Článek
15. díl - perspektivy
První dojem je, že se jedná o jednu z nejvýznamnějších změn řízení českého školství od zavedení RVP v roce 2004. Navenek je návrh prezentován jako digitalizační zákon. Ve skutečnosti však vede k vytvoření nové informační infrastruktury státu, která umožní dlouhodobé sledování vzdělávací dráhy každého žáka i každého učitele.
Návrh lze hodnotit z několika hledisek.
1. Co je hlavním cílem? Oficiálně jsou uvedeny čtyři cíle: digitalizace veřejné správy, princip „Jen jednou“, tvorba vzdělávací politiky založené na datech, efektivnější financování školství. To jsou legitimní cíle. Důvodová zpráva opakovaně zdůrazňuje, že stát dnes nemá dostatek dat pro hodnocení dopadů svých opatření, neumí sledovat průchod žáka systémem ani efektivitu financování.
2. Co se skutečně mění? Dosud stát sbíral především agregované statistiky, školní matriky z jednotlivých informačních systémů. Nově vzniká centrální registr vzdělávání. To znamená přechod od statistiky k evidenci jednotlivce. To je kvalitativně úplně jiný krok.
3. Jaké údaje se budou sbírat? Rozsah je mimořádně široký. Například o žácích bude registr evidovat informace o celé vzdělávací dráze: informace z přihlášek, informace o průběhu studia, o ukončení, o podpůrných opatření, dále doporučení poradny, informace o nadání, o zákonných zástupcích. To vše bude vedeno pod jedním identifikátorem.
O učitelích ještě více. Například údaje jako aprobace, další kvalifikace, délka studia a praxe, další vzdělávání, vyučované předměty, rozsah výuky, pracovní úvazek, mzda, odměny, další specializace a funkce. To je z hlediska veřejné správy velmi silná databáze.
4. Silné stránky registrů jsou. Stát bude moct sledovat počty odchodů učitelů, nedostatek aprobací, regionální rozdíly. Dnes to stát skutečně přesně neví. Stát bude moct zjišťovat například úspěšnost podpůrných opatření, předčasné odchody ze škol, průchod vzdělávací soustavou. To jsou legitimní analytické cíle. Zájem digitalizace - řada údajů nebude muset být opakovaně dokládána občany. To odpovídá principu: „jen jednou“.
5. Rizika zde jsou také. A vynořuje mnohem více otázek než odpovědí. Dojde k extrémní centralizaci. Zákon předpokládá, že téměř celé školství bude řízeno přes jeden centrální registr. To výrazně mění dosavadní nastavení vztahu „škola: autonomie ↔ stát: rámec.“
Dojde k funkčnímu rozšiřování účelu. Zákon dnes říká, že stát data potřebuje „pro analytické účely“, ale navrhovaná infrastruktura umožňuje mnohem více. Například: hodnocení škol, hodnocení učitelů, financování, predikční modely. Technicky tomu již nic nebude bránit.
Není stanovená jasná hranice. Důvodová zpráva velmi často používá formulace typu „ministerstvo potřebuje data“ nebo „je třeba optimalizovat systém“, ale mnohem méně rozpracovává, kde jsou limity tohoto sběru.
Citujme Daniela Münicha, který upozorňuje, že nestačí data sbírat a propojit, ale je třeba je také v čitelné podobě zpřístupnit ostatním: „Ani propojená data nám nebudou k ničemu, pokud budou někde ležet a nad nimi nebudou vybudovány informační rozhraní či portály semi-agregovaných indikátorů pro typické uživatele, jako jsou školy (tedy vedení škol) a jejich zřizovatelé, rodiče a žáci a studenti, zaměstnavatelé, novináři a veřejnost. A musí také existovat uživatelé, kteří na datech založené informace chtějí a umí je používat.“ Podle Münicha je tedy potřeba nejen mít zpřístupněná data, ale také posílit množství lidí, kteří je umí číst a zpracovat, tedy posílit ve všech oblastech státní správy i výzkumných organizací počet datových analytiků.
6. Sociálně-systémová interpretace
Z tohoto hlediska je návrh mimořádně zajímavý. Luhmann říká, že určitý společenský systém je operativně uzavřený a řízený prostřednictvím komunikace. Registry však vytvářejí nové médium komunikace. V systému vzdělávání doposud stát komunikoval prostřednictvím zákonů, vyhlášek, financování. Nově bude komunikovat také prostřednictvím dat, resp. bude schopný generovat vlastní analýzy a libovolně monitorovat data z různých vrstvech systému.
To znamená, že se mění nejen množství informací, ale způsob řízení systému; vzniká nová pozorovací technologie. Nejde již jen o školu, která vzdělává, toto není paradoxně tematizováno. Škola se stává producentem dat, což je velmi významný posun.
