Templáři ve světle mýtů a legend. Co měli společného se svatým grálem či Archou úmluvy?

Rytířský duchovní řád byl založen jako ozbrojená paže katolické církve v boji proti muslimům, ale v historické paměti se z templářských rytířů stala skupina tajemných rytířů střežící nejcennější duchovní poklady křesťanství, provádějící tajemné rituály a ovlivňující osud mocných tohoto světa.

Takové tajemno neopřádá ani johanity, ani německé rytíře, kteří působili ve stejné době s podobným účelem. Tyto řády totiž nikdy nezanikly a dodnes existují, byť ve značně pozměněné podobě. Povídejte ezoterikům, že templáři byli roku 1312 papežskou bulou zrušeni a od té doby neexistují. Přijdou s fantastickou teorií, že to byl ze strany vychytralých rytířů pouhý trik, jak se přesunout z centra pozornosti do šedé ilegality, kde mohou nerušeně pořádat své duchovní seance, aniž by je přitom zbytečně rušil hloupý okolní svět.

Povídačky hledačů tajemna se historikům špatně vyvrací, protože se zakládají na domýšlení neexistujících záznamů. Historik vychází většinou z dochovaných dokladů, i když pro starší období si občas musí nějaké souvislosti domyslet, protože pramenů je málo, ale ezoterikovi stačí „podezřelé okolnosti“, aby si vymyslel fantastický příběh plovoucí na vodě tajemných dohadů.

Nicméně u templářských mýtů musíme rozlišit kontroverzní pověst řádu dovršenou prapodivnými výpověďmi mnoha templářských bratrů na mučidlech při obřím procesu v letech 1307–1312 od novodobých ezoterických bludů, které se začaly šířit od vzniku svobodných zednářů v 18. století a pokračují dodnes s hnutím New Age a podobnými organizacemi. Je zřejmé, že novodobá část legend navazuje na tu starší, umně se s ní proplétá a přidává nové fantastické teorie.

Kompletní dějiny templářského řádu jsou poměrně známé a dají se najít v celé řadě knih. Já sám jsem popsal (byť mnohem stručněji), jak řád působil ve Svaté zemi (viz Rytíři Šalamounova chrámu). V tomto článku projdu jen ty momenty, které obsahují nějakou známou legendu. Je jich ovšem tolik, že se na všechny vlastně ani nedostane.

Už samotné založení spolku Chudých rytířů Krista a Šalamounova chrámu provázejí „podezřelé okolnosti“ způsobené nedostatkem pramenů. Skupina devíti rytířů okolo prvního velmistra Huga z Payens měla předstoupit před jeruzalémského krále Balduina II. okolo roku 1119 či 1120. Nechali si od něj potvrdit svůj hlavní úkol – ochranu poutníků do Svaté země. Král jim přitom určil sídlo na místě bývalého Šalamounova chrámu. Jenže tento příběh pochází až z pozdější kroniky a žádné dokumenty o založení řádu se nedochovaly, což je u církevních řádů neobvyklé („podezřelá okolnost“). Znění některých dokumentů navíc naznačuje, že tato skupina mohla působit už roku 1114, nebo dokonce 1111, kdy sídlila v části johanitského špitálu.

Ale co tam dělali, když o ochraně poutníků žádný ze starších dokumentů nemluví? Vlastně nejsou zmíněni vůbec nikde až do svého oficiálního založení roku 1129 na koncilu v Troyes. Mohli být součástí nějakého většího záměru spolku moudrých či mocných, který se zformoval už během první křížové výpravy v letech 1096–1099? Tehdy prvního ochránce božího hrobu Godefroie z Bouillonu vyzdvihla jakási podivná skupina „tajemných šlechticů“, která pak s Godefroiovým svolením postavila za hradbami Jeruzaléma takzvané Sionské převorství. Vzniklý sionský řád byl velmi podivným hnutím, což samozřejmě vedlo novodobé hledače senzací k myšlence, že templáři na něj navázali.

Jaký úkol však měli templáři splnit při své tajuplné misi? V prvních letech nepřijímali žádné nové členy a ochrana poutníků měla být údajně pouhou zástěrkou pro skutečný cíl – nalézt v troskách Šalamounova chrámu skrytou Archu úmluvy, která se zde od starozákonních dob měla podle známých pověstí ukrývat.

