Slezsko ve středověku na roztrhání. Vedlejší země Koruny české stranou od Čech i Moravy

Roztříštěnost se stala zřejmě nejcharakterističtějším rysem země ležící v zájmové sféře tří států: polského a českého, a později pak i pruského (tedy potažmo německého). K rozdělování však nepřispěly jen tahanice okolních panovníků, ale také vnitřní poměry země. Pohled na mapu potvrdí, že Slezsko bylo skládačkou o mnoha dílcích, které se různě spojovaly a oddělovaly. Už od 12. století bylo totiž rozděleno na několik údělů, z nichž později vykrystalizovalo Horní a Dolní Slezsko. Tyto celky se pak dále dělily na další části, až vzniklo ve 14. století sedmnáct knížectví, která přešla pod svrchovanost českého státu.

Tak vznikl postupem času zvláštní institut slezského knížete, což byl sice teoreticky vyšší šlechtic, jemuž se až do 17. století nemohl žádný pán v Čechách či na Moravě svým stavem rovnat, ale prakticky bylo jeho knížectví malé, majetek nevelký, a vliv a moc ještě menší. Nebyl žádný slezský kníže, který by mohl vystupovat ve jménu celé země, byla jen knížata, či spíše knížátka, jednající často na vlastní pěst.

Slezsko získalo svůj název zřejmě od posvátné hory Ślezy nebo od stejnojmenné říčky. Jiní (zejména němečtí) historici uvažují o germánském kmeni Silungů, ale v 9. století už jsou každopádně jmenovány v pramenech slovanské slezské kmeny. V té době bylo Slezsko určitě pod kulturním vlivem Velké Moravy, o čemž svědčí archeologické nálezy.

V 10. století pak bylo alespoň zčásti připojeno k české přemyslovské říši. Jestliže tato říše zahrnovala Krakov, ale přitom zřejmě nikoliv Moravu, a její hranice přitom sahaly až někam k Rusku, pak v ní Slezsko nemohlo chybět. Kolem roku 990 ho pak dobyl (nebo minimálně velkou část) polský kníže Měšek. A tehdy začalo soupeření o Slezsko, které se pak táhlo až do 20. století.

Během 11. století se stalo Slezsko častým bitevním polem mezi Přemyslovci a polskými Piastovci. Řešení našel až roku 1054 český kníže Břetislav I. a to tak, že ponechal polskému Kazimírovi držení Slezska za placení ročního tributu 30 hřiven zlata a 500 hřiven stříbra. Zdá se to jako rozumný kompromis, ale Poláci bohužel ještě ve druhé polovině 11. století několikrát odmítli tribut zaplatit, takže je české vojenské jednotky musely přesvědčit o tom, že tohle si opravdu nemohou dovolit. Když o tom ovšem český kníže Vladislav I. přesvědčoval na počátku 12. století polského Boleslava Křivoústého, vyvolal tím jeho odvetný vpád a musel se vzdát i tohoto poplatku.

Klid trval zhruba do třicátých let 12. století, kdy znovu začaly česko-polské války. Zase se válčilo o Slezsko, přestože původní příčinou roztržky byl rozdílný názor na obsazení uherského královského trůnu. Všechno se vyřešilo až smrtí Boleslava Křivoústého roku 1138. Pro další dvě století byl totiž posledním polským knížetem, který vládl sjednocenému Polsku. Ve své závěti rozdělil zemi na několik údělů mezi své syny, přičemž Slezsko měl spolu s dalšími důležitými městy (Krakov a arcibiskupské Hnězdno) obdržet nejstarší Vladislav, který ovšem záhy dostal přezdívku Vyhnanec. To napovídá, že ostatní bratři s jeho vládou nad rozsáhlými úděly nebyli příliš spokojeni a nevybíravým způsobem ho přinutili k odchodu. Důležitým centrem byl zejména Krakov, protože jeho držitel měl mít mezi ostatními knížaty výsadní postavení seniora. Vladislav Vyhnanec strávil zbytek života ve Svaté říši římské (zemřel 1159) a k úspěšnému návratu mu nepomohlo ani to, že se ho zastal sám císař Fridrich Barbarossa. V Polsku nastala dlouhá doba rozkolu a bojů mezi mnoha knížaty z piastovského rodu.

