Rytířští špitálníci v českých zemích. Johanité ve střední Evropě více léčili, než bojovali

Na území Koruny české působily všechny tři největší rytířské řády: templáři, johanité a němečtí rytíři. Proslavily se bojem proti muslimům v Palestině, či v případě německých rytířů potlačením pruských pohanů. Boj proti nevěřícím ostatně představoval hlavní smysl existence rytířského řádu a je nabíledni, že ve střední Evropě moc příležitostí k boji s pohany nebylo. Co tu tedy vlastně řádoví rytíři pohledávali? Ve skutečnosti zde mnoho rytířů nebylo – většina evropských komend pouze poskytovala ekonomické zázemí pro boj rytířů v Palestině či v Prusku. Ale co je to vlastně ta komenda? Základní stavební kámen ve složité hierarchii rytířských řádů – jde vlastně o ekvivalent kláštera.

Stejně jako kláštery získávaly komendy své majetky takzvanou donací čili darem od panovníka, šlechty či města. Proč ale donátoři (dárci) vlastně takto dobrovolně majetky odevzdávali? Šlo o druh charity, který však nebyl na rozdíl od dnešní doby motivován nějakým odpočtem z daní, ale pro středověk charakteristickou touhou po spáse duše. Jednak to byla jistá forma příspěvku na boj proti nevěřícím, což se považovalo za něco jako ochranu hodnot křesťanského světa, a jednak se řádoví kněží za význačné donátory pravidelně modlili, což jim mělo zajistit vylepšení obrazu před tváří Boha, a tudíž kvalitnější život nejen pozemský, ale hlavně posmrtný.

Modlení tedy představovalo jednu z hlavních náplní práce členů rytířských řádů. Druhou byla správa svěřeného majetku. Netýkalo se to jen kostelů, do nichž řády dosazovaly vlastní kněze a odkud vybíraly církevní desátek. Šlo především o nemovitý majetek, většinou vesnice, ale také třeba mlýny či lesy, kde normálně fungovali poddaní a odváděli poplatky řádu, který se stal jejich vrchností. Část vybraných peněz pak komendy používaly k financování vlastních potřeb a přežití a část povinně odváděly do řádového centra, kde byly použity právě pro boj s nevěřícími.

Nejslavnějším rytířským řádem byli bezpochyby templáři, kteří k nám však přišli jako poslední ze tří hlavních řádů, a to roku 1232. Vzhledem k tomu, že je papež už roku 1312 oficiálně zrušil, nestihli se tu za těch 80 let výrazněji rozšířit. V Čechách měli jen jednu komendu v Praze u kostela sv. Vavřince, které byla podřízena nedaleká Uhříněves. Další dvě byly na Moravě – v Čejkovicích a v Jamolicích. U druhé z nich stihli templáři vybudovat známý hrad Templštejn. Více se o templářích v českých zemích dočtete v článku Skuteční templáři v Čechách a na Moravě.

Mnohem víc se tu rozšířili němečtí rytíři, kteří se zhruba na přelomu 12. a 13. století (přesný rok je předmětem sporu) usídlili v Praze. Založili zde řadu komend, takže už roku 1233 vznikla samostatná českomoravská bailie, tedy řádová provincie, v jejímž čele stál zemský komtur. Z mnoha komend jmenujme třeba významné Hostěradice, Opavu, Jindřichův Hradec, Hradec (Králové) či Plzeň. Svůj význam ztratili němečtí rytíři po prohrané bitvě u Grünwaldu roku 1410, kdy král Václav IV. začal ve velkém konfiskovat jejich majetek. Další ránu jim pochopitelně zasadila husitská revoluce a také Zikmund Lucemburský, který pokračoval v praxi své bratra Václava a řádové pozemky bez skrupulí rozdával svým příznivcům.

