Článek
Třídní schůzky se většinou pouze jednou, na začátku školního roku, jsou zhruba půlhodinové, a hlavním účelem je vybrat od rodičů příspěvek do třídního fondu na akce školy. Jinak mají učitelé z rodičů hrůzu. Proto se konají pouze tripartity, kdy si sedne vyučující, rodič a dítě, opět ve vyhraněném čase. Komunikace většinou neprobíhá - často z důvodu, že třetinu třídy tvoří cizinci, kteří většinou moc nerozumí, co učitel říká; druhou třetinu tvoří rodiče, kteří jsou rádi, že škola děti nestresuje, protože mají s dětmi vyšší plány. Třetí třetinu tvoří rodiče, kteří během té úvodní půlhodině nevěřícně poslouchají a případně se opatrně někdo ozve s dotazem, zda si vyučující opravdu myslí, že jeden domácí úkol týdně na procvičení stačí … poté škola začne komunikovat většinou chaoticky a pouze elektronicky.
Jiří Klabal: V ráji znovu vyšlo slunce
Když mé děti nastoupily před lety povinnou školní docházku, slíbil jsem si, že budu tím nejzodpovědnějším rodičem a budu pravidelně docházet na úplně všechny třídní schůzky. Nedodržel jsem to… Zpočátku jsem se ale opravdu snažil. Pokaždé jsem si vyslechl prázdný výklad o tom, že „některé děti to zvládají dobře a jiné méně dobře“. Že s kázní je to „někdy lepší, jindy horší – ale že třída je to vesměs moc šikovná“. Pak následoval nekonečný výčet plánovaných akcí od ponožkového dne, přes jablíčkový a pyžamový den až ke dni barevnému. Nemohl chybět ani bezbřehý seznam výletů, exkurzí, projektů, výchovných koncertů a kulturních představení. Nic z toho mě však nezajímalo. O prospěchu, reálných vědomostech a chování svých dětí jsem se nedozvěděl nikdy nic.
To není v žádném případě výtka učitelkám. To ony samy jsou oběťmi systému. Systému, který jim neumožňuje mluvit narovinu, zakazuje jim říct veřejně o líném dítěti, že je líné, o drzém dítěti, že je drzé. Nutí je mlžit a vytvářet clonu před nedostatky našich dětí. A tak jim nezbývá nic jiného než soudobým ptydepe žvanit něco o kompetencích, individuálních potřebách a měkkých dovednostech. Už zase nemůžou nazývat věci pravými jmény, ale jen hyperkorektně kolem pravdy letmo kroužit. Proto jsem na třídní schůzky po nějaké době chodit přestal, přišlo mi to jako ztráta času.
Po letech mě okolnosti donutily zkusit to znovu. Šeredně jsem se mýlil, když jsem se naivně domníval, že na střední škole už se sebevědomý náctiletý teenager stará o své studium tak nějak sám. Z omylu mě vyvedlo už standardních deset a více zpráv, které mi škola denně posílá na rodičovský online účet. V kolik má 16letá dcera vešla do školy, kdy z ní odešla, že má suplování z etické výchovy, kdy píše prověrku, jaký má domácí úkol z italštiny. Nechápu, proč to posílají mně ani co s tím mám já společného. Už jen čekám, že mi jednoho dne napíšou „vaše dcera se v hodině mediální výchovy dvakrát vysmrkala“.
A tak jsem kvůli pokulhávajícímu prospěchu po letech zavítal na třídní schůzky svého syna. Vyplašená učitelka bleskově odříkala tradiční bezobsažný program. Bylo zjevné, že to chce mít rychle za sebou. Když už se slavnostně blížila k závěru a věřila, že má zase na čtvrt roku vyhráno, chytila se opratí u okna sedící matka: „Můžu se vás zeptat, jaký máte názor na výuky matematiky v naší třídě? My teda nepropadáme, ale moc nám k tomu tedy nechybí!“ Přiznávám, že mě užití mateřského plurálu irituje i u maminek kojenců a batolat – slyšet ho však ve spojení s 16letým člověkem mi připadá už úplně patologické. Vše vysvětlovala dlouhá pupeční šňůra čouhající paní zpod sukně. V lákavé předtuše hromadného lynče se k ní ihned ochotně začali přidávat další a další rodiče.
„Jak dlouho učí ta matikářka? Kolik let je té paní? Je mladá, nebo spíš starší? Budou mít ve druháku někoho jiného? Co můžeme udělat pro to, abychom se jí zbavili a dostali jiného učitele matematiky?“
Nevěřícně jsem koukal po lidech kolem sebe. Vždyť oni tu ženu nikdy ani neviděli! Jejich otázky ve mně evokovaly vzpomínky na doby dávno minulé: Víte vůbec, z jaké pochází rodiny? S kým se tahá? Viděl ji vůbec někdo z vás v prvomájovém průvodu? Zase neměla v oknech vyvěšené vlaječky!
