Přemysl Oráč byl původně bohem plodnosti. Svatým sňatkem se spojil s Libuší a oboral půdu pro Prahu

Český lid kdysi reptal, když jeho pře soudila věštkyně Libuše, jež byla pouhou ženou. Žádal si mužskou vládu a naštvaná Libuše poslala sedláky pro Přemysla Oráče, který prý jim dodá vládu tvrdé ruky, když o ni tak prosí, pročež lid ztratil svoji dosavadní svobodu. O samotné Libuši, nejmladší ze tří dcer mytického soudce Kroka, jsem již psal v článku Libušin soud povolal Přemyslovce k vládě. Nicméně popsaná scéna vedoucí k povolání Přemysla a jeho potomků k vládě (takzvaný Libušin soud) patří k nejznámějším českým mýtům, takže si zaslouží, abychom se podívali, jak vlastně vznikl.

Mýtus o Přemyslovi a Libuši prošel zhruba třemi fázemi, do kterých si můžeme jeho vývoj pro přehlednost rozdělit. Rovnou si řekněme, že poslední třetí fází je verze zaznamenaná v Kosmově kronice počátkem 12. století, protože pouze od Kosmy známe mýtus v jeho nejplnější podobě a všechny jeho předchozí podoby z něj odvozujeme. Je sice pravděpodobné, že původní mýtus byl ještě širší a obsáhlejší, nicméně, co Kosmas nezapsal, to už se od něj nikdy nedovíme. Výjimku tvoří krátká stať mnicha Kristiána, k níž se také dostaneme. Pro Kosmu byl mýtus důležitý především proto, aby v něm zachytil počátky vlády Přemyslovců a zdůraznil, že Čechové jsou od dávných dob poddaní jen jim.

Ve skutečnosti však ve své první fázi neměl mýtus s rodem Přemyslovců, jak ho známe od 9. století, vůbec nic společného. Když přišli do našeho prostoru v 6. století Slované, přinesli s sebou ze své pravlasti (ať už byla kdekoliv) pověsti a příběhy o vzniku světa, o zrození lidí i o skutcích svých bohů a jiných mytických bytostí. Jedna z pověstí pravděpodobně vyprávěla o spojení plodného boha nebes s bohyní země, takzvaný posvátný sňatek. Tento plodný božský pár také lidem zřejmě nějakou dobu vládl.

Přemysl byl tedy původně bohem plodnosti, který zasévá své sémě do úrodné matky země. To souvisí s jeho „povoláním“ oráče čili zemědělce, do něhož ho pozdější vyprávění proměnila. Navíc staří Slované byli zemědělci a úrodnost spojená s oséváním půdy byla pro jejich život klíčová, proto jí někdy přisuzovali magický až božský rozměr. Dokonce i v mnohem pozdějším Kosmově podání psaném z křesťanského pohledu se zachoval zbytek Přemyslova božství, když k němu sedláci vyslaní Libuší promluvili hned poté, co ho poprvé spatřili. Oslovili ho: „Blažený muži a kníže, jenž od bohů jsi nám byl zrozen“. Je dokonce možné, že v průběhu staletí po usídlení Slovanů v české kotlině se ještě za pohanských dob změnil Přemysl v pověstech z boha na „pouhého“ syna bohů, jenž je ovšem předurčen vykonat veliké činy, podobně jako třeba v antické mytologii Héraklés či Théseus.

V Kosmově kronice je také jasně popsáno, že bájný Přemysl měl magické schopnosti. Týká se to opět okamžiku, kdy pro něj přišli sedláci vyslaní Libuší a sdělili mu, že si ho vyvolili za knížete. Při té řeči se ten muž moudrý, jako by předvídal budoucnost, zastavil, otku, kterou držel v ruce, vetkl do země a pustiv voly zvolal: „Jděte tam, odkud jste přišli!“ Ti, ještě než to dořekl, z očí zmizeli a nikdy více se neobjevili. Ale líska, kterou do země vetkl, vyrazigla tři velké ratolesti, a to, což je ještě podivnější, i s listím a ořechy. A muži vidouce, co se tu děje, stáli zaraženi.

Mytický oráč ovládal plodivé síly země. Tím se opět vracíme k jeho povolání. Orba byla totiž spojena s pohanskými rituály, které vzývaly úrodnost země. Informuje nás o nich historik Dušan Třeštík ve své knize Mýty kmene Čechů. Když například hrozila vesnici nějaká epidemie, tak nahé ženy v noci potají oborávaly vesnici uzavřenou brázdou tak, aby pluh obracel zemi ven od vesnice. Tím vynášely vše špatné mimo dosah svých obydlí. Do vzniklé brázdy pak zahrabaly psa, kočku nebo černého kohouta. Orba tak vlastně působila jako prostředek proti moru, což později zachytil mnich Kristián ve druhé vývojové fázi mýtu, ale k tomu se ještě dostaneme. Oborání kolem vesnice vytvořilo jakýsi ochranný magický kruh, přes nějž se nemoci nemají dostat.

