Článek
23. díl - předpoklady řešení
1) Co je obrácená třída?
Koncept „obrácené třídy“ (flipped classroom) vznikl jako didaktická inovace: žák si doma osvojí základní výklad (např. prostřednictvím videa) a ve škole se věnuje procvičování, diskusi a aplikaci. V ideálním případě jde o posílení aktivního učení a efektivní využití společného času.
V české realitě je však běžný opačný fenomén: obrácená třída jako neplánovaný důsledek selhání základní funkce školy. Nejde o metodickou volbu, ale o nutnost. Základní výklad, systematizace učiva i automatizace dovedností se přesouvají do domácího prostředí – nikoli z koncepce, ale z nouze.
Základní škola má plnit tři elementární funkce poskytnout systematický výklad, vytvořit strukturované procvičování, zajistit kontrolu porozumění. Pokud je kurikulum terminologicky nejasné, obsahová norma oslabená a hodiny pravidelně „odpadají“, oslabuje se právě tato základní struktura.
Rodič pak stojí před realitou, že dítě „bylo ve škole“, ale nerozumí, úkoly, pokud jsou, jsou bez předchozího vysvětlení (absence zápisu do Úkolníčku), očekávání nejsou jasně formulována, úkol není kontrolován. Dochází k neformálnímu přesunu odpovědnosti.
V předchozím díle „Lepší vrabec v hrsti“ poukazuji na jednoduchou pravdu: základní dovednosti – čtení, psaní, počítání – jsou strukturálním jádrem vzdělávání. Pokud nejsou pevně zvládnuty, nelze stavět vyšší kompetence. Když se škola zaměří (už v mateřské škole) více na obecné formulace kompetencí, projektové aktivity bez stabilní znalostní báze, digitální inovace bez didaktické jistoty, může se stát, že jakkoliv dobře myšlené moderní koncepce vedou pouze k absenci základních znalostí a dovedností.
2) Dvě různé logiky: „čas jako nárok“ vs. „čas jako doporučení“
V Evropě se dají odlišit dva modely:
A) Čas je právně/nařízením garantované minimum (entitlement)
Typicky Finsko: stát (vláda) stanoví minimální počet vyučovacích hodin/lekcí pro základní vzdělávání a jejich rozdělení mezi předměty; opírá se to o legislativu a vládní nařízení o „distribution of lesson hours“. Existuje minimální časový rámec pro matematiku, jazyk, atd., školy nemohou tento čas svévolně redukovat. To znamená, že čas pro jádro výuky je normativně ukotven(existuje „minimální objem“, který musí proběhnout).
B) Čas není pevně předepsaný (spíše rámec), školy mají větší volnost
V Anglii se běžně uvádí, že není „set teaching hours“ pro fáze, ale školy musí mít „dost času“ pokrýt národní kurikulum; tím se časová garance posouvá do roviny odpovědnosti školy, ne povinného minima.
Důsledek rozdílu: model A se ptá: „Byl dětem poskytnut minimální čas a struktura výuky?“, model B se ptá: „Měla škola dost času, aby něco pokryla?“ – což je měkčí a hůř vymahatelné, zvlášť při personálních krizích.
3) Co se stane, když hodiny „odpadají“ a systém to neumí dorovnat
Zkušenost Německa (federální systém, rozdíly mezi zeměmi) ukazuje, že učební čas může být reálně erodován personálními výpadky – a že se z toho stává politické téma („Unterrichtsausfall“). Např. v Sasku-Anhaltsku byl v jednom roce zmiňován velmi vysoký podíl hodin, které nebylo možné zajistit (nebyly suplovány), v řádu jednotek až vyšších jednotek procent (v konkrétním mediálně citovaném případě 8,6 %). Braniborsko zveřejňuje statistiky o výpadcích a rozlišuje, co bylo suplováno a co „ersatzlos“ odpadlo (bez náhrady). Analyticky i zdánlivě „malé“ procento je u gramotností devastující, protože čtení a početní automatizace stojí na frekvenci a kontinuitě, výpadky netvoří jen ztrátu času, ale rozpad rytmu (a rytmus je u 1. stupně klíčový). Když výuka neproběhne, systém má jen tři možnosti: nahradit(suplování kvalitní výukou, ne pouze dohledem), přeskládat (přidat čas jinde, dohnat), snížit očekávání (de facto snížit standard).
V praxi se v ČR často děje varianta 3, aniž by byla přiznána; tím přecházíme ke třetímu bodu.
4) Proč absence povinného minima hodin vede k privatizaci vzdělávání k „obrácené třídě z nouze“
V české školství běžně hodiny odpadají nejen kvůli nemoci vyučujícího, ale především přípravou a realizací nejrůznějších projektů, exkurzí, prezentacemi zájmových agentur. Když není jasně garantované minimum času a obsahu, výpadky mají tendenci „zmizet“: formálně se „něco“ stalo (dozor, třídnická hodina, pracovní list, video, hra), ale nevzniklo to, co je didakticky potřeba (výklad, vedené cvičení, korekce chyb). Pak nastupuje domácí kompenzace: rodiče dovysvětlují, procvičují, „učí učivo“, suplují výuku, která měla proběhnout ve škole.