Ostatně co jiného by měli dělat, když o jejich bojové činnosti před rokem 1129 není žádný záznam? A že se těch bitev uskutečnilo v Jeruzalémském království i dalších křižáckých státech dost. A to je voda na ezoterický mlýn. Víme jen to, že roku 1125 se templářem měl stát Hugo ze Champagne, bohatý francouzský hrabě a bývalý lenní pán velmistra Huga z Payens. Tento pozoruhodný muž, mimo jiné i přítel opata Bernarda z Clairvaux, který měl velkou zásluhu na oficiálním uznání templářského řádu, jistě chtěl nějak přispět k plnění tajemného úkolu.

V těch letech už tedy templáři přijímali nové členy a do roku 1129 se jejich počet rozrostl asi na třicet. Je pravda, že do té doby netvořili významnou vojenskou sílu křižáckých států, jako později. Soustředili se jen na ochranu poutníků, která nikomu nestála za záznam. Je pravděpodobné i to, že se snažili prohledávat i bývalý Šalamounův chrám, když už v něm sídlili. Potvrdily to i pozdější archeologické průzkumy. Hledání křesťanských relikvií z biblických dob bylo ve středověku oblíbeným koníčkem a dobytá Svatá zem k tomu přímo vybízela. Je možné, že tam i něco vzácného našli, ale těžko to byla Archa úmluvy obsahující desky zákona s Desaterem, které Bůh kdysi zjevil Mojžíšovi.

Jestliže archa je popsána alespoň v Bibli, o podobě svatého grálu nemá nikdo ani tušení. Dle legend to měla být nádoba, s níž Ježíš Kristus připíjel na své poslední večeři a později po jeho ukřižování do ní měl Josef z Arimatie zachytit pár kapek Kristovy krve. Různé verze legendy se pak liší v tom, zda ho odvezl do Británie, kde ho hledali mýtičtí rytíři krále Artuš, či do Francie, kde ho střežili právě templáři.

Nebo ho snad také mohli vykopat v Šalamounově chrámu? To zřejmě ne, protože tajemný grál je i v mýtech chápán spíše jako něco neuchopitelného znázorňující duchovní podstatu křesťanské moudrosti i mystéria. Fyzická podoba poháru, na první pohled obyčejného, ale obsahujícího netušenou moc, už patří spíše do pohádek. I artušovské legendy naznačují, že její hledání vede spíše k záhubě.

A jaké „podezřelé okolnosti“ spojují templáře s grálem? První autor artušovské legendy byl kolem roku 1180 Chrétien de Troyes. Právě v tomto městě se konal koncil, kde byli templáři kdysi oficiálně založeni, měli tam silné zázemí a zdá se, že Chrétien měl mezi nimi dost přátel. Nicméně templáře jakožto strážce grálu zmiňuje i další středověký artušovský autor Wolfram von Eschenbach ve svém eposu Parzival. Tento mýtus byl tedy založen už ve středověku a novověcí ezoterici z něj mohou hojně čerpat.

Je tu však jedna souvislost se zřejmě reálným templářským zvykem. Na Zelený čtvrtek na paměť Poslední večeře páně templáři pravděpodobně provozovali takzvaný kult Kristových pašijí, při němž přijímali jako eucharistii pouze Kristovu krev v podobě vína a nikoliv hostii jakožto tělo páně. Tento zvyk nemá v katolické církvi obdoby a zřejmě ho bratři odkoukali od prostých jeruzalémských křesťanů, mezi nimiž se držel od raných křesťanských dob. Při tom snad mohli víno (krev) pít z něčeho, co připomínalo svatý grál.

