Článek
Proč se máme začít zabývat Rámcovým vzdělávacím programem (RVP), kompetencemi, školními vzdělávacími programy? Vždyť stejně budeme ve výuce mluvit o určitých tématech! Proč nezůstat u osnov – a jenom je nějak rozumně zredukovat? To je otázka, která se vynoří, jakmile začneme psát vlastní vzdělávací program pro svou školu.
Proč si napsat školní vzdělávací program a vyučovat podle RVP? Výuka podle RVP – když se nám podaří se jí naučit – by se měla soustřeďovat na kompetence žáků víc než na obsah osnov. Učitel se bude snažit více o to, aby v žácích rostly schopnosti něco vykonávat, než o to, aby probral témata, na která byl zvyklý z osnov. Osnovy přestanou platit ve chvíli, kdy si škola napíše svůj vlastní dokument.
Dosud se pro školní rok plánovalo, kdy vyučovat témata z osnov. Činnosti, které učitel zařazoval do hodiny, byly „metodami“ – o těch si každý rozhodl sám. Nyní by se to mělo obrátit: to hlavní, co se plánuje a sleduje, by měla být schopnost žáků něco dělat. (Do toho samozřejmě patří občas si také něco zapamatovat, ale není to to nejdůležitější.) Něco „dělat“ znamená, že žák dovede konat jisté činnosti a určitým způsobem se chovat: něco provést, prozkoumat, promyslet, posoudit, rozebrat anebo vytvořit, ale rovněž něco snášet či chtít, odmítnout nebo ukončit a spousta dalších dovedností či postojů. Takové skutečné schopnosti žáků (nejen takové ty „školní“, jako je vyjmenovat, určit, uvést…) jsou hodně složité – skládají se jak z dovedností, tak z postojů a patří k nim přirozeně i určité znalosti.
Právě těm složitým „připravenostem“ člověka k tomu, aby něco mohl vykonávat, se říká kompetence. A v moderních dokumentech pro výuku, jako je RVP, jsou hlavní právě kompetence. Stavějí se dopředu jako cíle výuky. Plány výuky se sestavují z činností, v nichž se takové kompetence dají rozvíjet, trénovat. Témata (chápaná tradičně jako „znalosti“) už nejsou hlavní, ale stávají se především důležitou pomůckou: nemůžete vyučovat například ke kompetenci „posuzovat chování zvířat v souvislosti s jejich životními potřebami a podmínkami“ nebo konkrétně k dovednosti „pozorovat, jak se chovají zvířata při krmení“ a nedělat to na některých konkrétních zvířátkách. Děti se tím o nich i něco dozvědí, zapamatují si jejich jména a několik informací o jejich životě. Děti se tedy určitě a nutně musejí dozvědět hodně informací, ale naučí se jim ve spojení s důležitými dovednostmi a činnostmi – a dobře si je uloží právě proto, že se jim učily spojeně a v činnosti.
Dokud výuka myslela nejdřív na znalosti, děti to moc nebavilo, protože se „dělo“ hlavně vykládání, zapisování, zkoušení. Dobří učitelé jistě vymýšleli úlohy a činnosti zajímavé, ale děti stejně věděly, že to jsou „jen úlohy“, že to hlavní a nudné jsou právě ty znalosti, které čekají někde mimo ně, v učebnici a u zkoušky, a s nimiž vlastně nemají nic společného – musejí se je naučit.
Na rozdíl od toho kompetence nejsou vně člověka, jsou něčím ve mně. Kompetence je tím, jak já jsem připraven(a) něco provádět, udělat, zvládnout. Učím- -li se kompetencím, pracuji přímo na sobě, vznikají ve mně a jsou jen moje. Když při takovém zajímavém pokusu se sebou narazím i na nějaké údaje, na informace, které se k tomu hodí mít, naučím se je, nebo ve mně snadno samy uvíznou. Také si na ně lépe vzpomenu, protože je mám připojené na různé zážitky a akce, které jsem ve škole při výuce podnikal(a)… Taková podstatná proměna – od témat ke kompetencím, tedy proměna výuky – je smyslem celé reformy, celého přechodu od osnov k vzdělávacím programům.
Zdroj:
https://kritickemysleni.cz/wp-content/uploads/2020/05/KL12_web.pdf
