Článek
15. díl - předpoklady porozumění
Klíčové je rozlišit tři úrovně: ontologickou (co existuje), epistemologickou (jak to poznáváme), politickou (jak má být uspořádána společnost).
Struktura vztahu
Lze říci, že realismus má strukturální afinitu ke konzervatismu; historický konstruktivismus má strukturální afinitu k liberalismu; kantovský univerzalismus je základem moderního liberálního právního státu. Ale afinitu se nerovná totožnost.
Proč realismus inklinuje ke konzervatismu?
Realismus tvrdí, že existuje objektivní řád, normy nejsou pouhým výsledkem dohody, tradice může nést pravdu. Politicky to podporuje důraz na kontinuitu, skepsi vůči radikálním reformám, chápání společnosti jako organického celku. To je blízké konzervativní tradici (Burke, Scruton).
Ale pozor! Existuje i realistická levice (např. marxismus je ontologicky realistický).
Proč konstruktivismus inklinuje k liberalismu?
Konstruktivismus tvrdí, že význam je historický, normy jsou výsledkem komunikace, identita je proces. Politicky to podporuje pluralitu, otevřenost změně, důraz na participaci, relativizaci tradičních autorit. To je strukturálně blízké liberalismu.
Ale opět pozor! Existují konstruktivistické autoritářské režimy (jazyk jako nástroj moci).
Kant jako základ liberálního univerzalismu
Kant je klíčový, protože uznává univerzální strukturu rozumu, zakládá důstojnost osoby, formuluje autonomii. Moderní liberální stát stojí spíše na Kantovi než na sociálním konstruktivismu. Kant není relativista, je univerzalista. Proto je moderní liberalismus v jádru normativní, nikoli relativistický.
Pravice vs. levice
Politické dělení pravice/levice je jiná osa než liberalismus/konzervatismus. Osa konzervatismus vs. Liberalismu se týká vztahu k tradici a změně. Osa pravice vs. Levice se týká vztahu k rovnosti a ekonomice. To znamená, že může existovat konzervativní levice (kulturně tradiční, ekonomicky redistributivní), a může existovat liberální pravice (kulturně otevřená, ekonomicky tržní). Epistemologické linie se tak mohou křížit s politickými jiným způsobem.
Pokusme se pomocí vytvořených os nakreslit přibližnou mapu. Epistemologický předpoklad zkusíme promítnout do politického afinního prostoru a odhadneme, jaké to s sebou nese riziko: Metafyzický realismus se zobrazuje do konzervatismu s rizikem rigidity. Kantovský univerzalismus se zobrazuje v liberálním státu s rizikem formalismu. Sociální konstruktivismus s zobrazuje v progresivním liberalismus s rizikem relativismu.
Přímé spojení je však nebezpečné. Pokud řekneme, že realismus se rovná pravice, konstruktivismus se rovná levice, ztratíme schopnost analytického rozlišení. Například Marx je ontologický realista, postmoderní pravice může být konstruktivistická v práci s narativem, křesťanský personalismus je realistický, ale politicky může být středový.
Co vytváří skutečné hluboké spojení? Nejsou to politické rámce, ale odpověď na tři otázky: 1/ Je normativní řád dán, nebo vyjednáván? 2/ Je změna výchozí stav, nebo výjimečný zásah? 3/ Je pravda objevována, nebo konstruována?
To je epistemologický základ. Teprve poté přichází politická konfigurace. Pojmy konzervatismus a liberalismus je možné zapojit k epistemologické linii, ale pouze jako strukturální tendence, nikoli jako totožnosti. Bez tohoto rozlišení bychom redukovali filosofii na politiku, a v politice bychom mluvili bez možnosti porozumět si, protože v základu chápeme odlišně vztahy mezi poznáním a realitou. Ve výsledku se jedná o zploštění diskurzu, proti němuž směřujeme naši argumentaci.