Právě v této pohnuté době se začaly vytvářet zárodky budoucích slezských knížectví. Piastovců bylo totiž tolik, že už jim obvyklé dělení Polska na Malopolsko, Velkopolsko a Slezsko, nestačilo. Do země se vrátili s pomocí císaře Fridricha Barbarossy synové Vladislava Vyhnance. Nedlouho poté mezi sebou začali válčit a rozdělovat zemi na díly. Tak se objevilo Vratislavsko, Těšínsko, Ratibořsko, Hlohovsko a Opolsko, přičemž ze sousedního Krakovska přidal jiný Piastovec Osvětimsko a Bytomsko jednomu z Vladislavových synů Měškovi Křivonohému.

Aby se to trochu zjednodušilo, začalo se Slezsko dělit na Horní a Dolní. Horní Slezsko v podstatě vytvořil zmíněný Měšek Křivonohý, když roku 1202 dobyl Opolsko a spojil tak pod svou vládou v podstatě celý jihovýchod Slezska kolem měst Těšína, Osvětimi, Ratiboře a Opavy. Část z Horního Slezska patří dnes k České republice. Naopak Dolní Slezsko je na severozápadě země kolem města Hlohova a na počátku 13. století tam vládl kníže Jindřich Bradatý. Jako vnuk Vladislava Vyhnance udržoval tradičně dobré vztahy s říší a jeho zásluhou přišlo ve 13. století do Dolního Slezska mnoho německých kolonistů. Od té doby až do druhé světové války tam proto bylo silné zastoupení německy mluvícího obyvatelstva. Tato část proto byla v meziválečném období připojena k Německu. Vraťme se ale zpět k Jindřichovi Bradatému a zejména pak jeho synovi Jindřichovi Pobožnému. Na něj bychom neměli zapomínat, protože si vzal za ženu českou princeznu Annu, dceru krále Přemysla Otakara I. Vztahy mezi slezskými Piastovci a pražským královským dvorem byly stále pevnější. Přes Jindřicha Pobožného a princeznu Annu vzniklo mezi nimi příbuzenství, takže jeden z jejich potomků Jindřich Spravedlivý (Probus, asi 1257–1290) byl dokonce vychováván na pražském dvoře. V osmdesátých letech 13. století se stal jedním z nejmocnějších piastovských knížat. Někteří čeští šlechtici mu dokonce po nešťastné bitvě na Moravském poli (1278) nabízeli českou královskou korunu! Ale Jindřich odmítl a udržel si dobré vztahy s mladým králem Václavem II. (vládl 1283–1305). Prý mu snad odkázal i svá slezská území, když zemřel roku 1290 bez potomka. Není to sice doloženo, ale Václav se na dědický odkaz později odvolával.

Někdy v této době začal Václav II. orientovat svoji zahraniční politiku severním směrem a postupně se zaměřil až na získání polské královské koruny (o tom více v článku Přemyslovská říše ovládla střední Evropu). Cesta k získání Polska vedla právě přes Slezsko. Už roku 1289 složil Václavovi lenní hold Kazimír II. Bytomský a následovala další slezská knížata, která se tak dostala do podřízeného vztahu k českému králi. Směrem k sílícímu českému státu ostatně pohlíželi s nadějí i měšťané ze slezských měst, kteří by rádi vyměnili českou stabilitu za polské rozbroje. Král podnikl do Slezska válečné tažení roku 1292. Na jeho stranu se připojila většina slezských knížat a odpůrci byli poraženi. Václav II. byl korunován polským králem roku 1300 a zdálo se, že nic nemůže ohrozit mocenský vzestup Přemyslovců. Jenže jejich dynastie vyhasla už o šest let později a polským králem se stal Piastovec Vladislav Lokýtek.

