Slepý kastrát Jaromír vs. mladý Břetislav zvaný český Achilles. Střet při předávání vlády (1035)

Zkusme si nyní představit situaci, jaká nastala na počátku roku 1035. Přes všechny nástrahy osudu přežil Jaromír oba své bratry a podle práva se ujal vlády. Bylo to už podruhé, nebo vlastně potřetí? V každém případě se v onom roce na knížecí stolec posadil slepý vykastrovaný stařec, který tam byl jen z vůle několika mocných velmožských rodů. Jistě si sám uvědomoval, jak tragikomickou figurkou se stal. Bylo zjevné, že touží po jediném – v klidu dožít zbytek svých dní a vládu raději předat do rukou energického synovce Břetislava. Ten dorazil na Pražský hrad právě v lednu 1035 (alespoň zhruba).

Článek o činech a osudech smolaře Jaromíra od kolegy Jana Hrdiny z minulého týdne najdete na Seznamu Médium pod názvem Největší smolař českých dějin. Já se nyní pokusím podívat na jeho osobu z trochu jiné perspektivy. Použiji při čtení dějin trochu literární fantazie a zkusím přiblížit čtenáři, jak by mohl probíhat rozhovor mezi strýcem a synovcem, kteří se předtím pravděpodobně nikdy nepotkali. Samozřejmě použiji moderní češtinu a občas trochu modernější výrazy, aby to bylo dnešnímu člověku srozumitelné. V tomto případě jde o obsah, nikoliv formu.

Když Břetislav vstoupil do přijímací místnosti hradu, narazil na Jaromíra s několika předáky nejvýznamnějších rodů. Jako první měl tradiční právo promluvit zvolený a nastolený kníže.

„Vítám tě, bratrův synu. Řekl bych, že tě i rád vidím, leč to bych lhal. Zrak mi už neslouží jako kdysi a zasloužil se o to tvůj otec Oldřich. Ostatně díky němu mi posledních dvacet let byly oči stejně k ničemu. Viděl jsem jimi jen zdi hradu v Lysé, a když jsem se vyšplhal k oknu, tak i okolní lesy. Věř mi, že za dvacet let už se tyto věci staly poněkud smutnou scenérií!“

Břetislav se před knížetem uctivě uklonil:
„O tom všem dobře vím, strýčku. Ale sám s tím nemám nic společného a jednání svého otce neschvaluji.“

„Jistě, tys mi teď jen přišel slušně oznámit, že si jdeš sednout na ten stolec, na který jsem se čirým nedopatřením dostal já. Oceňuji tvou ohleduplnost a pevně doufám, že při tom tentokrát nepřijdu o žádný orgán. Naštěstí myslím, že už snad ani nemám co ztratit. Víš co? Promluvme si raději o samotě. Všichni ven! Hned teď!“

Velmožové s protáhlými obličeji opustili místnost. Těšili se na zajímavou scénu a teď o ni měli přijít. Jaromír zatím napřáhl k Břetislavovi paži. „Chyť se mě, synovče. Vidíš, jak neochotně všichni plní můj poslední příkaz? Já to reptání dobře slyším. A pomoz mi sednout! Když už tě nemohu vidět, chci alespoň cítit pevnou ruku toho, kdo mě přišel vyhnat z hradu.“ Břetislav učinil, jak jeho strýc žádal a místnost se mezitím vylidnila. Mladý kníže zůstal před sedícím strýcem uctivě stát.

„Myslím, že to s tím vyhnáním trochu přeháníš, strýčku. Nepošlu tě přece do vyhnanství ani zpátky do vězení na Lysé. Ale sám přece cítíš, že v tomto stavu nemůžeš vládnout. Země potřebuje silného knížete a já už jsem svou pevnou ruku ukázal. Pyšnému císaři i namyšleným Uhrům!“

„Ano, ano… slyšel jsem, jak jsi vyplenil Uhry a pohněval tím císaře. Ostatně to byl přece ten důvod, proč císař asi před rokem uvěznil tvého otce, a nakázal mu, aby nadále vládl spolu se mnou a s tebou, pokud se chce dostat ven, ne?“