V tomto článku se však zaměříme na třetí z řádů – johanity čili rytíře řádu sv. Jana Jeruzalémského. Jinak se též zvali špitálníci, protože jejich původním účelem byla péče o nemocné a chudé ve špitálech, než z nich papež učinil po vzoru templářů rytířský řád. Svému původnímu cíli se ovšem věnovali i nadále. Svým významem a vlivem v českých zemích byli johanité srovnatelní s německými rytíři. Dá se říct, že je i v mnohém předčili, protože v jejich čele stáli příslušníci mocných domácích rodů, především Markvarticové (páni z Lemberka a ze Zvířetic).

Jako vůbec první z rytířských řádů uvedl johanity na naše území už roku 1169 král Vladislav II., když jim daroval pozemek na vltavském břehu pod Pražským hradem. Tam řád vystavěl kostel sv. Panny Marie pod řetězem a u něj velkou řádovou komendu, která se stala hlavním centrem řádu a později i sídlem převora (viz níže). Za vlády Přemyslovců však naše země ještě byly součástí provincie Alamania, tedy Německa, a teprve někdy na přelomu 13. a 14. století se postupně zformovala nová řádová provincie zahrnující Čechy, Moravu, Slezsko a také Rakousko, které se však chtělo hned několikrát odtrhnout.

V čele provincie (či jinak převorství) stál převor, který se odpovídal přímo řádovému centru na ostrově Rhodos ve Středomoří. Tam přesídlili johanité (s mezistanicí na Kypru) po pádu křižáckých států ve Svaté zemi v roce 1291. A tam také působili během dalších staletí a vázali ve Středozemním moři určité síly muslimů, hlavně osmanských Turků, až hluboko do raného novověku. Jako jediný z velkých řádů johanité kontinuálně fungují až do dnešních dnů. Dnes mají ovšem sídlo na Maltě, díky čemuž jsou známí i jako maltézští rytíři.

Vraťme se však zpět do českého převorství. Převora volili členové řádu v dané provincii a zodpovídali se mu komturové, tedy správci jednotlivých komend (vlastně ekvivalent opata u mnišských řádů). To bývali většinou rytíři, ale na našem území často i kněží. Převor určoval politiku řádu na daném území (obvykle ve vztahu k panovníkovi) a kontroloval převod vybraných peněz na Rhodos.

Již jsem zmínil, že špitálníci i jako rytíři stále plnili své původní poslání. Špitál zůstával součástí téměř každé komendy a obzvlášť tady ve střední Evropě, kde řád nebojoval proti bezvěrcům, to byl jeho důležitý přínos pro společnost.

Výborně popsaný máme špitál na Starém Brně, tedy na rohu dnešního Mendlova náměstí a Pekařské ulice, která se ovšem ve 14. století ve své spodní části nazývala podle tamní komendy johanitů Křižovnická. To místo je dodnes částečně součástí nemocnice sv. Anny, i když kostel zasvěcený sv. Anně spadal pod správu vedle sídlících dominikánek. Celkově máme v česko-moravsko-slezsko-rakouském převorství prokázáno 10 špitálů, ale předpokládá se, že jich bylo víc. Ve strakonickém špitále bylo k roku 1373 vydržováno 14 chudých. Ve špitálech se bratři totiž starali nejen o nemocné a nemohoucí, ale i chudé bez prostředků. Koncem 14. století byl ve většině komend přítomen lékař vzdělaný na lékařské fakultě některé z evropských univerzit.

Základní studium lékařství ovšem poskytovali i sami johanité na svých nižších školách, které provozovali také u většiny komend. Ve školách si nevychovávali jen budoucí spolubratry, vzdělání bylo přístupné i dalším šlechticům či měšťanům. Například ve škole u pražské komendy Panny Marie pod řetězem se k roku 1373 vzdělávalo 27 žáků a máme uvedeny i jejich „funkce“ popisující povinnosti: školmistři, zpěváci na kůru, ministranti, kustodi, zvoníci, svíčkaři, korouhevníci a sloužící v kostele. Ve Strakonicích bylo na komendě 14 žáků, kteří tam pravidelně sedávali u jídelního stolu, a dalších 21 nestolujících, ale jídlem obstarávaných.

