Hlavní obsah

Leporelo 12. Školní parlament ad absurdum

Foto: Jiri Bochez / GPT

České školství se ocitá v pozoruhodném paradoxu. Žene svobodu až k absurditě.

Článek

Na jedné straně se stále více zdůrazňuje autonomie škol, svoboda učitelů, individualizace vzdělávání, respektování potřeb a zájmů žáků a jejich aktivní účast na rozhodování. Na druhé straně by škola měla chtít zůstat institucí, která od žáků vyžaduje společné plnění úkolů, dodržování termínů, podřizování se rozvrhu a respektování rozhodnutí učitele. Co by se však stalo, kdyby žáci začali principy autonomie a individualizace uplatňovat stejně důsledně jako jejich učitelé?

Představme si zasedání školního parlamentu. Zvolení zástupci jednotlivých tříd se rozhodnou využít své demokratické legitimity a předloží návrh školního zákona: žádné povinné domácí úkoly, žádné neohlášené písemky, žádné zkoušení proti vůli žáka. Každý si bude moci zvolit, co se chce učit, kdy se to chce učit a jakým způsobem prokáže své znalosti. Koneckonců, nemá snad škola respektovat individuální potřeby, zájmy a tempo každého dítěte?

Někdo namítne, že školní parlament nemá pravomoc přijímat zákony ani rozhodovat o učebních osnovách. To je samozřejmě pravda, jenže právě zde začíná zajímavý problém. Proč by se žáci měli podřizovat jednotnému postupu učitele, jestliže samotný učitel není vázán jednotným postupem stanoveným pro všechny školy?

Stát prostřednictvím rámcového vzdělávacího programu vymezuje očekávané výsledky učení, ale v řadě oblastí nestanovuje závaznou posloupnost učiva v jednotlivých ročnících a výslekdy učení jsou prakticky neměřitelné. RVP neurčuje, kolik času má učitel konkrétnímu tématu věnovat, jakou učebnici má používat ani kdy má ověřovat dosažené znalosti. Školy vytvářejí vlastní školní vzdělávací programy a v jejich rámci rozhodují o organizaci a obsahu výuky. Ani očekávané výsledky učení na konci pátého a devátého ročníku nejsou obecně spojeny s jednotným celostátním ověřováním všech žáků podle společně stanovených minimálních výkonových standardů. Tzv. výsledky učení nikdy nebyly koncipovány jako měřitelné; škola jejich dosažení prostě ověří (nenechá nikoho v pátém a devátém ročníku propadnout).

Autonomie školy a učitele je tedy značná, přestože není neomezená. Školní vzdělávací program je teoreticky závazný a učitel se jím musí řídit, rovněž teoreticky. Rozhodující však je, že stát ponechává školám značný prostor k určení toho, jak se k očekávaným výsledkům dostanou.

Dovedeme-li tuto logiku ad absurdum, můžeme si představit žáka třetí třídy, který odmítne procvičovat vyjmenovaná slova po B. „Pane učiteli, já se je teď učit nechci. Naučím se je až ve čtvrté třídě, nebo v páté. Teď mě zajímá něco jiného.“

Učitel odpoví, že učivo je třeba zvládnout právě nyní, protože na ně budou navazovat další pravopisné jevy. Žák však může pokračovat: „A kdo rozhodl, že právě nyní? Vy? Na základě čeho? V jiné škole nebo dokonce ve vedlejší třídě se možná postupuje jinak. Jestliže si každá škola může určit vlastní rozvržení učiva, proč bych si já nemohl určit vlastní rozvržení? Jestliže je důležité respektovat individuální tempo, proč mám postupovat stejným tempem jako ostatní? Mě teď vyjmenová slova nezajímají. Je to stejně zastaralé učivo.“

Samozřejmě, žák nemá právní nárok jednostranně měnit školní vzdělávací program. Uvedený dialog je myšlenkovým experimentem, který však odhaluje napětí mezi pedagogickou autonomií a požadavkem na společné vzdělávací cíle.