Navíce se rituální „svatá“ orba provozovala pravidelně na jaře, kdy měla zajistit úrodu v průběhu roku. Sedláci oborali vesnici nebo symbolicky vyorali první brázdu na poli, což doprovázeli pod vedením kněze magickými úkony a vzýváním bohů. V některých kulturách byl tento zvyk navíc doprovázen symbolickým pohlavním stykem na nově zoraném poli. Nešlo však pouze o obyčejný sex sedláka se selkou, ale právě o napodobení starého zvyku „svatého sňatku“, tedy spojení plodného boha nebes s bohyní země, v našich podmínkách Přemysla s Libuší.

A ještě jeden význam se magické orbě přisuzuje: při založení města či hradu. Nejznámější je případ starého Říma, který oboral mytický Romulus. Římský učenec Cato to popsal slovy: „Kdo zakládá nové město, orá s býkem a krávou a kde oral, tam postaví zeď; kde chce mít bránu, tam zvedne rádlo a nazývá to branou.“

Podobným způsobem ovšem zakládali svá sídla i staří Slované, což máme doloženo třeba od polabských Obodritů.

Kde však ve starém mýtu najdeme Libuši? Byla tou plodnou bohyní, do níž Přemysl zasel své sémě a dal tak vzniknout novému vládnoucímu rodu? Vždyť byla přece věštkyní, což s plodností tak úplně nesouvisí. Můžeme předpokládat, že v tomto případě došlo ke spojení dvou mýtů, kdy se z původní bohyně nadané viděním budoucnosti stala Přemyslovou ženou a tím i symbolem plodnosti. Nakonec tedy došlo ke spojení moudrosti s plodností, ale původní mýtus zřejmě vyzdvihoval Libuši především jako jednu ze tří božských sester. Podrobněji o původním mýtu a roli všech tří božských sester – tedy nejen Libuše, ale i Kazi a Tet(k)y píšu v článku Tajuplný původ Libušiných čarovných sester Kazi a Tetky. Ve zkratce si můžeme jen říct, že Kazi zde vystupuje jako léčitelka užívající přírodních sil a Tet(k)a jako temná kultistka a lesní čarodějka.

Hadačka Libuše pak podle původní pověsti pomohla českému lidu, když v jeho řadách vypukl mor (o tom píše mnich Kristián, viz níže). Podle její rady nalezli Čechové knížete Přemysla, jenž mor (což mohla být nemoc, ale také morální stav divoké společnosti bez pevných zákonů) vyléčil.

Zhruba roku 867 nastoupil vládu první historicky doložený kníže Čechů jménem Bořivoj, který přijal křesťanství, a legenda se tím dostala do své druhé fáze. Bořivoj či jeho následovníci si uvědomili, že novým náboženstvím se mohou svému lidu odcizit a potřebovali nějak odvodit svou vládu ze starodávných tradic. Legenda o hadačce a oráčovi se přitom hodila, protože se už dříve tradovalo, že potomci těchto nadpřirozených bytostí panují lidu dodnes. Proč by to nemohl být zrovna Bořivoj a jeho potomci, kteří přece Čechům toho času doopravdy panovali?

Začali tedy cíleně budovat povědomí, že bájný Přemysl je jejich předkem, jehož si sám lid vyvolil k vládě. V 10. století byla také zbudována hradiska Tetín, Libušín a další, které záměrně připomínaly starou legendu. Nejpozději během několika generací nová verze legendy mezi lidmi zakořenila a nikdo už nepochyboval o tom, že česká knížata jsou potomci mytického Přemysla a hadačky Libuše. Vůbec nevadilo, že tyto postavy ve skutečnosti nikdy nežily. Pro lidi 9. a 10. století byl mýtus mnohem silnější než realita. Jen v novém, už částečně křesťanském podání bylo nutné udělat z původně nadpřirozených bytostí „pouhé“ lidi, ale nadané zvláštními schopnostmi.

Mýty pak spojily Přemysla s Bořivojem pomocí sedmi jmen bájných knížat, která měla vládnout mezi nimi. První z nich byl Nezamysl, jenž byl v původním mýtu možná Přemyslovým dvojčetem. Tento prvek se vyskytuje i v jiných kulturách, například řecká dvojčata Prométheus a Epimétheus, jejichž jména znamenají zhruba totéž, co v české legendě: první přemýšlivý, čili chytrý a druhý nepřemýšlivý, čili hloupý.

