Článek
4. díl - horizonty
V českém školství dnes probíhá jedna z největších změn za posledních dvacet let. Předškolní vzdělávání se postupně prodlužuje na dva roky povinné docházky, současně se omezují odklady školní docházky, ruší se možnost dodatečného odkladu, podle platné legislativy mají být od roku 2029 zrušeny přípravné třídy, první třídy mají být více heterogenní, od roku 2027 má být v 1. ročníku zavedeno pouze slovní hodnocení a od roku 2026 bude výrazně omezeno opakování první třídy. Od roku 2027 má platit nový RVP PV, od roku 2028 nový RVP ZV. Všechny tyto změny nejsou izolované – tvoří jeden reformní celek, přesto se nabízí základní otázka. Připravuje předškolní vzdělávání děti natolik systematicky, aby bylo možné současně omezovat odklady, rušit přípravné třídy a očekávat bezproblémový nástup většiny dětí do první třídy?
Dva roky povinné docházky, ale bez společného vzdělávacího základu
Česká republika postupně směřuje k tomu, že většina dětí bude navštěvovat mateřskou školu nejméně dva roky. Na první pohled jde o významné posílení předškolního vzdělávání. Při podrobnějším pohledu na revidovaný RVP PV je však patrná jedna zásadní skutečnost. Dokument velmi podrobně popisuje: rozvoj osobnosti dítěte, školní připravenost, kompetence, gramotnosti, diagnostiku, spolupráci mezi mateřskou a základní školou, ale podstatně méně odpovídá na otázku: Jaké konkrétní poznatky, pojmy, zkušenosti a dovednosti má dítě při odchodu z mateřské školy společně ovládat?
RVP PV nestanovuje společné osnovy ani minimální vzdělávací obsah v tradičním slova smyslu. Velkou část konkrétního obsahu ponechává na jednotlivých mateřských školách a jejich školních vzdělávacích programech. Znamená však, že dvě mateřské školy mohou naplňovat stejný rámcový dokument velmi odlišným způsobem. Na základní škole však pronikne nejspíš RVP ZV, jehož koncepce je stejná. Je proto otázka, proč vůbec děti připravovat na vstup na základní školu, kde stejně pokračuje individuální přístup, klasifikace bude postupně zrušena a děti si budou zřejmě hrát až do páté třídy.
Původní český model přitom fungoval poměrně jednoduše. Mateřská škola dítě připravovala na přestup do první třídy základní školy. Překvapení pro rodiče nastane, když zjistí, že děti do vánoc v první třídě uvolňují zápěstí a přečtou několik tiskacích písmen.
Původní model základní školy fungoval tak, že pokud se ukázalo, že dítě ještě není školsky zralé, následoval odklad školní docházky, přípravná třída, teprve poté první ročník. Nový model předpokládá jinou logiku. Do první třídy nastoupí více dětí. Škola bude jejich rozdílnou připravenost řešit až během výuky. Tomu odpovídají také ostatní opatření: asistenti pedagoga v prvních třídách, povinné předávání pedagogické diagnostiky z MŠ do ZŠ, omezení opakování první třídy, slovní hodnocení, plánované zrušení přípravných tříd. Všechna tato opatření vytvářejí jeden systém.
Problém se pouze přesouvá
Pokud dítě odchází z mateřské školy nepřipravené, pak existují pouze čtyři možnosti. 1. posílit systematickou přípravu v mateřské škole. 2. odložit školní docházku. 3. zařadit dítě do přípravné třídy. 4. řešit problém až v první, druhé, … třídě. Současná reforma postupně omezuje druhou i třetí možnost. První je negována koncepcí RVP. Logicky tedy zůstává především možnost čtvrtá.
Právě zde se ukazuje souvislost se slovním hodnocením. Pokud první třídy budou obsahovat větší rozdíly mezi dětmi, je stále obtížnější používat jednotné známkování. Slovní hodnocení umožňuje popsat individuální pokrok každého dítěte. Z hlediska autorů reformy jde o logický krok, současně však vzniká jiná otázka. Pokud škola stále více individualizuje výuku, jak bude možné objektivně posoudit, zda dítě skutečně dosáhlo očekávané úrovně? Tím spíše, pokud se současně omezuje možnost opakování první třídy. Resp. se pootvírá možnost vracet děti do mateřské školy.
Právě proto dnes znovu sílí diskuse o zachování přípravných tříd. Ještě zajímavější je, že se současně objevují návrhy umožnit návrat některých dětí z první třídy zpět do mateřské školy. To je z hlediska systémové logiky velmi zajímavé. Původní reforma totiž předpokládala, že přípravné třídy již nebudou potřeba. Jestliže se nyní znovu diskutuje o jejich zachování nebo dokonce o návratu dítěte ze školy zpět do mateřské školy, naznačuje to, že praxe upozorňuje na problémy, které reforma nebere na vědomí a v podstatě pokračuje v destabilizaci systému v zájmu víry v iluzi.
Jaké jsou příčiny?
Jak tomu často bývá, řeší důsledky, hledat složitě příčiny bývá namáhavé. Přitom efektivita se vždy skládá z mnoha vedlejších faktorů, které teprve v souhře mají kýženy dopad. Diskuse se přitom vede izolovaně o odkladech, přípravných třídách nebo známkování, což je prezentováno jako inovace. Opakuji: nevede se diskuse o otázce, která stojí úplně na začátku. Jaký společný vzdělávací základ má dítě během dvou let povinného předškolního vzdělávání skutečně získat? Pokud stát prodlužuje povinné předškolní vzdělávání, lze očekávat, že také přesněji vymezí, co mají děti během této doby společně zvládnout.
Jak jsme již uvedli v úvodu, celá reforma vytváří dojem logicky propojeného systému. Delší předškolní vzdělávání, omezení odkladů, větší heterogenita prvních tříd, podpora prostřednictvím asistentů, slovní hodnocení a omezení opakování prvního ročníku. Zvnějšku je tento model konzistentní. Při pohledu dovnitř však zůstává otevřená odpověď na otázku, zda jeho výchozí předpoklad – že dvouleté předškolní vzdělávání zajistí dostatečně srovnatelnou školní připravenost dětí – je dostatečně podložen samotnou konstrukcí RVP PV. Tady je bohužel nutné konstatovat, že RVP svou roli neplní.