Pokud bychom svatý grál uznali za jakýsi obecný symbol moudrosti a vědění, mohl se vztahovat i k jednomu z obvinění, kterým templáři čelili při svém posledním procesu – přehnanému přátelství s muslimy, proti nimž měli přece dle svého základního určení za všech okolností bojovat. Je všeobecně známo, že kultura a věda v Orientu byly v době templářů na mnohem vyšší úrovni než v Evropě, což templáři ve Svaté zemi velmi rychle zjistili. Běžní středověcí Evropané bez zkušeností z Palestiny mohli jen těžko chápat praktické důvody, proč řádoví rytíři tak často pěstovali nadstandardní vztahy s místními obyvateli. Ty máme opravdu doloženy z několika zdrojů. Vzhledem k tomu, že křesťané byli i ve „svých“ křižáckých státech v početní menšině, velela politická realita často k různým smlouvám a diplomatickým vyjednáváním s arabskými či egyptskými emíry a sultány.

Mnozí templáři se naučili arabsky a vystupovali pak jako prostředníci v diplomacii mezi křižáckými veliteli a muslimy. Při dobývání Damietty roku 1218 se dokonce nejen templáři, ale i ostatní účastníci 5. křížové výpravy spojili s ikonyjským sultánem Keykavem I. proti egyptským Ajjúbovcům. Ale také v jiných případech templáři umně využívali lokálních sporů mezi muslimskými vládci a přidávali se na tu či onu stranu, čímž vlastně přispívali k jejich vzájemnému oslabování. Je zřejmé, že při těchto stycích mohli templáři přijít k lecjakým znalostem východního vědění (například lékařství), které pak jejich prostřednictvím mohlo doputovat do Evropy.

Při velkém procesu, který začal roku 1307, vznesli vyšetřovatelé proti templářům celou řadu obvinění. Francouzský král Filip IV. měl zájem na co největším očernění řádu, takže jeho lidé při monstrprocesu vymýšleli šílené konstrukce, jak rytíře obvinit dokonce přímo z příklonu k islámu a uctívání Mohameda. Dva vyslýchaní bratři uvedli, že prý uctívali jakýsi idol vousaté hlavy, který se „podobal baffometu“ a jeden z nich upřesnil, že se nazýval arabským slovem „jalla“. Ano, pouze dva z více než tisícovky vyslýchaných. Z toho se vytvořil mýtus, že Bafomet je zkomolenina slova Mahomed (tak se tedy v Evropě nazýval Mohamed) a „jalla“ je ve skutečnosti arabsky Alláh.

Ještě dalších asi 50 vyslýchaných bratří po nátlaku inkvizitorů připustilo, že templáři nějaké idoly v řádu uctívali. Je otázka, zda se jednalo o nějaké zpodobnění křesťanských světců nebo šlo o úplný výmysl. Konverzi k islámu však můžeme vyloučit už proto, že muslimové žádné zobrazení Proroka neuctívají, naopak by to považovali za svatokrádež. Hlava takzvaného Bafometa se někdy zobrazuje i s rohy, což pak vede k obvinění templářů ze satanismu a uctívání ďábla či jeho služebníků. To je samozřejmě nesmysl, který připomíná pozdější procesy s čarodějnicemi.

Vážnější obvinění, které se zřejmě zakládalo na pravdě, spočívalo v tom, že nováčci přijímaní do řádu museli podstoupit tajný „očistný rituál“, při němž museli zapřít Krista a plivat na kříž. Jednalo se o proceduru, která nebyla výslovně popsána v řádových předpisech, ale pouze ústně předávána mezi nejvyššími představiteli. Vypovídali o ní totiž mnozí templáři dokonce ještě před začátkem procesu, tedy bez mučení.

Při přijímání nováčků proběhla nejdříve oficiální část ceremonie, při níž preceptor komendy mimo jiné řekl: „Pokud se staneš templářem, budeš čelit velmi krutým situacím, uslyšíš děsivá slova a budeš je muset přijmou s trpělivostí a uposlechnout své představené, ať ti přikážou cokoliv. Dokážeš snést nesnesitelné?“ Předepsaná odpověď přijímaného zněla: „Pane, s Boží pomocí budu snášet cokoli!“ Kromě toho složil sliby chudoby, čistoty a poslušnosti a slíbil bezmeznou oddanost křesťanské víře.

