Článek
12. díl - český jazyk a literatura
Řízy břízy seky buky
Jednou zase šli Jácíček a Veverka lesem a přišli na malou paseku, kde bydlela Krtonožka. Seděla tam ve stínu celá do sebe zkroucena a zkormoucená. Nikoho si nevšímala. Zastavili se u ní.
„Copak děláte, Krtonožko?“ zeptala se Veverka.
„Ale lámu si hlavu,“ odpověděla Krtonožka mrzutě.
„Jak to?“
„Inu lámu si hlavu! Mám to v povaze, nevíš?“
„A čím si ji lámete?“
„Ach, to je jedno čím… něco se vždycky najde…“
„A co budete dělat potom?“
„Žádné potom nebude,“ prohlásila Krtonožka. „Hlava se dá lámat pořád!“
Veverka v tom neviděla žádnou výhodu.
„Tam my zase jdeme.“
„Počkejte,“ řekla Krtonožka. „Copak máte na práci?“
„Ach, nic, hezkou procházku na sluníčku…“
„Já vám něco řeknu,“ řekla Krtonožka. „Dám vám práci. Nasekáte mi dříví. Já na to nemám čas. Procházka, to nic není. Nařežete mi hromadu dříví a nasekáte mi je. Jácíček může řezat a ty budeš sekat. Máte mladé tlapičky. Pojďte.“
A než se Jácíček s Veverkou vzpamatovali, dala jim Krtonožka malou pilku a sekerku a vstrčila je na svůj dvorek. Měla tam hromadu dřeva.
„Pusťte se do toho,“ řekla. „To vám jen prospěje. Já musím jít dovnitř.“
A zašla do své komůrky.
Veverka udělala na Jácíčka dlouhý obličej a Jácíček na Veverku udělal ještě delší obličej.
„Ta je protivná!“ šeptal s tlapičkou před ústy.
Veverka nehnutě stála:
„Ani mi nenapadne, abych jí něco sekala!“
„Nic nebudu řezat,“ bručel zajíček.
„To se ví! Ať si to udělá sama. Sedneme si tady na slunce a budeme sedět.“
A sedli si na slunce a seděli. Nad nimi šuměl les.
„Sekáte, sekáte?“ ozvalo se zevnitř přísně.
„Sekáme, sekáme!“
„Řežete, řežete?“
„Řežeme, řežeme!“
„Já nic neslyším!“
A tu Jácíček jak tak seděl, začal pohotově zpívat:
„Řízy břízy řízy břízy
dříny dříny řízy řízy
křížem krážem bříza dřín
přímo přímo přes modřín!“
A Veverka také spustila:
„Seky seky buky buky
duby duby ťuky ťuky
duby buky seky sek
suky suky na špalek!“
„Tak, tak, jen se pěkně čiňte,“ ozvala se Krtonožka spokojeně.
A Jácíček zase:
„Přesně právě přímo v trávě
Přísně krásně bříza dřín
Přímo přímo přes modřín!“
A Veverka:
„Taky suky ťuky ťuky
taky duby buky buky
ťuky ťuky na špalek!“
A oba dohromady:
„Právě právě suky suky
přísně krásně ťuky ťuky
křížem krážem seky sek
přímo přímo na špalek!“
Znělo to krásně. Jenže Krtonožka se přišla podívat na dvůr. Její hlava vypadala celá rozlámaná a celá Krtonožka vypadala jako rozlámaná a zase slepená, a celá Krtonožka se zlobila:
„Co – co – co – co…“
Ale Jácíček s Veverkou nečekali. Velikým skokem se přehoupli přes ohrádku a ubíhali černým lesem, až se za nimi kapradí vlnilo.
Zdroj:
Daisy Mrázková: Haló, Jácíčku, Albatros, 1972.
