Článek
41. díl - horizonty
Jeho úkolem je naučit děti dobře číst, psát a počítat. Ale také mnoho dalších věcí. To, co dospělému nebo zkušenému učiteli připadá samozřejmé, pro dítě samozřejmé není. Dítě se samozřejmě připravovalo, ale stát se žákem znamená naučit se prakticky všechno.
Musí vědět, jakou má vyučovací hodina strukturu, co se při ní dělá, co si má připravit na lavici před hodinou, a co naopak zůstává v aktovce. Musí se naučit pracovat s učebnicí, písankou, cvičebnicí, čítankou, pracovním sešitem, sešitem i dalšími pomůckami. Co psát tužkou, co naopak perem. Musí vědět, kam a jak si zapisovat domácí úkol, jak jej doma vypracovat, psát si opravu poté, co učitel upozorní na chybu. Musí se naučit zapisovat datum, číslo hodiny a téma, vědět, který sešit patří k jakému sešitu, psát, přepisovat, opisovat, aby se zautomatizovalo psaní a nečinilo žádnou motorickou ani kognitivní zátěž, aby žák zvládl první velkou zátěž učiva ve třetí třídě.
Dokonce i chyba má svou školní kulturu a pravidla. Dítě je třeba naučit, jak ji opravit. Je potřeba, aby učitel dětem vysvětlil, jaké je pravidlo. Chybně napsané slovo může dát do závorky, nebo je jednou čarou přeškrtnout – podstatné však je, aby elementarista zvolil jeden srozumitelný způsob a důsledně jej používal. Nemá smysl nechávat děti vytvářet začerněné „rybníčky“, přeškrtávat do vydření papíru a v třetí třídě se divit, že děti si neumí jednoduše v dikátu opravit chybu, resp. že každý si to dělá po svém. Pozdě bych honit. I oprava chyby je dovednost, kterou je třeba ukázat, nacvičit a zautomatizovat. To jsou základní návyky a dovednosti. Do toho přichází systematicky a kumulativně nové a nové učivo.
Pro děti to není snadné. Elementarista proto musí s dětmi ve třídě skutečně být a dýchat s nimi každou přestávku. Musí neustále sledovat, co dělají, kde, kdo a proč se ztrácí, kdo nestíhá, kdo nerozumí zadání, kdo drží špatně tužku, kdo si otevřel jinou stránku a kdo sice vypadá, že pracuje, ale vůbec neví, co má dělat. To však může zvládnout jen tehdy, pokud má sám vyučování dokonale zvládnuté, hodinu připravenou, je výborný psycholog a sám má základní organizační postupy zautomatizované. Pokud tyto předpoklady nejsou splněné, děti každým dnem ztrácí náskok před ostatními, které jsou řádně vedeny. Čím dokonalejší je rutina učitele, tím více individuální pozornosti může učitel věnovat jednotlivému dítěti, ale současně dokáže obratem získat pozornost celé třídy. Improvizovat dobře může ten, kdo přesně zná osnovu, a ví, kam přesně se má vrátit a jak navázat.
Elementarista musí samozřejmě ovládat samotné vyučování. Musí umět bezchybně opravovat chyby, kontrolovat domácí úkoly a dávat dětem okamžitou a srozumitelnou zpětnou vazbu. Musí je vést při psaní, čtení, počítání, kreslení i zpívání. Nestačí proto znát pouze „svůj předmět“. Učitel prvního stupně musí ovládat didaktiku několika oborů současně a chápat jejich vzájemné souvislosti. V praxi je elementarista do značné míry univerzálním učitelem, který musí rozumět didaktice mateřského jazyka, počátečního čtení a psaní, matematiky, prvouky, výtvarné i hudební výchovy a dalších oblastí.
Připravená hodina není scénář, který se musí za každou cenu odehrát od první do poslední minuty. Učitel pozná, že děti už nedokážou pokračovat v určité činnosti, a dovede ji změnit. Když jsou unavené z psaní, mohou počítat; mohou se jít o velké přestávce jít proběhnout ven. V poslední hodině mohou během prvouky jít ven, pokud tři hodiny před tím děti psaly či počítaly. Změna činnosti není rezignací na plán hodiny, ale součástí elementární didaktiky. Šestileté či sedmileté dítě není zmenšený středoškolák. Jeho schopnost soustředění, potřeba pohybu, tempo práce i únava mají své zákonitosti a dobrý elementarista s nimi počítá už při přípravě vyučování.
Musí také vědět, kdy a jak hodnotit. Známka není odměna ani trest, ale informace o výkonu dítěte. Učitel musí vědět, kdy je vhodné známkovat, kdy ještě pouze opravovat a procvičovat a kdy dítě potřebuje další pokus. Musí umět citlivě používat i mezistupně hodnocení – například jedničku s minusem – pokud je škola používá, a především musí dítěti dát najevo, co už zvládlo a co ještě potřebuje zlepšit. Umí použít dodatečné symboly, hvězdičky, razítka, slovní či písemnou pochvalu apod.
Také písemné práce mají mít svůj řád. Učitel má vědět, kdy je vhodné je zařadit, aby jejich výsledek co nejvíce vypovídal o zvládnutí učiva, a co nejméně o momentální únavě dítěte. Má-li zkušenost, že pro jeho třídu nejlépe funguje například úterní druhá vyučovací hodina, není to malichernost, ale praktická didaktická zkušenost. Stejně důležité je vědět, kdy vůbec testovat. Nejdříve musí přijít výklad a společná práce, potom dostatečně dlouhé procvičování a teprve nakonec ověřování. Elementarista musí poznat, kdy už je učivo skutečně upevněné a kdy by test pouze změřil, které dítě potřebovalo o dva dny procvičování více.
Právě zde se ukazuje skutečná odbornost učitele prvního stupně. Musí vědět nejen co učit, ale také v jakém pořadí, jakým tempem, jak dlouho novou látku vyvozovat, kolikrát ji procvičit, kdy se k ní vrátit a podle čeho poznat, že ji dítě skutečně zvládlo. Musí rozlišovat mezi tím, že dítě něco jednou správně udělalo, a tím, že si dovednost skutečně osvojilo.
Elementární vzdělávání je proto založeno na zdánlivých maličkostech. Jak leží sešit, jak dítě drží pero, kde je aktovka, kam napíše datum, kde visí hodiny, jak opravuje chyba, kdy se omluvit, že žák nemá domácí úkol. Dekódovat slyšené slovo, dekódovat zapsaný text, velká, malá tiskací, velká, malá psací písmena, vázané písmo, vázané čtení, hlasitá četba, recitace. Pro dítě žádné maličkosti, pokud na to má čas jeden rok, proto vytvoření pracovních návyků je nezbytné k budoucí samostatnosti a schopnosti učit se.
Proto elementarista nemůže být pouze člověkem, který „má rád děti“, ani pouze odborníkem na obsah jednotlivých předmětů. Musí být současně didaktikem, organizátorem, diagnostikem, pozorovatelem, spravedlivým hodnotitelem dítěte při vytváření jeho prvních školních návyků. V první třídě totiž neučí pouze písmena, čísla a poznatky o světě. Učí dítě, jak se učit.
A právě proto musí být elementarista na sto procent připravený. Čím mladší dítě je, tím méně lze předpokládat, že „už ví, jak se to dělá“. Na začátku neví. Úkolem elementaristy je ukázat mu vše krůček po krůčku, vše dělat s dětmi na tabuli, ukazovat, opakovat, k látce se vracet, opakovaně procvičovat do chvíle, kdy dítě prohlásí, že je to lehké, že to dokáže samo. Samozřejmě.