Zatímco autonomie učitele je chápána jako předpoklad kvalitního vzdělávání, autonomie žáka by měla mít své hranice. Učitel může rozhodovat svobodně o posloupnosti učiva, ale žák nemůže rozhodovat o tom, zda se zvolené posloupnosti učiva vůbec podrobí. Učitel může volit metody a termíny ověřování, ale žák zpravidla nemůže odmítnout test s odkazem na své individuální potřeby. Může také odmítnout hodnocení známkami, neboť většina se přece v parlamentu usnesla, že klasifikační řád změní, resp. zruší. Je to tak, že učitel může přizpůsobit výuku vlastní pedagogické koncepci, ale žák se musí přizpůsobit koncepci učitele? Není tato asymetrie sama o sobě nespravedlivá?

Učitel a žák nemají stejnou odpovědnost ani stejné odborné předpoklady. Učitel má pedagogickou kvalifikaci, odpovídá za vzdělávání a musí rozhodovat také o tom, co žák dosud nezná, a proto ani nemůže kvalifikovaně posoudit, zda je to pro něj důležité. Problém nastává tehdy, když školská politika tuto nezbytnou asymetrii nedokáže přesvědčivě zdůvodnit. Jestliže se autonomie, individualizace, diferenciace a participace prezentují jako téměř samozřejmé hodnoty, ale současně se nedostatečně vysvětluje autorita učiva, odborná odpovědnost učitele a význam společného vzdělávacího základu, vytváří se vnitřní rozpor, zárodek rozkladu.

Školní parlament je v tomto ohledu příznačným symbolem. Žáci se mají učit demokracii tím, že volí své zástupce, diskutují, formulují návrhy a podílejí se na životě školy. To může být užitečné, ovšem ne na úkor výuky. Demokracie však neznamená, že o všem rozhoduje většina. Parlament nemůže odhlasovat pravdivost matematické věty, zrušit pravidla českého pravopisu ani rozhodnout, že znalost násobilky přestala být potřebná.

Právě to by se měli žáci v demokratické škole učit: rozlišovat mezi otázkami, o nichž lze legitimně rozhodovat hlasováním, a otázkami, jejichž řešení vyžaduje odborné poznání, důkazy a odpovědnost. Mohou spolurozhodovat o některých pravidlech školního života, organizaci akcí či podobě společných prostor. Nemohou však hlasováním změnit skutečnost, že určitá znalost je předpokladem znalosti další.

Je proto zvláštní, pokud škola věnuje značnou pozornost procedurám žákovské participace, zatímco otázky elementární bezpečnosti na záchodech o přestávkách, případně takové maličkosti jako sjednocení obsahové návaznosti učiva mezi ročníky, ověřování minimálních znalostí je odsunuto na vedlejší kolej. Kdo by se zabýval takovými malichernostmi, my přece zachraňujeme svět.

Nejde o to školní parlamenty rušit ani popírat pedagogickou autonomii. Jde o to vrátit oběma jejich přiměřené místo. Participace žáků má být prostředkem občanského vzdělávání, nikoli náhradou odborného řízení výuky. Autonomie učitele má sloužit k dosažení společných vzdělávacích cílů, nikoli k jejich relativizaci. A individualizace má pomáhat žákům zvládnout náročné učivo, nikoli zpochybňovat samotnou povinnost se učit.

Školní parlament ad absurdum by mohl přijmout ještě jedno usnesení: každý žák si stanoví vlastní očekávané výsledky učení, vlastní termíny jejich dosažení a vlastní způsob ověřování. Škola by pak byla dokonale individualizovaná. Zbývala by ovšem otázka, proč ještě existuje společné vzdělávání. Na to je odpověď jednoduchá, nemusí existovat. Jistě se najde nemalý počet lidí, kteří jsou velmi rádi, když ze státního školství odchází do soukromých škol čím dál více dětí.

Škola v demokratické společnosti není škola, v níž si každý může rozhodnout, co se naučí. Je to škola, v níž má každý právo získat společný základ vzdělání, jehož obsah není ponechán náhodě, osobním preferencím ani momentálnímu hlasování. Neboť vzdělání je garancí demokratické společnosti, nikoliv že demokratická škola garantuje budoucnost demokracie ve společnosti.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz