Článek
Školství nefunguje pouze jako služba pro jednotlivce, ale plní zásadní společenské a ekonomické funkce v zájmu celého státu.
Základní veřejné cíle a funkce školství lze rozdělit do čtyř klíčových oblastí slovy zákona č. 561/2004 Sb., školský zákon:
(2) Obecnými cíli vzdělávání jsou zejména
a) rozvoj osobnosti člověka, který bude vybaven poznávacími a sociálními způsobilostmi, mravními a duchovními hodnotami pro osobní a občanský život, výkon povolání nebo pracovní činnosti, získávání informací a učení se v průběhu celého života
Funkce společenská
Vybavení žáka poznávacími a sociálními způsobilostmi, mravními a duchovními hodnotami pro osobní a občanský život, výkon povolání a celoživotní učení. V neposlední řadě jde o kulturní kontinuitu, tj. o předávání sdíleného kulturního, historického a jazykového dědictví.
b) získání všeobecného vzdělání nebo všeobecného a odborného vzdělání
Funkce selektivní a kvalifikační
Průběžné hodnocení a certifikace (zkoušky, diplomy), které pomáhají nasměrovat lidi na profesní dráhy odpovídající jejich schopnostem. Příprava pracovní síly s potřebnými znalostmi, dovednostmi a gramotnostmi pro trh práce. Rozvoj lidského kapitálu s cílem zajistit ekonomický růst. Pomyslným cílem je zvyšování konkurenceschopnosti státu prostřednictvím inovací a vzdělané populace. K tomu patří i adaptabilita, neboli schopnost či spíše ochota pracovníků učit se novým věcem.
c) pochopení a uplatňování zásad demokracie a právního státu, základních lidských práv a svobod spolu s odpovědností a smyslem pro sociální soudržnost
Funkce občanská
Dochází k formování postojů v souladu s principy demokracie, humanizmu a právního státu, tj. předávání hodnot. Příprava na aktivní a odpovědné zapojení do občanské společnosti, tedy výchova k občanství.
d) pochopení a uplatňování principu rovnosti žen a mužů ve společnosti, e) utváření vědomí národní a státní příslušnosti a respektu k etnické, národnostní, kulturní, jazykové a náboženské identitě každého, f) poznání světových a evropských kulturních hodnot a tradic, pochopení a osvojení zásad a pravidel vycházejících z evropské integrace jako základu pro soužití v národním a mezinárodním měřítku, g) získání a uplatňování znalostí o životním prostředí a jeho ochraně vycházející ze zásad trvale udržitelného rozvoje a o bezpečnosti a ochraně zdraví.
Funkce sociální a integrační funkce
Škola má také vést k zajištění rovných příležitostí. Má vyrovnávat socioekonomické rozdíly mezi dětmi z různých rodinných prostředí, má umožnit sociální mobilitu, tj. umožňuje společenský vzestup talentovaných jedinců bez ohledu na jejich původ. Proto usiluje o o integraci a inkluzi, tj. začleňování znevýhodněných skupin (často nikoliv nadaných jednotlivců) a cizinců do většinové společnosti.
Tyto veřejné cíle jsou legislativně ukotveny ve školském zákoně č. 561/2004 Sb. a rozvíjeny vládními strategiemie zejména Strategií vzdělávací politiky ČR 2030+. Tyto dokumenty kladou důraz na snižování nerovností v přístupu ke vzdělávání a na proměnu obsahu výuky pro potřeby 21. století. Právě bod snižování nerovností je nejtvrdší oříšek.
Případ absence shody
Ptejme se však, co se stane v případě, že se společnost neshodne na společných hodnotách, které mají být předávány, neshodne se na tom, co znamená rozvoj člověka, resp. co chápeme pod poznávacími a sociálními způsobilostmi, mravními a duchovními hodnotami.
Také se samozřejmě především na základní škole: získání všeobecného vzdělání. Stejná otázka: co se stane v případě, že se společnost, a to ani ta odborná pedagogická veřejnost, neshodne, co má tvořit společný vzdělávací obsah. Co se stane, když školství ani po dvaceti letech nevystřízlivělo z euforie svobody a postupně odbourává poslední zbytky odpovědnosti a řádu. Aniž existuje v odborné veřejnosti shoda na náhradním řešení, pro jistotu ve jménu osvobození škol zruší osnovy, aby se po dvaceti letech zjistilo, že není shoda na elementářním obsahu jednotlivých předmětů a vytvoří se rámcový rámec, do kterého si každá škola nasype podle toho, kdo tam zrovna učí a co se mu či jí osvědčilo. Pokud není shoda na tom, co, kdy a jak kvalitně má být probráno v hlavních předmětech, tj. v českém jazyku a matematice, celý návaznost dalších předmětů se rozsype jako domeček z karet. Hra na průřezová témata není ani poker, ani člověče, nezlob se – je to spíš pexeso složené z různých sad kartiček. Jednotlivé kartičky jsou rozházené po celém kurikulu a úkolem učitele je doufat, že někde najde jejich druhou polovinu.
Pokud ve společnosti chybí shoda na hodnotách a vzdělávacím obsahu, školství se ocitá v krizovém bodě. Tento krizový bod však trvá již několik let. Stává se z něj bojiště různých politických, ekonomických, pedagogických, sociologických, ale i náboženských a jiných světonázorových skupin, které se snaží prosadit svou vizi světa prostřednictvím přímého, někým zprostředkovaného vlivu na oficiální kurikulum, případně nepřímého vlivu prostřednictvím nejrůznějších vedlejších vzdělávacích, třeba i poučných, ale především zábavných akcí, které mnohá škola víceméně bezelstně využívá - systematická práce se nehodí do budovaného wellbeingu učitele.