Základní charakteristikou rytířského řádu bylo skloubení boje a přísného duchovního života. Tyto dvě věci stály od počátku ve zdánlivém rozporu, protože běžní středověcí rytíři se rekrutovali z nejbohatších vrstev společnosti a dávali patřičně najevo svůj majetek a nadřazenost nad ostatními. Naopak řádoví rytíři měli být osobně chudí a všechny věci, které používali, vlastnil řád – ať už to byl meč, kůň či miska na jídlo. Rytíři museli dodržovat přísná pravidla vycházející z mnišské augustiniánské řehole, ovšem s výjimkami, které by jim mohli způsobovat tělesnou slabost (například nadměrný půst). Tak se z nich stávali mnohdy až fanatičtí bojovníci za víru. Aby je vládcové a šlechtici nevtahovali do svých politických her, měli s výjimkou sebeobrany zakázáno bojovat proti křesťanům.

Z tohoto důvodu u nás mnoho rytířů nebylo. Výjimku představovali staří rytíři, kteří sem odcházeli do jakési výslužby na odpočinek. Není tedy náhodou, že podle papežské vizitace z roku 1373 žilo v českém převorství jen 33 rytířů (z celkem 113 členů řádu), přičemž jejich průměrný věk byl 52,4 roku. Tito rytíři měli na starosti i obranu řádových majetků při případném napadení. Vedle nich byli rovněž najímáni mladší rytíři, kteří však měli na zdejších komendách pobýt jen krátký čas. Pak je bratři odeslali do centrály na Rhodos, kde se účastnili boje proti muslimům. Je ovšem zajímavé, že centrální orgány řádu si na českou provincii stěžovaly, že odtud přichází málo rytířů, což byl zřejmě také důvod, proč řada z nich nakonec nepocházela pouze ze šlechtických rodů, ale i z měšťanského stavu. Bylo prostě potřeba zvýšit počty. Pro mnohé měšťanské synky to byla lákavá kariéra, protože představovala prakticky jedinou možnost, jak se stát rytířem. Podle dostupných pramenů se odhaduje, že ze šlechtického prostředí pocházelo pouhých 20 % členů řádu (rytířů i kněží), zatímco většina ze zbylých 80 % byli měšťané.

Byli tu ovšem také představitelé mocných panských rodů, kteří zastávali významná místa ve správě provincie. Asi nejvýznamnějším z nich byl Havel z Lemberka (zřejmě vnuk svaté Zdislavy), který byl převorem téměř 30 let (1337–1366).

V českých zemích, ale i v Německu (převorství Alamania), bylo kněží na johanitských komendách opravdu hodně, a tudíž měli i významnější postavení. Zatímco v Itálii, Francii nebo v Anglii byli johanitští kněží vždy podřízeni rytířům, v českých zemích se řada duchovních stávala i komtury. Papežská vizitace kontrolovala roku 1373 celkem 12 komend a na sedmi z nich byli komtury právě kněží.

Jinak ovšem byla úloha duchovních u johanitů velmi podobná, jako u mnichů v jiných řádech. Ostatně jako podmínka pro přijetí k johanitům musel žádající duchovní působit předtím aspoň rok v jiném „menším“ řádu. Používali obvyklé tři stupně svěcení s přísně danými věkovými limity: podjáhen musel dosáhnout minimálně 18 let, jáhen 22 let a kněz 28 let. Duchovní měli na starost nejen modlení, sloužení mší, slavení svátků a ostatní liturgické záležitosti, v nichž se řídili podle přísné johanitské řehole vycházející z benediktinských a augustiniánských předpisů. Ta zahrnovala dodržování liturgických hodinek od časných ranních pobožností až po večerní modlitbu. Bohoslužby zabíraly většinu běžného dne johanitského kněze a občas měl povinnost modlit se i během noci. Zvláštní režim pak nastával při slavení různých svátků, jichž bylo požehnaně, ať už běžných křesťanských, či speciálně johanitských – například oslavování patrona řádu sv. Jana Křtitele.

Kromě liturgie měli určení kněží na starost i správu svěřeného řádového majetku, vyřizování korespondence, vybírání poplatků a obecně pokladnu komendy. Starali se také o řádové špitály a školy (viz Johanitské špitály a školy).

