Článek
38. díl - cíle
Za normálních okolností je dítě poprvé uvedeno do světa ve škole. Škola však vůbec není světem a ani jím nesmí chtít být; je spíš institucí, kterou klademe mezi soukromou sféru a svět, aby byl mezi rodinou a světem přechod vůbec možný. Školní docházka není požadavkem rodiny, nýbrž státu, veřejného světa; ve vztahu k dítěti škola svět zastupuje, i když jím ve skutečnosti není. Jistě i na tomto stupni výchovy znovu převezmou odpovědnosti za dítě dospělí, ale nejde o odpovědnost za zdárný růst, spíše o to, co obvykle nazýváme svobodný rozvoj povahových vlastností a nadání. To je z obecného, zásadního hlediska jedinečnost, jíž se každá lidská bytost liší od druhých, to je ona vlastnost, díky níž není člověk ve světě cizincem, ale něčím, co tu dosud nebylo.
Dítě dosud svět nezná, a tedy musí být do něj postupně uváděno; je nové, a tedy je nutné se postarat, aby toto nové dozrávalo ve vztahu ke světu, jaký je. V každém případě však zastupují vychovatelé vůči mladým svět, za nějž musí převzít zodpovědnost, i když si ho sami nevytvořili, nebo dokonce i kdyby si možná skrytě či otevřeně přáli, aby byl jiný. Tato odpovědnost není vychovatelům uložena svévolně, je implicitní; mladí jsou dospělými uváděni do světa, který se neustále proměňuje. Nikdo, kdo odmítá podíl na společné odpovědnosti za svět, by neměl mít děti, ani by neměl mít právo se na výchově podílet.
Ve výchově má odpovědnost za svět podobu autority. Autorita vychovatele a kvalifikace učitele není totéž. I když je určitá míra kvalifikace pro autoritu nezbytná, ani nejvyšší možná odbornost sama o sobě nikdy nemůže autoritu zplodit. Kvalifikace učitele spočívá ve znalosti světa a schopnosti poučit o něm jiné. Avšak jeho autorita spočívá v převzetí odpovědnosti za tento svět. Vůči dítěti je to tak, jako by učitel byl zástupcem dospělých, ukazoval na jednotlivé věci a říkal: toto je náš svět.
Kdekoli totiž existovala skutečná autorita, provázela ji odpovědnost za chod věcí ve světě. Jestliže z politického a veřejného života autoritu odstraníme, může to znamenat, že od této chvíle se odpovědnost za chod světa vyžaduje od každého. A může to také znamenat, že nároky světa a požadavky řádu v něm se vědomě či nevědomě odmítají, že se vědomě či nevědomě, a to stejnou měrou, veškerá odpovědnost za svět odmítá, odpovědnost za vydávání příkazů a jejich plnění. Není pochyb, že při moderní ztrátě autority, působí obě tyto tendence současně a nerozdílně.
Ve výchově a vzdělání taková dvojznačnost vzhledem k dnešní ztrátě autority naopak existovat nemůže. Děti nemohou odvrhnout výchovnou autoritu, jako by byly v postavení menšiny utlačované většinou dospělých, i když se o tak absurdní chápání výchovné situace – situace utiskované menšiny, kterou je třeba osvobodit – moderní výchovná praxe skutečně pokoušela. Autoritu zavrhli dospělí, a to může znamenat jediné: dospělí odmítli převzít odpovědnost za svět, do něhož přivedli své děti.
Arendt Hannah: Mezi minulostí a budoucností, česky vydáno 2002.