„Maximálně můžete napsat petici a předložit ji panu řediteli, víc s tím nezmůžete,“ hodila kolegyni zbaběle přes palubu třídní učitelka.
„Ale ten průměr třídy, to je přece vizitka učitelky!“ pokračoval tatínek z poslední lavice. Hrdinně před manželkou vystoupil na obranu jejich vymodleného synka. Ve své otcovské slepotě nemůže chudák tušit, že jeho skvělý chlapec o přestávkách kouří z okna. Že s partičkou spolužáků tráví většinu výuky v marihuanovém opojení a během poklidné dopolední hibernace je mu nějaká středoškolská matematika úplně ukradená. Ten správný táta z poslední lavice si nedokáže připustit, že by jeho doma tak poslušný andílek mohl mít tam někde venku i svoji odvrácenou tvář.
„No jo, ale když se na to teď dívám, devíti žákům – což je skoro třetina třídy – vychází z matematiky jednička nebo dvojka,“ vpálila mu učitelka argument, který mi přišel naprosto legitimní. Když to zvládá třetina, proč by to nemohl zvládat i ten zbytek?
„Ale ona se musí věnovat zejména slabším žákům ohroženým neúspěchem, nejen premiantům, kteří se to zvládnout naučit sami. Škoda, že ti učitelé nestojí tady před námi, před celou třídou, abychom si to s nimi mohli vyříkat napřímo. To by bylo nejlepší!“ odmítla předem jakékoli argumenty nafintěná matka v první lavici.
Bylo mi z těch lidí na zvracení. Zvedl jsem se a šel vyhledat kabinet matematiky. Také já jsem totiž přijel kvůli matematice. Paní učitelka mi ochotně ukázala synovy poslední prověrky. Řekla mi, v čem má rezervy a v čem by se měl zlepšit. Poděkoval jsem a vrátil se do třídy s pocitem, že jsem dostal, pro co jsem přijel. Ve třídě mezitím pokročili a probírali další učitele. Ten je prý oblíbený a ten prý zase řekl v hodině to a to. No to si přece nemůže dovolit!
„Půjdeš teda za tou matikářkou?“ zeptala se po skončení nafintěná matka mezi dveřmi matky s nepřestříhlou pupeční šňůrou. „Nepůjdu. To nemá cenu. Stejně vím, co by mi řekla. Musíme se semknout my rodiče. Spojíme se s lyceem a napíšeme tu petici.“
Pokradmu, v tichosti, nenápadně, aniž bychom si toho sami všimli, jsme zase zpátky v normalizaci. Samozvané akční výbory militantních rodičů lynčují učitele. Udávání, petice, anonymní obviňování, procesy bez soudu, bez obhajoby, bez vysvětlení. Profesní likvidace člověka, kterého žalobci nikdy neviděli, nikdy s ním nemluvili, člověka, o jehož práci nic neví. Jedno však ví naprosto přesně, že stojí v cestě jejich osobnímu prospěchu – v podobě jejich líného, rozmazleného dítěte. Teda pardon, dítěte ohroženého neúspěchem!
Kdysi se třídních schůzek báli žáci. Vystrašeně čekali, až se rodiče vrátí ze školy domů a vynesou nad nimi ortel. Dnes se třídních schůzek bojí kantoři. Učitelky týden před třídními schůzkami strachy nespí a školní rok končí na Lexaurinu. Liberální propaganda udělala z učitelů terč, na nějž si každý může vystřelit, do kterého si každý může veřejně kopnout, a ještě u toho cítit zadostiučinění, že bojuje za své dítě. Povolání „učitel“ se stalo sprostým slovem – v inzerátech místo něj teď nacházíme označení „průvodce vzděláváním“ – jak dnes říkají ti správní pokrokoví lidé.
Asi tři týdny po tom mě škola pozvala ke společnému setkání rodičů s vedením školy za účelem řešení výuky matematiky ve třídě NIB-1A. Na schůzku však z jakéhosi pro mě neznámého důvodu zapomněli pozvat právě paní matematikářku. S díky jsem odmítl a omluvil svoji neúčast s vysvětlením, že veřejného lynče „o nás bez nás“ se rozhodně účastnit nehodlám. To už tady totiž kdysi také bylo.
Je listopad a blíží se termín čtvrtletních třídních schůzek. Tentokrát však jet nemusím. Od září došlo v naší třídě k výrazným změnám. Na matematiku převzal třídu jiný, politicky uvědomělejší učitel. Prospěch v tomto předmětu se u každého žáka zázračně o stupeň až dva zlepšil. Mezi námi rodiči nyní panuje klid. V ráji znovu vyšlo slunce.
Zdroj:
https://medium.seznam.cz/clanek/jiri-klabal-v-raji-znovu-vyslo-slunce-343888