Vedle rytířů a kněží existoval u johanitů ještě status jakéhosi přidruženého členství – spolubratři, latinsky confrates. Ti požívali částečných materiálních i duchovních výhod řádových členů, přidávalo jim to na prestiži, ale přitom na sebe brali jen částečné závazky členství. Mohlo se jednat například o významné donátory (šlechtice i měšťany), kteří působili v řádu jen dočasně a pak se zase věnovali svým světským povinnostem.

Dále se na komendách pohybovala řada služebnictva, které pochopitelně k řádu nepatřilo, ale sloužilo bratřím podobně jako na sídlech šlechticů. Tito lidé dostávali na komendě stravu, ošacení, někdy i ubytování a peníze a starali se o úklid, jídlo a další běžné věci. Z početního hlediska tvořili na komendách výraznou většinu. Na hlavní pražské komendě u Panny Marie pod řetězem bylo k roku 1373 ze 140 přítomných lidí pouhých 29 bratří (10 rytířů, 19 duchovních) a 111 členů personálu.

Jednou za čas svolal velmistr řádu na Rhodu takzvanou generální kapitulu, kam si pozval mimo jiné převory všech provincií, s nimiž potřeboval vyřešit nějaké důležité záležitosti – většinou politiku a finance. Této kapitule obvykle předcházela provinciální kapitula, která se v česko-moravsko-slezsko-rakouské provincii scházela nepravidelně jednou za několik let. Svolával ji převor a vůbec se nemusela konat v Praze, ale naopak byla často na některé z moravských či slezských komend, obvykle v Brně či Opavě. Mohli se tam sejít všichni členové řádu z dané provincie (víme, že k roku 1373 jich bylo 113) a řešili zde případné nedostatky v odvádění peněz na Rhodos, vlekoucí se soudní spory o některé majetky komend nebo lokální politiku.

Někteří převorové se pravidelně pohybovali na pražském dvoře lucemburských králů a patřili k okruhu králových rádců. Zatímco například zmíněný Havel z Lemberka se světské politice raději vyhýbal, jeden z jeho nástupců Markolt z Vrutice (převorem 1391–1397) na své politické angažmá těžce doplatil. Stal se jedním z oblíbenců krále Václava IV. a kvůli tomu i jednou z obětí krutého vraždění na Karlštejně roku 1397. Byl při něm smrtelně zraněn tak nešťastně, že umíral dlouho a spiklenci z řad pánů ho donutili odvyprávět Václavovi IV. vymyšlenou historku o tom, jak se chystal krále zradit, takže si vlastně smrt zaslouží. Po této kruté lekci už si další převorové dali pozor, hleděli si vlastních záležitostí a do politiky se nepletli.

Po vypuknutí husitských válek byly vyvráceny téměř všechny komendy v Čechách a udržela se pouze strakonická, která požívala zvláštního postavení. Tam se přeneslo centrum řádu a odtud také Jindřich z Hradce (převor v letech 1401–1421) přivedl roku 1420 nemalý oddíl johanitských rytířů do boje proti husitům, poprvé skrytým za řádnou vozovou hradbou pod vedením Jana Žižky. Tehdy byli johanité společně s dalšími katolickými spojenci poraženi ve slavné bitvě u Sudoměře (více o ní v článku Žižkův první „velký“ triumf). Byli to i jejich koně, kteří se bořili do bahna rybníka Škaredý. Sudoměř je ovšem také jediný doklad o tom, že johanité válčili v nějaké větší míře na našem území. Dalšího boje proti husitům už se rytířské řády prakticky neúčastnily, a to ani v rámci křížových výprav.

Na Moravě přežila ještě komenda starobrněnská a po husitských válkách byla postupně činnost řádu obnovena, ale už nikdy tu nedosáhli johanité takového významu, jako za vlády Lucemburků.

__________________________

Literatura:

Mitáček, J. - Plaček, M.: Podoba komendy a špitálu řádu johanitů na Starém Brně, Sborník Mileně Flodrové k 75. narozeninám, Brno 2010

Nicole, David: Rytíři řádu johanitů, Osprey Brno 2010