Článek
12. díl
Věřím, že nejde o zlý úmysl, i když určité lobby lze v pozadí tušit. Nelze se zavit dojmu, že v revizi RVP ZV nejde primárně o dítě, ale o přesměrování odpovědnosti a investic – z veřejného systému na rodiny. To se neděje výslovně, ale jazykem, strukturou, tím, co se zamlčuje a co se zdůrazňuje. A ano, řekněme to otevřeně: ve škole je na jednom místě shromážděno denně velmi mnoho potenciálních zákazníků, a nahlíženo tržně - jsou to klienti.
Jak se to děje?
1. Posun: od zvládnutí učiva k „rozvoji potenciálu“
Revize RVP ZV zcela upouští od učiva, posiluje vágní pojmy: kompetence, talent, individuální rozvoj, zájmy dítěte. Problém je, že rozvoj potenciálu se přesouvá mimo školu, do neformálního vzdělání, s jehož výstupy se počítá v rámci Důkazů o učení. Tím se strukturálně mění postavení škola, která garantuje formální vzdělání; neformální principiálně nemůže garantovat všem, nemá čas ani kapacity, nemá jasná kritéria, ale počítá s jeho pozitivním „započtením“ do hodnocení.
2. Posun: od formálního vzdělání k neformálnímu, kdy „doplněk“ se stává jádrem
Revize mluví pozitivně o neformálním vzdělávání, zájmových aktivitách, rozvoji mimo školu. Formálně „má škola spolupracovat s neformálním sektorem“, reálně škola přestává být místem, kde se znalosti a dovednosti systematicky budují, stává se koordinátorem možností, které si rodina kupuje jinde - kroužky, kurzy, sportovní kluby, STEM centra. Jeden klasický předmět (hudební výchova) tomu byl obětován bez obalu.
3. Posun: od rovnosti přístupu k nerovnosti možností
Oficiální rovina: každý má právo, systém je inkluzivní. Skrytá rovina: využít systém dokáže ten, kdo má peníze, čas a kulturní kapitál, neboť systém základního školství je destabilizován a neplní svou roli. Neformální vzdělávání není zdarma, není rovnoměrně dostupné, není systémově koordinované. Výsledek: veřejná škola zajišťuje minimum, rodina financuje zbytek.
3. Posun: od instituce k externím subjektům
Tento model neposiluje školu jako instituci, ale zájmový sektor, soukromé poskytovatele, zážitkové organizace, „inovační“ firmy. Ti všichni chtějí mít také přístup k mase dětí. Mají jasné produkty, mají marketing, umí mluvit jazykem kompetencí, profitují z nejistoty školy ať je způsobená neznalostí, naivitou, „dobrým úmyslem“. Škola se stává zprostředkovatelem, ne nositelem vzdělávání.
4. Posun: od práce k zábavě - ve jménu „prospěchu dítěte“
Proč? Protože to zní dobře: plní se tím idea individuálního rozvoje, svobody, volby, talentu. Neřeší se, že volba bez finančních zdrojů není volba, ale iluze volby. Že talent je dar jen několika, který, je-li rozpoznán, je doplněn tvrdou dřinou. Systém ale dává dítěti ze zajištěné rodiny možnost „rozvíjet potenciál“ svobodně (dle finančních možností), dítěti z rodiny bez peněz „dává škola příležitost“ rozvíjet potenciál. Formálně stejné, reálně radikálně odlišné.
Přitom rodiče ani škola většinou neřeší, zda dítě má talent a kapacitu navštěvovat kroužek (to je chápáno jako nárok), protože škola dítě v jeho volném čase neomezuje, neboť rezignovala nejen na vyžadování domácí přípravy, ale také na školní průpravu. Rodiče považují za své právo dítě ze školy kdykoliv a z jakéhokoli důvodu uvolňovat. Ano, pokud by škola měla určité nároky na zvládnutí učiva, pak by si rodiče rozmysleli, zda dítě ještě zatěžovat třemi kroužky.
Kdo to zaplatí (doslova)? Rodiče přece! Penězi (kroužky, kurzy), časem (vození, organizace), stresem (co ještě dítěti „chybí“).
Učitelé - ztrátou smyslu (jsou pouhými průvodci), rolí koordinátora (kam děti odvést), odpovědností za nabyté kompetence bez jakékoli moci.
Děti to zaplatí samozřejmě nejvíce. V minulých revizích RVP docházelo k fragmentací učiva, potažmo učení, nyní je učivo téměř zcela odbouráno; tlakem na výkon mimo školu, pocitem, že „škola nestačí“.
Proč se o tom nemluví otevřeně? Protože by se muselo říct, že škola nezvládne všechno, rovnost je jen formální, veřejné vzdělávání se zmenšuje. Což je zatím politicky neprůchodné.
Avšak směřujeme k tomu: revize RVP posiluje model, v němž škola zajišťuje minimální rámec, zatímco skutečný rozvoj dítěte je outsourcován do neformálního, převážně placeného sektoru – a tím se náklady i nerovnosti přesouvají na rodiny. Obecně prospěšná funkce státního školství zajišťující vzdělání budoucích generací je obětována krátkodobému profitu aktivních firem a agentu.
Aby nedošlo k nedorozumění: není to útok na neformální vzdělávání (to má samozřejmě smysl), ale je to varování před tím, aby nenahrazovalo systematické veřejné vzdělávání, a nebylo vydáváno za „rovnost“.