To je obrácená třída v nejhorším smyslu: rodina supluje výklad a procvičení, ve škole se pak jen „nějak funguje.“ A protože domácí prostředí je nerovné, vzniká systémový efekt: rozdíly mezi dětmi se zvětšují.
5) Co říká výzkum o „učebním čase“ a proč nejde jen o dojem
Výzkumná literatura dlouhodobě ukazuje, že instrukční čas má pozitivní vztah k výkonu, zejména v matematice a čtení – a že rozdíly v čase výuky mezi zeměmi mohou souviset s rozdíly ve výsledcích. OECD navíc zdůrazňuje, že „learning time“ není jen počet dnů, ale i to, jak je čas organizován a komu skutečně slouží (a že dopady nejsou rovnoměrné – ztráty často víc poškozují slabší žáky). To je přesně mechanismus privatizace: ti, kdo mají doma podporu, čas doženou; ostatní ne.
6) Jak to „vypadá“ v praxi, když pensum není tvrdě vyžadované
Typický obraz (z různých systémů s větší volností času a/nebo s personální krizí) má tyto znaky: Výuka jádra se fragmentuje - neodpadá „všechno“, ale odpadá právě to, co potřebuje kontinuitu: matematika, čtení, jazyk. Pak se ve výtvarné výchově počítá, v tělocviku se čte, v prvouce se zpívá. Tedy někdy, protože předepsané hodiny matematiky a českého jazyka mizí v nenávratnu. Nahrazení „dohledem“ je evidenčně zaměněno za výuku - ve výkazu (podklady pro mzdy) se vykáže nejčastěji „suplováno“, ale didakticky „výuka“ neproběhla. Vzniká tichý kurikulární přesun - škola začne implicitně přehazovat část práce na rodinu (čtení, procvičování), což se tváří jako „domácí příprava“, ale je to náhrada výuky.
Roste tlak na placené doučování - v některých zemích to vede k rozvoji stínového vzdělávání (tutoring). (To je typický doprovodný jev, i když konkrétní míra se liší.)
6) Autonomie škola, minimální „časový nárok“ a pravidla pro výpadky
Je to ještě autonomii škol? Bez učiva, bez kontrolovatelného/vymahatelného počtu hodin. Není, je to anarchie posvěcená systémem.
Komprehensivní osnovy nového typu, stanovující kromě minimální objemu konkrétního učiva v daném ročníku pro všechny hlavní předměty také povinnou časovou dotaci v daném měsíci. Ano, vše se dnes dá snadno spočítat, když se chce; dokonce i dodržet. Protože mnoho subjektů zjistilo, že škole je lhostejné, kolik hodin výuky odpadne, je poměrně snadné výpadky zaplnit „čímkoli“ – tím jsou výpadky „zprivatizovány“, případně uměle vytvářeny.
Neexistuje totiž pravidlo, kdy se musí nahradit (např. při překročení určitého prahu), každá škola si reguluje sama, kdy do rozvrhu nasadí místo zrušené hodiny „náhradní výuka“, „dozor“, „školní akce“, „projekt“ – většina informačních systémů dovolují v konfiguraci doplnit libovolné důvody pro „zrušené hodiny.“ Informační systém ovšem vychází z požadavků praxe, není a nikdy nebyl normativní. Moduly Plán suplování, Plán akcí atd. fungují v Bakalářích dobře.
Bez těchto pravidel vzniká „měkká normativita“: papírově vše běží, reálně se propadá jádro. A ČŠI by musela umět zvládnout ověřit informace z různých informačních systémů, které se na školách používají; případně by musela takový požadavek vznést a škola ze systému informace na tři kliknutí vygenerovat. IS Škola to umí, nikdo to nevyžaduje. V Rakousku se tomu říká „Unterrichtsgarantie“ - garance výuky a vyhodnocuje se ve školách 2× ročně. Když není předepsané minimum času/obsahu a výpadky se nechávají „odtéct.“
7) Důsledky
Nerovnost mezi rodinami roste, škola ztrácí roli primárního formátora základních dovedností, učitel je zatlačen mezi požadavky autonomie a realitu nedostatečné přípravy, rodič je přetížen a frustrován.
8) Řešení
Pokud má základní škola fungovat, musí být jasně definováno jádro učiva - osnovy, musí být chráněn instruktážní čas, musí být stabilizována terminologie, musí být posílena odpovědnost školy za výklad.
Domácí příprava má být krátká, pravidelná, zaměřená na automatizaci. Není náhradou výuky.
Pokud základní škola nefunguje jako garant systematického učení, obrácená třída se mění v symptom – v tichý přesun odpovědnosti z veřejného prostoru do rodiny.
A to je zásadní změna role školy ve společnosti.