Přesto na snahu posledních Přemyslovců úspěšně navázali Lucemburkové. Král Jan (vládl 1310–1346) si dělal nárok na polskou korunu jako dědictví po Přemyslovcích a přijal lenní hold od několika slezských knížat. Když se Vladislav Lokýtek pokusil tomuto svazku zabránit, porazil ho Jan Lucemburský, jak bylo jeho zvykem, vojensky. Dlouhodobá snaha českých králů pak byla završena roku 1335, kdy se v uherském Vyšehradě setkali tři králové: polský, uherský a český. Polským králem už byl Lokýtkův syn Kazimír III. Veliký (vládl 1333–1370). Jan Lucemburský se formálně vzdal nároku na polskou korunu a Kazimír mu za odměnu potvrdil, že nebude překážet ve výkonu jeho práv ve Slezsku – tedy v těch knížectvích, která mu už složila hold. Ještě to ovšem nebylo úplně pevné a trvalé připojení Slezska k Českému království, protože některá slezská knížata zatím českému králi hold nesložila (zejména Bolek II. Svídnický), ale byl to rozhodující krok. Jan Lucemburský i jeho syn Karel se od té doby všemožně snažili upevnit českou vládu nad Slezskem a víceméně se jim to dařilo.

Zásadní ohrožení nastalo, když v letech 1345–48 vypukla další česko-polská válka a Kazimír III. Veliký se pokusil získat Slezsko zpět s pomocí posledního významného slezského odpůrce Čechů Bolka II. Svídnického. Toto ohrožení se však podařilo zvrátit Karlu IV. (vládl 1346–1378). Narozdíl od svého otce měl Karel raději diplomacii, a proto si vzal Bolkovu neteř Annu Svídnickou za ženu a z Bolka udělal nejmocnějšího slezského knížete. Ten se za odměnu stal Karlovým nejvěrnějším spojencem.

Tak přišla doba, kdy Karel IV. uvedl v život koncepci zemí Koruny české a zahrnul do ní přirozeně i Slezsko. Už bylo řečeno, že Slezsko mělo své zvláštnosti, co se týká správy a uspořádání. Nebyl zde jeden vládce, jako byl třeba moravský markrabě. Slezská knížata měla v rámci české koruny specifické postavení, nesrovnatelné s jinými šlechtici. Král se proto postupně snažil získat některá ze slezských knížectví přímo do svých rukou, aby měl ve Slezsku dostatečnou vlastní základnu. Částečně se mu to dařilo. Koncem 14. století už tvořila královská doména ve Slezsku největší území. Královský majetek mohl být ještě větší, jenže Lucemburkové využívali některá slezská knížectví „k zajištění politických zájmů“. To znamenalo, že některá knížectví, která na ně spadla díky právu odúmrti (vymřela linie nějaké knížecího rodu a její území automaticky získal král), obratem rozdali svým politickým spojencům, aby si zajistili jejich věrnost.

Václav IV. (vládl 1378–1419) byl známý svou nerozhodností a nepříliš autoritativní vládou. V té době slezská knížata mezi sebou uzavírala takzvané landfrýdy (doslova zemský mír), což byly dohody o politickém spojenectví. Takový landfrýd přispěl třeba roku 1402 k vysvobození krále Václava IV. ze zajetí. Ovšem ve vztahu ke sporům moravských markrabat Jošta (markrabě 1375–1411) a Prokopa (markrabě 1375–1405) knížata jednotná nebyla a postavila se na obě strany. Stejně tak třeba ve vztahu k Polsku sice landfrýd přispěl k dohodě s polským králem o potírání pohraničních půtek, ale v bitvě u Grünwaldu roku 1410 bojovala slezská knížata jak na straně Poláků, tak německých rytířů. Z toho je vidět, že si Slezsko udrželo i v těchto dobách značnou míru nezávislosti.

