Husitské války pohledem krále Zikmunda. Proklínaná Liška ryšavá byl vytrvalý politický pragmatik

Nejen v souvislosti s válkami proti husitům získal Zikmund Lucemburský v příběhu českých dějin tak špatnou pověst, že ho národní obrozenci v 19. století dokonce obsadili do role hlavního padoucha pozdního středověku. Byl to on, kdo chtěl zničit heroický „národní“ odpor husitů vůči zlým německým utlačovatelům, a podlými lstivými metodami udolat statečné husitské hejtmany Jana Žižku a Prokopa Holého, kteří naopak v českém příběhu vystupovali jako hrdinové.

Dnes už víme, že ona proklínaná Liška Ryšavá zdaleka nebyla takový bezskrupulózním slizounem a podrazákem, jak se nám ho snažil vylíčit František Palacký a jeho bezprostřední pokračovatelé. Ano, je pravda, že zaručil Janu Husovi ochranu v Kostnici, což se mu nepodařilo dodržet, ale nutno říct, že se snažil. Jenže proti vůli shromážděných katolických kardinálů se mu to nemohlo podařit, a tak to pragmaticky vzdal. Tušil, že Husova smrt může v Čechách vyvolat bouři, kterou nemohl vzhledem ke svému očekávanému dědictví po Václavu IV. potřebovat, ale sjednocení rozhádané církve, která na začátku kostnického koncilu měla už 3 papeže, bylo v danou chvíli důležitější.

Podrobnější vylíčení Zikmundových politických počátků i jeho upevnění pozice římského krále si můžete přečíst v článcích Zikmundova cesta k moci a Zikmund na římském trůnu. I z nich je patrné, že kostnický koncil v letech 1414–1418 se stal pro římského a uherského krále přes Husovo upálení jakýmsi politickým triumfem, díky němuž získal v evropské politice pověst dobrého vyjednavače a diplomata. Jenže už rok po skončení tohoto církevního shromáždění však Zikmund musel řešit další závažný problém. V létě roku 1419 totiž v Čechách vypukla husitská revoluce a chvíli poté zemřel král Václav IV. Zikmund se chtěl ujmout svého právoplatného dědictví, ale čeští šlechtici mu odmítli holdovat. Nezbylo než proti kacířským zlořádům nechat vyhlásit křížovou výpravu. A v tom mu nový papež Martin V. rád vyhověl.

Boj o české dědictví trval dlouhých 17 let a Zikmund jím završil svoji pestrou životní dráhu. Zpočátku byl sám zastáncem tvrdého, silového řešení vůči rebelujícím husitům. Když neuspěl v čele ohromného křižáckého vojska v bitvě o Prahu na Vítkově, nechal se aspoň na Pražském hradě vzdorně korunovat českým králem. Jenže to bylo pouhé prázdné gesto. Nový král byl ve své vlastní zemi „persona non grata“. Ještě jednou byl poražen u Vyšehradu, než se stáhl zpět do Uher. Ukázalo se, že je opravdu mizerný vojevůdce. Česká otázka však plně zaměstnávala jeho mysl. Říšští kurfiřti ho vyzývali, aby ji okamžitě vyřešil a obviňovali ho z neúspěchu, zatímco sami odmítali pomoci. V roce 1422 tedy znovu přitáhl do Čech v čele vojska, ale Jan Žižka ho u Německého Brodu opět na hlavu porazil. Zikmund mohl být rád, že se mu vůbec podařilo uprchnout.

Lucemburk ovšem nebyl hloupý a nerad narážel hlavou proti zdi. Po této zkušenosti pochopil, že cesta na český trůn nevede přes vojenské řešení. Do Čech už sám další válečnou výpravu nevedl a namísto toho se pokoušel rozbít husity zevnitř. A to se mu, díky mnoha názorovým proudům uvnitř husitského hnutí, poměrně dařilo. Navíc měl v Čechách mnoho svých katolických příznivců v čele s mocným Oldřichem z Rožmberka. Už roku 1424 se panská jednota katolíků a umírněných husitů postavila proti radikálním bratrstvům, ale Jan Žižka je u Malešova porazil na hlavu, čímž prodloužil husitské války o dalších 10 let.

Veškeré další bitvy proti husitům se odehrály v režii některého z kurfiřtů, případně samotné církve. Kurfiřti totiž nepřestali Zikmundovi vyčítat jeho český neúspěch, a dokonce uvažovali o jeho odvolání. Navíc se Zikmund ve dvacátých letech většinou zdržoval mimo říši a musel řešit spíše uherské problémy, zejména obnovený útok Turků. Marná byla Zikmundova snaha pohnout západní knížata k nové křížové výpravě. Turci zničili v podstatě celou byzantskou říši, z níž zůstala jen samotná Konstantinopol s blízkým okolím, která se udržela ještě 30 let.