Po skončení této veřejně známé části přišla na řadu tajná část, která nováčka překvapila. Preceptor mu řekl: „Všechny sliby, které jsi zatím složil, jsou prázdná slova. Teď musíš podat důkaz o svém smýšlení skutky.“ Nato mu preceptor bez vysvětlení přikázal, aby se zřekl Krista a plivl na kříž. Čerstvý řeholník obvykle se zděšením odmítl s tím, že přece slíbil oddanost křesťanství. Ale preceptor řekl: „Přísahal jsi, že uposlechneš jakéhokoliv příkazu představených a nyní si dovoluješ neuposlechnout?“

Následující průběh se pak lišil podle uvážení konkrétních zúčastněných. Většinou však vyvinuli zkušení spolubratři na nováčka nátlak, hrozili mu vězením i bitím, případně i smrtí, přičemž mu mířili mečem na hrdlo. Většina nováčků pak podlehla, byť uváděli, že neplivali na kříž, ale na jen směrem k němu. Našli se však i preceptoři, kteří nátlak nepřeháněli a jen si vyzkoušeli pevnost víry kandidáta.

I podle výpovědi posledního velmistra Jakuba de Molay to vypadalo, že tento rituál se v řádu praktikoval minimálně sto let. A k čemu měl sloužit? Pravděpodobně šlo vyzkoušení odvahy a psychické odolnosti kandidáta. Nemůžeme to úplně přirovnat ke zvykům v moderních armádách, kdy starší „mazáci“ dávají pocítit svou nadřazenost „zelenáčům“. V tomto případě šlo opravdu o předpis ze strany nařízených, zjevně ne příliš oblíbený. Většina preceptorů se mu snažila vyhnout a nechávala to na svých podřízených. Přesto se nařízení muselo respektovat.

Vystavení kandidáta takovému šoku, stresu a nátlaku totiž většinou odhalí jeho spontánní vlastnosti a dá se z toho pak usoudit, jak bude takový člověk reagovat v případném muslimském zajetí. Příliš snadné podřízení či naopak přehnaná drzost ukáže, že rytíř není příliš psychicky odolný, takže se hodí spíše pro službu v evropském zázemí. Naopak pevné odhodlání a sebevědomý postoj v takové situaci napoví, že se hodí do první linie ve Svaté zemi.

Nicméně je jasné, že takové tajné rituály po svém prozrazení výrazně zhoršily pověst templářů a usnadnily jejich zavržení v očích veřejnosti, což se hodilo zejména francouzskému králi. Běžný člověk mimo řád význam takového gesta nepochopí. A samotný fakt, že si templáři dovolili tak dlouho provozovat podobnou věc bez vědomí papeže, ukazuje, jak pevné postavení v rámci katolické církve templáři zaujímali. Cítili se natolik sebevědomí a nedotknutelní, že se nemůžeme divit, proč je mnozí obyčejní lidé označovali za pyšné.

Pátek třináctého je považován za nešťastný den podle roku 1307, kdy začala dlouho chystaná akce zatýkání templářů a zajišťování jejich majetku. Filip IV. dopředu oznámil záměr svým velitelům stráží po celé Francii, ale měli to chovat v tajnosti, aby mohli provést koordinovaný a nečekaný zátah v jediný den – pátek 13. října 1307. Král chtěl zřejmě zamezit tomu, aby templáři převezli své bohatství, které měli na svých komendách skrývat. Jenže byl zklamán, protože množství zajištěného zlata a jiných cenností obsahovalo jen zlomek pohádkových pokladů, o nichž se mluvilo.

A tady nastávají další „podezřelé okolnosti“. Kam se poděl bájný poklad templářů? Je zřejmé, že akci se úplně utajit nepodařilo, protože velmistr de Molay se vše včas dozvěděl. Minimálně stihl zničit velkou část písemných dokumentů týkajících se činnosti řádu včetně řeholních a účetních knih. I to samozřejmě přispívá ke spekulacím. Byly v nich popsány tajemné počátky řádu, či údaje o Arše úmluvy a svatém grálu? Vysvětlovaly se v nich tajemné rituály a podezřelé nečisté praktiky rytířů? A kam zmizelo pohádkové bohatství obsahující možná i toužebně hledané posvátné předměty?