Další šest knížat Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan a Hostivít, o nichž nevíme v podstatě nic, pak měla vytvořit dostatečný časový odstup mezi Přemyslem a Bořivojem, takže si je nemohl nikdo pamatovat.

V této fázi zachytil zkrácené znění mýtu někdy na počátku 11. století mnich Kristián, který jej uvedl jako stručný úvod ke své legendě o sv. Václavovi. Můžeme si ho uvést celý, protože je to jediná písemnost starší než Kosmova kronika, kterou k tomuto tématu máme.

Ale Slované čeští, usazení pod samým Arkturem a oddaní uctívání model, žili jako kůň neovládaný uzdou, bez zákona, bez knížete nebo vládce a bez města, potulujíce se roztroušeně jako nerozumná zvířata, toliko širý kraj obývali. Konečně když byli postiženi zhoubným morem, obrátili se, jak pověst vypravuje, k nějaké hadačce se žádostí o dobrou radu a věštecký výrok. A když jej obdrželi, založili hrad a dali mu jméno Praha. Potom nalezše nějakého velmi prozíravého a důmyslného muže, jenž se jenom orbou zabýval, jménem Přemysla, ustanovili si ho podle výroku hadaččina knížetem nebo vladařem, davše mu za manželku svrchu řečenou pannu hadačku. A když byli takto konečně vysvobozeni z rozličných ran morových, stavěli si v čelo po svrchu řečeném knížeti vladaře neboli vévody z jeho potomstva, sloužíce modlám a bůžkům a bujně slavíce oběti podle pohanských obyčejů, až nakonec vláda nad tou zemí připadla jednomu z rodu těchto knížat, jménem Bořivoj.

Všimněme si, že hadačka (bezpochyby Libuše, ač není jmenovaná) dala Čechům dvě rady. Najít knížete a založit město Prahu. Praha však byla založena až na přelomu 9. a 10. století, takže v původní pohanské legendě být nemohla. Není však vyloučené, že i původní nadpřirozené bytosti Libuše s Přemyslem založily v legendě jakési nové slovanské sídlo, jež mohl právě Přemysl Oráč tradičně oborat brázdou, a tak vyznačit jeho území chráněné od zlých vlivů podobně, jako to udělal Romulus se starým Římem. Je příznačné, že Bořivojovi potomci spojili tuto starou pověst právě s Prahou, kde oni sami sídlili.

Poslední třetí fázi vývoje přemyslovského mýtu vytvořil asi sto let po Kristiánovi pražský děkan Kosmas ve své kronice. Vzal si za vzor staré pověsti, které stále kolovaly mezi lidem. Byly zasazené do pohanské doby, proto v nich mohl ponechat pohanské magické prvky, ale většinu si předělal podle toho, jak se mu to hodilo. Použil vzory, které znal – především Starý zákon z Bible. V něm je totiž popsána doba soudců, kdy lid neměl vládu, ale pouze se uchyloval k soudcům o radu. V Bibli je to starý Samuel, v Kosmově verzi to byl vojvoda Krok. I to mohla být původně nějaká postava ze starých legend, ale nic přesnějšího o něm říct nemůžeme. Samuel v Bibli předal vládu svým synům, kteří z lakoty „převraceli soudy“, proto si lid stěžoval a žádal namísto nich vládu krále. Starý vojvoda Krok předal vládu svým dcerám, které si Kosmas vypůjčil ze zmiňovaných starých mýtů.

Stejně jako Izraelité v případě Samuelových synů, byli i Čechové nespokojeni v Kosmově kronice se soudkyní Libuší, proto ji žádali, aby jim vládl kníže. Kosmas převzal z Bible celý Libušin soud, v němž věštkyně odsuzuje Čechy k poslušnosti, protože sami reptali proti svobodě a zvolili si tedy, že chtějí být svázáni vládou knížete (v Bibli krále). Tím Kosmas zrušil motiv moru, který známe z Kristiána, a namísto toho měl lid dostat vládce proto, že žil v hádkách a pokleslých mravech, takže upadal. Z těchto rozbrojů vzešla potřeba mít soudce a později knížete.

Kosmas využil staré mýty a vytvořil z nich jakousi prvotní ústavu českého středověkého státu, v níž legalizoval podle starých tradic vládu Přemyslovců.

_____________________________________

Další literatura:

Třeštík, Dušan: Mýty kmene Čechů, Praha 2003

Sadílek, Josef: Kosmovy staré pověsti ve světle dobových pramenů, Praha 1997

Kosmova kronika česká, Praha 2005

Váňa, Zdeněk: Svět slovanských bohů a démonů, Praha 1990