V Čechách zatím husité zahnali prakticky bez boje novou křížovou výpravu vedenou papežským legátem Beaufortem. Křižáci utekli roku 1427 od Tachova hned poté, co husitské jednotky spatřili.

Zikmund mezitím vyčkával. Husité svými kořistnickými nájezdy začali plenit okolní země, takže jejich vládcové už brali husitskou válku hodně osobně. Ještě však bylo potřeba se jednou rozbít o husitskou hráz u Domažlic (1431), odkud tentokrát utekli křižáci poté, co uslyšeli zpěv husitských písní. Teprve potom připustila i církev to, co jí Zikmund marně vysvětloval už několik let. Je třeba jednat (a intrikařit), ne válčit. Začalo jednání s husity, kteří byli pozvání na koncil do Basileje.

Mezitím ovšem sledoval římský král jiný politický cíl. Chtěl dosáhnout nejvyšší mety, jaká vůbec byla v tehdejší světské hierarchii možná – stát se římským císařem. Římskou korunovační jízdu však vůbec nebylo jednoduché uskutečnit. Václav IV. se k tomu nikdy neodhodlal a Zikmundovi trvalo dlouhá léta, než se odvážil. Nejprve musel do Milána, ovládaného jeho dlouholetým nepřítelem vévodou Viscontim. Tam se nechal koncem roku 1431 korunovat lombardským králem, což byl předpoklad pro zisk císařského diadému. Další dva roky pak strávil v Itálii, kde urovnával věčné boje mezi městskými státy, aby konečně v květnu roku 1433 mohl být v Římě korunován papežem Evženem IV. za římského císaře. Obnovil slávu císařství téměř po 78 letech, protože naposledy se před ním podařilo dosáhnout této hodnosti jeho otci Karlu IV. roku 1355.

Zikmundovi bylo v té době 65 let a stal se z něj stařec sužovaný mnoha nemocemi, především dnou. Přesto ho neopouštěl diplomatický zápal a touha dosahovat stále dalších politických cílů. Nyní mu zbývalo získat vytouženou českou korunu. Jednání s husity na basilejském koncilu mezitím pokročilo a bylo zřejmé, že Prokop Holý v čele radikálních polních vojsk nemíní ustoupit. Mnohem vstřícněji se ovšem k dohodě stavělo umírněnější kališnické křídlo, vedené především mocnými pány. Ti utvořili novou koalici s katolíky a v květnu roku 1434 porazili u Lipan Prokopa Holého. Polní vojska se po letech rozpadla a cesta k české koruně byla pro Zikmunda volná.

Přesto trvalo ještě dva roky, než se starý císař s českými pány dohodl na formě volební kapitulace. V podobě basilejských kompaktát zůstala pro Čechy zachována mírnější forma husitství a hlavně musel budoucí král českým a moravským šlechticům garantovat, že budou zachovány jejich zisky, které si dobyli během husitských válek. A to zejména na úkor církve a klášterů. Navíc se prostřednictvím zemského sněmu i různých úřadů měli nadále podílet na vládě po boku panovníka. S něčím takovým by Zikmund před 17 lety nikdy nesouhlasil. Ale v tom okamžiku už byl ochoten slíbit takřka cokoliv, protože tušil, že jeho konec se kvapem blíží. Kdyby mu bylo dáno trochu víc času, jistě by ze svých slibů dodržel jen nepatrný zlomek. V červenci 1436 byl přijat v Jihlavě za českého krále a české stavy mu konečně složily hold. Po dlouhých letech se Zikmundovi splnil velký sen.

Starý panovník zůstal i nadále politicky aktivní a příští rok svolal říšský sněm do Chebu. Když však zjistil, že v Uhrách se proti němu chystá spiknutí, okamžitě vyrazil domů do Budína. Než tam stačil dojet, cestou 9. prosince 1437 ve Znojmě vydechl naposledy. Tak zemřel poslední Lucemburk, který si sebe vzal tolik úkolů a závazků, že nebylo v lidských silách je všechny splnit. Přesto se nenechal zlomit a s buldočí vytrvalostí sledoval své cíle. Nerozpakoval se přitom obcházet bočními cestami, když to nešlo přímo, používat lsti a intriky. Nebyl tedy rozhodně rytířským vzorem mravních ctností, jeho vládu ale můžeme označit za úspěšnou. Někdy bývá dokonce nazýván posledním mocným císařem středověku.

_________________

Další literatura:

Kavka, František: Poslední Lucemburk na českém trůně, Praha 1998

Baum, Wilhelm: Císař Zikmund, Praha 1996

Čechura, Jaroslav: České země v letech 1378–1437: Lucemburkové na českém trůně II., Praha 2000