Pokud v demokratickém státu vlastní neopatrností a neuvážeností dojde k takto kritické situaci, je možné hledat řešení pomocí několika stadardních mechanismů:
Ústup k procedurálním a univerzálním hodnotám
Místo konkrétního obsahu (i ve vzdělávacích oblastech jsou očekávané výsledky učení popsány slovesy), který by některými skupinami mohl být považován za ideologický nebo morálizující, se školství zaměří na pravidla hry. Učí se hodnoty, které umožňují mírové soužití odlišných skupin, a to pomocí procesů - učit se učit. A co se má učit?
Tolerance a respekt; uznání práva druhých mít jiný názor – ale také práva žádný vlastní názor dosud nemít. U dětí základní školy navíc často nejde o stabilní, samostatně vytvořené postoje, nýbrž o názory převzaté z rodiny, školy, médií či vrstevnického prostředí. Požadavek, aby žák svůj názor formuloval a současně respektoval názory ostatních, proto může paradoxně vytvářet tlak na předčasné zaujímání stanovisek. V krajním případě se pak tolerance obrací ve svůj opak: žák, který žádný vyhraněný názor nemá, může vnímat spolužáka s jasným stanoviskem jako někoho, kdo narušuje bezpečný konsenzus skupiny. Respekt k pluralitě by proto měl zahrnovat nejen právo zastávat odlišný názor, ale také právo pochybovat, nevědět, zdržet se stanoviska a svůj názor teprve postupně utvářet. Pluralita neznamená povinnost mít názor; zahrnuje také právo názor ještě nemít
Kritické myšlení; schopnost analyzovat informace, rozpoznávat manipulaci a utvářet si vlastní názor. Tento požadavek se však může dostávat do bludného kruhu: má-li si žák na základě kritického posouzení vytvořit vlastní názor, nelze současně předpokládat, že výsledkem bude názor shodný s očekáváním okolí. Kritické myšlení má smysl pouze tehdy, je-li skutečně zaručena tolerance i vůči názoru, k němuž žák kritickým uvažováním dospěl.
Výchova k diskuzi; schopnost věcně argumentovat a vést spor bez agresivity. Schopnost argumentace je nepochybně důležitá, sama o sobě však nestačí. Bez dostatečných vědomostí se argumentace snadno redukuje na nácvik komunikační techniky: žák se učí, jak názor formulovat a obhajovat, aniž by měl dostatek znalostí k posouzení jeho věcné správnosti. Výsledkem pak může být spíše nacvičený výkon na úrovni cvičené opičky než skutečně informovaná a promyšlená diskuze.
Minimum; právní rámec předpokládá respekt k ústavě a zákonům jako k jedinému společnému minimu. Ano, ale minimum je minimum. Pokud má škola vychovávat a rozvíjet poznávací a sociální způsobilosti, tak aby si žák osvojil mravní a duchovní hodnoty, je „respekt k ústavě a zákonům“ jako jediné společné minimum příliš úzký. Právo stanovuje především hranice přípustného jednání; samo ale neposkytuje úplný obsah mravní, kulturní a duchovní orientace, kterou od školy očekáváme. Zákon stanovuje minimum, pod které společnost nechce klesnout; výchova má směřovat výše než k pouhému dodržování tohoto minima. Ano, jsme v situaci, kdy RVP ZV stanovuje minimum.
Základy; pokud má základní škola zprostředkovat také kulturní, etické a civilizační základy společnosti a umožňovat žákům porozumět tomu, z jakých hodnot právní řád vyrůstá a proč jsou například lidská důstojnost, odpovědnost, pravdivost, spravedlnost, solidarita či úcta k druhému, je to žádoucí i tam, kde jejich dodržování nelze jednoduše vynutit zákonem; resp. jde o kulturu, etiku a řád školy, kdy si žáci mají osvojit základní znalosti, dovednosti a návyky.
Právě zde je důležité rozlišit hodnoty a názory. Škola může legitimně vychovávat k pravdivosti, odpovědnosti, respektu k lidské důstojnosti či poctivosti, aniž by z toho vyvozovala, jaký má žák zastávat názor na konkrétní politickou otázku. Výchova tedy nemá být hodnotově prázdná, ale zároveň nemá být politickou indoktrinací.
Hodnotová neutralita státu (Pluralismus)
Školy nesmí prosazovat pouze jeden světonázor. Učitelé mají povinnost prezentovat kontroverzní témata vyváženě a neutrálně, tzn. neměli by ani výběrem látky, které dávají přednost, ovlivňovat názor dětí, resp. kvůli neinformovanosti o jiných skutečnostech, dochází k záměrného deformaci. Proto by mělo být probráno základní učivo v celku, nikoliv podle zájmu učitele či dětí. Žákům se představují různé pohledy na věc (např. v etice, historii nebo politologii). Cílem není říct, co je správné, ale ukázat, jak různé skupiny o problému přemýšlejí.
Důsledek bezobsažnosti kurikula
Pokud neexistuje shoda na jedné vizi, pokud stát negarantuje jednotné kurikulum a umožní ve státních školách nesčetných interpreatací RVP v podobě tisíců verzí ŠVP, dojde k paralýze systému. Někdo namítne, že školy přece nějak fungují. Ano, fungují, protože většina učitelů v praxi má zdravý rozum a víceméně veškeré nápady reformátorů ignoruje.
Je politováníhodné, že nikdo z odpovědných lidí v Evropské komisi nezastaví čerpání projektů z OP JAK, protože nálezy nesmyslného čerpání od NKÚ ministerstvo školství ignoruje.
(3) Vzdělávání poskytované podle tohoto zákona je veřejnou službou.