Legenda vypráví o tom, jak byl poklad tajně přepraven z pařížského templu po řece až na hlavní templářskou námořní základnu v La Rochelle, odkud právě na podzim roku 1307 odplula celá templářská flotila neznámo kam. A tady je otázka, jestli se francouzští rytíři uchýlili do Portugalska, kde řád nebyl zrušen, ale pouze přejmenován, nebo třeba do Skotska. Oblíbená verze legendy totiž vypráví o tom, že lodě přistály na území, které pro ně představovalo bezpečí – na západním pobřeží Skotska, kde tehdy vlastně nelegálně proti vůli Angličanů vládl Robert Bruce. Templáři mu pak měli pomoci zvítězit v bitvě u Bannockburnu roku 1314, díky čemuž si mohl legálně nasadit skotskou korunu. Král jim za to pak poskytl útočiště, kde mohli nadále nerušeně působit. Ostatně i Dan Brown ve svém populárním románu Šifra mistra Leonarda pak „odkrývá“, že grál se skrývá v Rosslynské kapli nedaleko Edinburghu.

Při procesu byli templáři rovněž obviňováni z homosexuálních styků. Z dnešního pohledu je zřejmé, že v čistě mužském řádu, kde bratři měli výslovně zakázán styk se ženami, k takovým věcem občas docházelo. Otázkou je jak často. Při výslechu se k trvalejším tělesným vztahům s bratry přiznalo pouze šest templářů. Nicméně mnozí vypověděli, že při zmíněném iniciačním rituálu (viz Plivnutí na kříž) došlo po plivání na kříž ještě k tomu, že preceptor je políbil na ústa, což bylo běžné ve všech řádech.

Jenže u templářů se navíc vyžadovalo, aby nováček políbil preceptora na pupek a na hýždě, obvykle přes tuniku. Někteří však vyžadovali polibek na holé hýždě a našli se i případy polibku „in virga virili“ (na mužský úd). Navíc preceptor dle tradic obvykle vyzýval bratra, aby se nejen zřekl vztahů se ženami, ale když už to nemůže vydržet, ať se raději spojí se svými bratry a neodmítá je, když ho požádají o sexuální služby. Do jisté míry se tím parodoval původní předpis, podle nějž měl templář dát vše své řádu a bratřím.

Papež Klement V. zrušil řád templářů svou bulou Vox in excelso roku 1312, přestože věděl, že se kromě zmíněných iniciačních obřadů a trochy homosexuality ničím vážným neprovinili. Po tomto datu přestal řád oficiálně existovat a jakékoliv pokusy o navázání na jeho učení nejsou nic jiného než sektářství. Poslední kapitolu templářských dějin pak napsal ještě roku 1314 poslední velmistr Jakub de Molay, který odvolal své předchozí přiznání hříchů a chtěl hájit úplnou čistotu řádu. Papež jej nechal na králův nátlak upálit na jednom ostrůvku na Seině. Jelikož papež i král ještě téhož roku zemřeli, zrodila se později legenda o tom, že velmistr před smrtí pozval své nespravedlivé soudce na Boží soud. Navíc měl proklít rod Kapetovců, což se naplnilo, když během dalších 14 let zemřeli všichni tři synové Filipa IV., aniž by měli mužské potomky. To vedlo nejen k vymření Kapetovců, ale posléze i k vypuknutí stoleté války s Anglií.

Jakékoliv odkazy na Řád chudých rytířů Krista a Šalamounova chrámu po roce 1314 už však nejsou dějinami templářů, ale templarismu. Údajně se měli podílet na objevení Ameriky a sám Kolumbus měl být templářem, což podporuje i užití bílé vlajky s červeným křížem. Navíc se příslušníci rytířských řádů z Pyrenejského poloostrova opravdu na zámořských objevech podíleli. Ale to už nemá s opravdovými templáři nic společného, stejně jako jejich údajné působení v ilegalitě jakožto tajné společnosti, která se v 18. století transformovala do svobodného zednářství.

Mnohé mýty o templářích vznikly i v českém prostředí, ale ty už jsem popsal ve zvláštním článku Skuteční templáři v Čechách a na Moravě.

__________________________________

Literatura:

Fraelová, Barbara: Templáři, Argo Praha 2009

Read, Piers Paul: Templáři, BB Art Praha 2002

Nicholsonová, Helen: Templáři 1120–1312, Computer Press Brno 2008