„Asi to tak bylo. A nedopadlo to podle představ nikoho z nás. Otec byl na příkazy vždycky háklivý.“

„Hezky vyjádřeno. Myslím, že si císař nepředstavoval, že mě po propuštění nechá bratříček vypíchnout oči a tebe vyžene, že? Ale co se týká mě, vlastně tím jen dokončil dílo, které započal náš nejstarší bratr Boleslav.“

„Toho už si vůbec nepamatuji. Slyšel jsem o něm vyprávět, ale nevadilo by ti říci mi, jak to tehdy vypadalo z tvého pohledu?“

Jaromír se suše zasmál: „Myslíš, když jsem ještě nějaký pohled měl? Nemůžeš si to pamatovat, protože ses tehdy čerstvě narodil. A to bylo štěstí pro tvého otce, protože díky tobě ho nenechal náš bratr zbavit mužství, stejně jako mě. Nemělo by to smysl, stejně už měl dědice. Mě tím však vyřadil ze hry o vládu. Nemohoucí vládce bez možnosti mít děti pro něj zdánlivě nebyl nebezpečný.“

„To se ovšem trochu zmýlil. Proč tě vlastně nedal rovnou zabít?“

„Přes všechny chyby to byl přeci jen křesťan. A zabíjet rodinu je smrtelný hřích. Kastrace mu už tak hrozná nepřišla. Když si pomyslím, jak mě tehdy Vršovci na jeho příkaz trápili v lese… Bylo to neskutečné ponížení! Svlékli mě donaha, svázali, připoutali za ruce i nohy kolíky k zemi a skákali přese mě na koních. To byl den, kdy jsem přestal být mužem. Celých dvacet let na Lysé mi probíhal myslí znovu a znovu.“

„Ale přesto jsi nepřestal být knížetem z rodu Přemyslovců!“

O pokusech o vyvraždění Vršovců se dočtete v článku Tragická sága rodu Vršovců.

„Mě samotného překvapilo, když jsem usedl na posvátný stolec. Mohl za to především náš bratr Boleslav. Vždycky jsem přemýšlel, jestli byl takový bezohledný násilník sám od sebe, nebo mu někdo poradil, že takhle se má silný vládce chovat. Ale možná ho posedl ďábel. Jistě, říše, kterou vybudoval náš děd, se mu rozpadala pod rukama a Poláci si brali čím dál víc. Ale to už se dělo v posledních letech za našeho otce, když byl těžce nemocný. A ryšavý Boleslav si asi myslel, že tímhle způsobem to vyřeší a upevní svou moc.“

„Trocha tvrdosti a rázného jednání k silnému vládci opravdu patří, strýče!“

„Řekl bych, že tím chceš jen omluvit svého otce. Pohříchu máš pravdu. Jenže Boleslav to s krutostí přeháněl tak, že popudil všechny okolo. A navíc taková silácká gesta byla to jediné, co doopravdy uměl. Ponižovat ostatní je pro dobrou vládu málo.“

„Slyšel jsem, že tím jen umetl cestu Polákům.“

„Dobře jsi to slyšel. Polský kníže tehdy téměř bez odporu zabral Prahu. Ovládl ji nejdřív sám, a nakonec tam dosadil jakousi opilou loutku jménem Vladivoj. Jenže s tím souhlasil i nový římský král Jindřich, před nímž ten šašek poklekl a prohlásil Čechy za říšské léno.“

„Hmm, ale říká se, že poprvé jsi před králem poklekl až ty, strýče!“

„Tak to se říká lež. Možná ji rozšířil tvůj otec, ale to není podstatné. Každopádně ta alkoholem napuštěná loutka naštěstí rychle umřela, proto bylo potřeba rychle dosadit nového knížete.“

„Rozumím a nikdo vhodný nebyl zrovna po ruce. Navíc král Jindřich už měl tehdy takovou moc, že si mohl v podstatě určovat, kdo bude v Čechách vládnout. A čirou náhodou jsi byl zrovna u něj na dvoře právě ty!“