Luhmann rozlišuje komunikaci a médium komunikace - registry vytvářejí nové médium, které však nepopisují obsah komunikace ve školách. Popisují do média integrované osoby. Data o osobách se tak stávají novým médiem řízení.
7. Nová vrstva problémů, které neřeší příčinu
I když by systémové hledisko stálo za hlubší analýzu, je i bez ní jasné, že problém není ani tak v registrech. Problém je v tom, že neexistuje stejně propracované kurikulum. Stát bude znát platy, aprobace, podpůrná opatření, kariéry jednotlivců, průchod žáků a učitelů systémem, ale stále nemá přesně definováno, co má být v jednotlivých ročnících naučeno.
Jinými slovy: budujeme mimořádně detailní informační systém o procesech vzdělávání, ale současně ponecháváme značnou otevřenost samotného obsahu vzdělávání. To vytváří určité napětí mezi precizním řízením administrativních a personálních dat a volně vymezeným kurikulem.
Nejzajímavější není samotný registr, ale skutečnost, že návrh představuje snahu o změnu řízení školství. České školství se od modelu založeného převážně na normách a agregovaných statistikách posouvá k modelu, v němž bude možné sledovat celý vzdělávací systém na úrovni jednotlivých osob. Z pohledu systémové teorie jde o přechod od řízení prostřednictvím omezených informačních toků k řízení založenému na kontinuální datové observaci systému. To samo o sobě není ani dobré, ani špatné – přínos bude záviset na tom, zda budou jasně vymezeny účely zpracování dat, limity jejich využití a demokratická kontrola nad tím, jak budou data používána.
8. Nepropojenost jako největší slabost systému
Největší koncepční problém návrhu. Samotný zákon totiž buduje mimořádně detailní informační infrastrukturu, ale téměř vůbec neřeší, co je vlastním předmětem vzdělávání. Z pohledu řízení systému vzniká určitá asymetrie. Lze si představit celý vzdělávací systém jako posloupnost: kurikulum → výuka → hodnocení → evaluace → řízení systému.
Návrh registrů se soustředí především na poslední dva články tohoto řetězce. Eviduje osoby, jejich vzdělávací dráhu. Naproti tomu neobsahuje žádný mechanismus pro evidenci samotného obsahu vzdělávání.
To vede k zajímavému paradoxu. Stát bude schopen odpovědět například na otázky: Kolik učitelů matematiky chybí v jednotlivých krajích? Jaké mají aprobace? Kolik žáků má podpůrná opatření? Jaká je jejich vzdělávací dráha? Kolik absolventů pedagogických fakult skutečně nastoupilo do škol? Ale nebude schopen odpovědět na otázku:
Co se vlastně učí žák v které třídě (uzlové body bez stanoveného učiva jsou chimérické). Protože tato informace v registrech vůbec nebude, a to proto, že chybí propojení s kurikulem. Pokud by stát chtěl skutečně řídit vzdělávací systém na základě dat, musel by propojit minimálně pět vrstev:
RVP (osnovy) → ŠVP → Tematické plány → Výuka → Hodnocení žáků (podle standardů a průběžných testů). Registr řeší pouze osoby, neřeší obsah.
Chybí vazba na uzlové body
V posledních revizích RVP se zavádějí uzlové body (např. 3., 5., 7. a 9. ročník), které mají představovat kontrolní okamžiky vzdělávací dráhy.
Jenže registr nebude vědět, co bylo do uzlového bodu skutečně odučeno, podle jakého tematického plánu, zda škola splnila vlastní ŠVP. Bude pouze evidovat, že žák daným ročníkem prošel.
Chybí vazba na standardy
Podobně je tomu u standardů. Ve většině zemí funguje logika: Standard → Indikátor → Test → Výsledek. Například v Německu nebo Rakousku lze výsledek testu vztáhnout ke konkrétním standardům a zhodnotit tak reálně, na jaký typ školy se daný uchazeč má hlásit. V českém návrhu registrů nic podobného není.
Chybí vazba na indikátory
Stejně tak registr nebude schopen odpovědět například: kolik žáků zvládlo lineární rovnice, kolik zvládlo čtení odborného textu, kolik ovládá procenta. Protože takové indikátory v RVP, potažmo registrech vůbec nejsou.
Chybí „digitální kurikulum“
Domnívám se, že vedle registrů by musela vzniknout ještě druhá infrastruktura. Například: RVP → Standard → Indikátor → Tematický plán → Výuková jednotka → Standardizovaná úloha → Výsledky žáka. Teprve potom by bylo možné skutečně říci, že stát řídí vzdělávání na základě dat, neboť by věděl, že je v dané škole odučeno tolik a tolik hodin, aprobovaným (neaprobovaným) učitelem, s danou učebnicí, s danými tematickými plány, a výsledky žáků jsou takové (např. pokračování ve studiu na konkrétním typu středních škol).
