Článek
Bonus 30.
Jako učitelé jsme průvodci poznáním, formujeme mládež, pracujeme s minulostí i budoucností. K připomínce Komenského odcitujme jeho Analytickou didaktiku:
Dobře vyučovati znamená dosáhnouti toho, aby se každý učil rychle, s chutí a napevno. Rychle: jednou souvislou prací beze všeho škodlivého mrhání časem. S chutí: aby se žák po celý průběh každého učení necítil unaven tím, co již vykonal, nýbrž aby byl spíše podnícen touhou po tom, co zbývá vykonat. Napevno: aby se žáci tomu, čemu se učí, naučili úplně a tak dobře, aby toho uměli hbitě užívati. Špatně tudíž učí, kdo vede k vědomostem zdlouhavě, s nesnázemi a kuse. …
V posledních letech se tradiční představa učitelské profese, kterou jsme si 28. března připomenuli, rozmělnila jazykem kompetencí: máme rozvíjet schopnosti, ne předávat obsah. Právě dnes je nutné ji doplnit o kritickou reflexi. Jako učitelé stojíme mezi dvěma světy, mezi dvěma logikami, které se navzájem plně nepřekrývají.
Na jedné straně je politické zadání: důraz na kompetence, individualizaci výuky, otevřenost kurikula, důvěru v profesionalitu školy. Na druhé straně stojí realita systému: právní odpovědnost státu za kvalitu vzdělávání, nutnost srovnatelnosti mezi školami a státy, požadavek ověřitelnosti a přezkoumatelnosti výsledků.
Jako učitelé spojujeme nespojitelné. Jsme těmi, kdo tyto dva světy spojuje – často bez nástrojů, které by to umožňovaly systematicky; stojíme přitom mezi minulostí a budoucností. Kompetenční jazyk v kurikulu v českém prostředí vedl k oslabení něčeho, co bylo dlouho samozřejmé: k oslabení strukturální opory výuky – osnov, časové dotace a jasně vymezeného obsahu.
V roce 2004 se to zdálo být pro některé jako osvobozující krok. Byla to však iluze, která by fungovala v uzavřeném systému. Reforma chtěla ale pravý opak, otevřít české školství světu; místo doplnění, co by mohlo fungovat i u nás, se nejdřív zrušilo to cenné, které tady bylo. I když si při každé debatě děláme tradiční přehlídku možných řešení v zahraničí, nakonec chceme to naše – ale to už není, a to co je, nefunguje, protože to postrádá zdravé jádro.
Po letech se ukazuje, že jakmile chce absolvent střední školy vstoupit do mezinárodního prostoru, má problém. Když se hlásí na univerzity v zahraničí, naráží na požadavek, který je v ostrém kontrastu s domácím diskursem: univerzity nechtějí pouze maturitní vysvědčení, natož kompetence, neptají se jen na známky, ale požadují detailní informace o průběhu studia.
Konkrétně: seznam hlavních předmětů, sylaby, počty hodin v jednotlivých ročnících, průběžné hodnocení – jedním slovem, jaké byly „osnovy“ dané školy. Ověřují, na čem konkrétně stojí známka na vysvědčení. Nejen ta maturitní, ale i průběžné známky.
Ano - totéž platí u odchodu ze základní školy. Není možné vyhodnotit, zda známky na vysvědčení odpovídají reálným znalostem; neexistují osnovy, sylaby, povinné hodinové dotace. A proto přichází tvrdá srážka s testy CERMATu.
Požadavek univezit není byrokratický přežitek. Je to tradiční přístup všech škol, které potřebují porovnat uchazeče z různých zemí, ověřit jejich připravenost na náročnější studium, rozhodnout na základě objektivních údajů. A právě zde se ukazuje slabina domácího modelu; struktura osnov byla rozvolněna všude, je obtížné tuto informaci přesně doložit, resp. je nutná zpětná rekonstrukce.
Vzniká tak paradoxní situace: doma mluvíme o kompetencích, abychom byli blíže domnělým mezinárodním standardům, ale při přechodu do skutečného mezinárodního kontextu jsme nuceni dokládat obsah, absolvovaný počet hodin výuky a strukturu výuky.
Jinými slovy: kompetence deklarujeme a prosazujeme, osnovy musíme zpětně rekonstruovat, jakmile absolventi opouští český rybníček. To není selhání škol ani nás učitelů. Je to důsledek nesouladu mezi politickým ideálem, který zkreslil realitu a vytvořil a institucionalizoval kompetenční jazyk.
Neseme v sobě dlouhodobě neřešeného napětí, které se promítá přímo do naší práce. Máme rozvíjet kompetence, individualizovat výuku, reagovat na potřeby žáků, ale zároveň musíme hodnotit, musíme doložit výsledky, musí obstát v systému, který vyžaduje srovnatelnost skrze CERMAT testy. Bez jasně definované struktury obsahu se tato práce stává obtížnější, nikoli svobodnější.
Den učitelů by měl být dnem pravdivého pojmenování situace. My, učitelé, držíme pohromadě systém, který není plně konzistentní, snažíme se překládat abstraktní cíle do konkrétní výuky, a zároveň zajišťujeme, že výsledky naší práce obstojí i mimo hranice školy a státu.
Přejme si ke Dni učitelů nejen uznání naší práce, ale i něco podstatnějšího, aby naše práce měla jasnou strukturu, aby naše hodnocení bylo opřeno o srozumitelná kritéria, aby naše úsilí bylo přenositelné a uznatelné i mimo systém, ve kterém vzniká.
A především: abychom jako učitelé nemuseli volit mezi tím, co je pedagogicky správné, a tím, co je systémově uznatelné.