„Čirou náhodou jsi tam byl zrovna taky, Břetislave, i když tě Oldřich veřejně moc neukazoval. Řekli ti přece, že tvá matka byla obyčejná pradlena, že? Po tom, co mi udělal Boleslav a Vršovci, jsme k němu utekli i s bratrem do vyhnanství. To tehdy Jindřich ještě ani římským králem nebyl. A Oldřich vzal s sebou celou svoji rodinu, tedy i tebe. Když mě po Vladivojově smrti povolal na pražský stolec, bylo ti tuším asi pět let.“

„Tak to si opravdu nemohu pamatovat. Zato ty, celý lačný po vládě, jsi přijal královu nabídku a odevzdal tak naši zemi do jeho moci, že?“

„Synovečku, myslel jsem, že už ti je skoro čtyřicet a tyhle mladické manýry by tě mohly pustit. Zníš skoro tak rozvášněně jako před čtrnácti lety, když jsi unášel Jitku z kláštera!“

Břetislav se zmohl jen na pohrdavé odfrknutí.

„Navíc už pěkných pár let vládneš Moravě, takže bys měl vědět, jak to v boji o trůny a stolce chodí. Nikam jsem se nehnal. Vlastně jsem měl sám dost pochybnosti o tom, jestli mě, muže bez mužství, přijmou čeští velmožové za svého vládce. Požádal jsem Jindřicha, aby se mnou do Prahy zatím nejezdil. Potřeboval jsem, aby se Češi necítili pod tlakem.“

„A předpokládám, že ponížený kastrát v nich obavu nevzbuzoval. A řekl jsi jim vůbec, že tě posílá král?“

„Vlastně byli rádi, že po letech zmatků a vlády krutých násilníků či opilců usedne na stolec někdo mírnější. Navíc jsem měl na vládu legitimní nárok, když se bratr Boleslav tak znemožnil. V té chvíli bylo lhostejné, kdo mě posílá, nebo jestli můžu mít děti. Družina českých bojovníků mě dobrovolně přijala za svého vůdce.“

„Pořád čekám, kdy vstoupí na scénu král Jindřich…“

„O několik dnů později. Ano, i já jsem od něj přijal Čechy v léno a stal se tak jeho vazalem. Stejně jako později tvůj otec. V té chvíli to bylo jediné možné řešení. Buď takto, nebo by zemi zabrali Poláci. Ostatně polský kníže přispěchal už za několik měsíců, a co bys řekl? Udělal knížetem znovu mého neoblíbeného bratra Boleslava, který u něj pobýval ve vyhnanství.“

„Podivně se otáčí kolo osudu.“

„Ještě podivněji, než se zdá. Už za další dva měsíce jsem ho díky podpoře římského krále vyhnal. Sleduješ to? Je to trochu komplikovaný příběh…“

„Ale brzy ses přesvědčil, jak je královská přízeň vrtkavá, že?“

„Brzy? Jak se to vezme. Trvalo osm let, než v sobě tvůj otec nashromáždil dostatek vzdoru, aby mě vyhnal. Asi už zapomněl, jak jsme spolu stáli proti Boleslavovi. Nebo se mu chtěl přiblížit?“

„Zapomínáš, s kým mluvíš, kníže! Odpusť si ty urážky. Dobře víš, že dny tvé vlády jsou už sečteny.“

„Stejně jako tenkrát. Oldřich tvrdil, jak je má vláda slabá. Asi se mu nelíbilo, jak panuji pokojně bez neustálých převratů a sporů. Mohl mi vyčítat zbabělost, ale i já jsem vyjížděl v čele vojska do boje proti Polákům. Přišel jsem o mužství, ale má pravice stále dokázala pevně sevřít meč.“

„Ovšem po boku římského krále. A jak se ti Jindřich odvděčil? Poslal do Čech mého otce, aby tě sesadil.“

„Vysoká hra králů. A to Oldřich prosil už rok předtím. Prý nemá cenu, aby vládl nemohoucí kníže. Země potřebuje silného vládce! Jak okřídlené heslo! A Jindřich ho tehdy za odměnu poslal na rok do vězení v Utrechtu. Víš vůbec, kde to je? Hrozně daleko, věř mi. Teprve po roce ho odtud vytáhl a v klidu nechal, ať mě vystřídá na pražském stolci. Asi chtěl, aby si díky té roční lekci zapamatoval, kdo o vládě tady v Čechách opravdu rozhoduje.“