Bez tohoto propojení nás čeká za několik let analýzy poskytující následující obecné informace: Čím přesněji stát bude evidovat žáky a učitele, tím více bude patrné, že neví, co se v jednotlivých školách skutečně učí.
Jinými slovy, registr výrazně zvyšuje administrativní a analytickou přesnost, ale nikoli kurikulární přesnost. Bez jasně definovaných standardů, indikátorů a návaznosti na obsah výuky zůstává odpověď na základní pedagogickou otázku – co má žák v určitém okamžiku umět a jak to bylo ověřeno – mimo samotný systém registrů. To je z hlediska řízení vzdělávání zásadní koncepční mezera.
Když porovnáme architekturu návrhu, dostaneme něco takového: Žák → Registr → Analytika → Financování → Řízení systému.
Ale prakticky nikde není druhá větev: RVP → Standard → Indikátory → Tematické plány → Výuka → Testování → Registr → Další studium žáka → Řízení obsahu vzdělávání.
Chybí návaznost na Individuální projekty systémové
Propojení se systémovými individuálními projekty (IPs) – tedy projekty typu IPs Kurikulum, IPs Data, IPs Podpora pedagogů, Střední článek, Datově-analytická podpora MŠMT financované z OP JAK – je spíše nepřímá než explicitní.
V samotném návrhu zákona ani v důvodové zprávě jsem nenašel přímé odkazy na konkrétní individuální projekty OP JAK. Místo toho je zákon zasazen do širší architektury Informačního systému vzdělávání (eEdu) a opakovaně zdůvodňován potřebou datově řízené vzdělávací politiky, interoperabilitou a digitalizací veřejné správy.
To ale neznamená, že mezi nimi není koncepční vazba.
9. Jak spolu jednotlivé části souvisejí?
Dá se to znázornit takto: Individuální projekty OP JAK → RVP, Podpora škol, Data, Střední článek podpory, Digitalizace → eEdu (Informační systém vzdělávání) → Registry.
Registry jsou tedy technickou infrastrukturou, zatímco IPs jsou obsahovými a implementačními projekty. Právě zde vidím největší koncepční problém.
Podívej se na jednotlivé IPs: IPs Kurikulum řeší revizi RVP. IPs Data řeší analýzy nad stávajícími daty. Střední článek usiluje o podporu škol. Registry doplní evidenci osob.
Ale chybí propojení: RVP → Standard → Indikátory → Testování → Registry.
Tento článek není systémově popsán.
IPs Data, registry a chybějící vrstva
Zde je vazba nejsilnější. Důvodová zpráva opakovaně používá argumentaci: stát neumí měřit dopady, neumí modelovat, neumí analyzovat, nemá dostatek dat. To je přesně filozofie projektu IPs Data. Registry tedy představují datovou infrastrukturu, na které budou podobné analytické projekty postaveny.
Stále chybí jedna vrstva propojující registr na výsledky testů, standardy, OVU RVP, tematické plány a výuku. Bez ní vzniká zajímavá asymetrie.
Budeme vědět, kdo učí, kde učí, koho učí, kolik bere, jak dlouho učí, jakou má kvalifikaci, ale nebudeme systematicky vědět, co přesně bylo vyučováno a co bylo skutečně zvládnuto vzhledem ke kurikulu.
10. Souhrn
Návrh zákona je koncepčně velmi silný v oblasti digitální správy, evidence a analytiky, ale výrazně slabší v oblasti kurikulárního řízení. Jeho implicitní filozofie je, čím více budeme vědět o žácích, učitelích a průchodu systémem, tím lépe budeme školství řídit.
To je legitimní předpoklad, ale pokud není stejně precizně popsáno co se má učit, podle jakých standardů, jakými indikátory a jak bude obsah ověřován, vzniká asymetrie: stát disponuje velmi podrobnými daty o účastnících systému, aniž by měl stejně podrobnou a závaznou reprezentaci samotného obsahu vzdělávání.
Z hlediska řízení vzdělávání by proto bylo logické doplnit registry o druhou, kurikulární vrstvu – propojení RVP, standardů, indikátorů, uzlových bodů a výsledků ověřování. Teprve propojení obou vrstev (datové a kurikulární) by umožnilo skutečně hodnotit nejen jak systém funguje, ale také zda naplňuje své vzdělávací cíle.
Z koncepčního hlediska se zdá, že se budují dvě paralelní architektury, které zatím nejsou plně propojeny:
Datová architektura – eEdu, registry, digitalizace, analytika, interoperabilita.
Kurikulární architektura – RVP, revize RVP, očekávané výsledky učení, případně budoucí uzlové body.
Celkové náklady na implementaci na straně státu a všech zřizovatelů jsou v Důvodové zprávě precizně vyčísleny na 372,68 milionu Kč.
Zdroj:
https://www.pedagogicke.info/2026/07/msmt-navrh-zakona-o-registrech-ve.html