Platilo to i po smrti krále Václava IV. a pražské defenestraci roku 1419. Slezská knížata stála pevně na straně Zikmunda Lucemburského (českým králem formálně 1419–1437), zatímco v Čechách vypukla husitská revoluce a tamní šlechta ho za krále nepřijala. Přitom však v předhusitském období panovaly ve Slezsku podobné podmínky jako v Čechách. Roku 1398 upálili ve Vratislavi nějakého Štefana, který hlásal názory Jana Viclefa. A v roce 1418 ve stejném městě dokonce vypukla vzpoura řemeslníků, kteří dobyli radnici, sťali sedm představitelů městské správy a část z nich vyhodili z oken. To bylo rok před pražskou defenestrací! Dokonce nastolili novou správu, která vydržela až do roku 1420, než přijel do města císař Zikmund Lucemburský, který ze Slezska udělal jednu z hlavních základen protihusitského boje. Tehdy se totiž projevil zásadní rozdíl oproti Čechám. Tím byl postoj slezských knížat, která se na rozdíl od velké části české a moravské šlechty postavila po bok císaře a vymýtila jakékoliv husitské „zlořády“ už v zárodku.

Slezská knížata se pravidelně účastnila protihusitských křížových výprav, jež ovšem neměly úspěch. A tak se Slezsko stalo spíše obětí husitských spanilých jízd, které zemi po roce 1428 nejednou vyrabovaly. Pod tlakem těchto událostí muselo několik knížat uzavřít s husity smlouvy a Boleslav V. Opolský dokonce zabavil na svém území církevní majetek a stal se jediným husitským slezským knížetem. Byl tak výjimkou potvrzující pravidlo. I v období po bitvě u Lipan (1434) se Slezsko z náboženských důvodů hodně odcizilo „kacířským“ Čechám a Moravě, které se staly zeměmi dvojí víry.

Nedávno jsme na stránkách našeho časopisu psali o tom, jak některá slezská knížectví padla do rukou synů českého krále Jiřího z Poděbrad (vládl 1458–1471) a posléze je zabavil uherský král Matyáš Korvín (vládl 1458–1490). Ten byl ke konci života titulárně také králem českým, přestože ovládal „pouze“ vedlejší české země – Moravu, Slezsko a Lužici (o Moravě více v článku Stručná historie Moravy ve středověku). Ve Slezsku si celkem nevybíravým způsobem budoval mocenskou základnu pro svého syna Jana Korvína. Ten se ovšem slezských knížectví po otcově smrti vzdal výměnou za statky v Uhrách, takže se vše navrátilo k bývalým pořádkům.

V letech 1490–1526 ovládali Slezsko králové z rodu Jagellonců. Jak známo, nepatřili zrovna k silným vládcům, takže se v tomto období do popředí dostaly slezské stavy – tedy šlechta (knížata), duchovenstvo a měšťané. Král měl stále možnost jmenovat slezského hejtmana, který měl hájit jeho zájmy v zemi, ale slezské stavy získaly od Vladislava Jagellonského souhlas, že tímto hejtmanem může být pouze slezský kníže. Kontrovali však i stavové v Čechách. K roku 1510 si nechali vystavit Vladislavův majestát, který měl zaručit, že žádné slezské knížectví nebude odtrženo od Koruny české.

To už zbývalo jen pár let do chvíle, kdy Martin Luther přibil svých 95 tezí na vrata kostela ve Wittenbergu (aspoň tak praví legenda, zřejmě je jen normálně uveřejnil). Evropou se po roce 1517 začala šířit vlna reformace a narozdíl od husitství měla ve Slezsku mimořádný úspěch. Luteránská víra získala velké sympatie v okruhu slezských knížat, která tentokrát využila situace a zabavila majetky katolické církve. Ve vztahu ke zbylým českým zemím tím nastal zajímavý obrat. Na jednu stranu se Slezsko přiblížilo Čechům, protože se stalo rovněž zemí s „dvojí vírou“, ale na druhou stranu se prostřednictvím luteránství výrazně sblížilo s německým prostředím, což mělo v budoucnu velký význam.

Cesta od české koruny, jejíž centrum se v osobě vládce přeneslo od 16. století v převážné většině do Vídně, k připojení Slezska do náruče německého Pruska, však měla trvat ještě více než dvě století.

_________________________________

Literatura:

Velké dějiny zemí Koruny české, díly I.-VI., Paseka Praha 1999–2007