„A tebe nechal uvěznit. Svého věrného poskoka. Jak se to stalo?“

„Snadno. Snad z pouhého rozmaru. Když mě Oldřich vyhnal, hledal jsem u Jindřicha pochopitelně zastání. Asi jsem byl trochu naivní. Král mě místo podpory nechal uvěznit a poslal mě bratrovi jako dárek. Ten mě pak poněkud nevybíravě ubytoval na Lysé u Labe. Řeknu ti, nemám na to dobré vzpomínky. A když ti teď pokorně bez řečí předám vládu, tak doufám, že mě tam nepošleš zpátky. Už nejsem tak naivní jako dřív, ale předpokládám, že trocha klidu prospěje nám oběma. Mně na odpočinku, tobě při panování!“

„Máš pravdu, strýčku. Navíc je mi tě líto a nejsem k příbuzným tak krutý jako můj otec. Ale možná je to jen proto, že k tomu nemám důvod. Nemám už totiž žádného, který by mě ohrožoval!“

„Pyšná slova, Břetislave! Pochopitelně jsem už na podzim po smrti tvého otce věděl, že vládnu jen jako dočasný záskok. Římský král Konrád udělal před rokem jen další politický tah, když mě vnutil Oldřichovi za spoluvládce. Ani jsem o tom vlastně nevěděl a tvého otce to tak rozčílilo. Zajímalo by mě, jestli to Konrád předvídal.“

„To není důležité, strýčku. Ale věř mi, že za těch dvacet let, co jsi byl na Lysé, se hodně věcí změnilo. Už nejsme jen poslušnými nástroji králů. Můj otec dobyl Moravu a já ji teď pevnou rukou ovládám. Naše říše se rozrůstá, nedopustím tu žádné boje. A nejsem ani tak krutý, jako byl strýc Boleslav. Když mi pokorně předáš vládu, i pyšní Těpticové i Municové vidí, jak jednotní a svorní dokážeme být v našem rodu!“

Za několik dní se konal v Praze obřad, jež popisuje ve své kronice děkan Kosmas: „Když byl kníže posazen na stolci a nastalo ticho, Jaromír, drže synovce za pravici, pravil k lidu „Hle, váš kníže!“ A oni zvolali třikrát: „Krlešu,“ to jest: Kyrie eleison. A opět řekl Jaromír k lidu: „Přistupte z rodu Municů, přistupte z rodu Těpticů! (…) Poněvadž mi můj osud nedopouští, abych byl vaším knížetem, ustanovujeme vám tohoto a povyšujeme za knížete, abyste ho byli poslušni, jak je důstojno knížete.“

A tak se ujal vlády Břetislav, jemuž se začalo říkat český Achilles. Poplenil Polsko, dovezl odtud ostatky svatého Vojtěcha a porazil dokonce římského krále Jindřicha III. Vyhlásil nové zákony a upevnil vládu Přemyslovců nad Čechami. A to byl syn pradleny, na rozdíl od Jaromíra, který ještě téhož roku 1035 zahynul obzvláště ohavným způsobem. Alespoň tak o tom píše Kosmas: „A po nemnohých dnech Kochan (z rodu Vršovců) poslal svého kata, a když onen slepec, sedě na záchodě v hodině noční, vyprazdňoval břich, proklál ho ostrým oštěpem ze zadu až do útrob břišních. A tak spravedlivý muž, kníže Jaromír, zemřel jako mučedník Boží roku od narození Páně 1038 (správně má být 1035) dne 4. listopadu.“ Raději si takovou smrt ani nepředstavovat! Bídně skončila nejubožejší postava českých dějin.

________________________

Další literatura:

Kosmova kronika česká. Praha 2005

Wihoda, Martin: Morava v době knížecí. Praha 2010

Žemlička, Josef: Čechy v době knížecí. Praha 1997