Článek
14. díl - perspektivy
15 let se věnuju vzdělávání. Za tu dobu jsem popsal desítky problémů škol, navrhl spousty řešení, pracoval se stovkami ředitelů, zřizovatelů škol, dělal pro ministerstvo nebo NPI ČR.
Vždy jsem přitom narážel na dvě systémové překážky.
1) Nikdo nebyl schopný říct, co ve vzdělávání vlastně děláme, kam míříme, co je náš cíl. A pokud ano, pak jen velice abstraktně. Už vůbec nikdo neměl žádná data o tom, zda se k nějakému cíli blíží.
2) Nikdo – kromě ředitelů – necítíl, že je právě jeho odpovědnost školy zlepšovat. A to nejen jednu, ale skutečně všechny školy, v každém regionu.
Představte si ředitelku, která chce vést svoji školu co nejlépe. Záhy ale zjistí, že od státu nedostala zadané žádné měřitelné cíle, kam má žáky dovést. A nemá ani data, podle nichž by poznala, jak si vůbec stojí ve srovnání se školami s podobnou skladbou žáků. Přes upřímný zájem o zlepšování výsledků může pouze na základě své profesní zkušenosti posoudit, jak na tom žáci jsou.
Na škole v sousední obci to vypadá jinak. Rada obce do funkce ředitele jmenovala svého kandidáta, přestože nebyl první volbou konkurzní komise. Škola má špatné výsledky, jak ukazují šetření a zprávy České školní inspekce. Stát ale nemá nástroje, jak situaci změnit – ředitele prakticky nelze odvolat. Ani obci-zřizovateli nehrozí za špatné výsledky školy žádný postih, protože za výsledky dětí nenese v podstatě žádnou odpovědnost. Zřizovatel má nicméně velkou pravomoc: může děti ze složitějších poměrů prostřednictvím nastavení školských spádových obvodů soustředit do „problematické školy“ a nechat ji dále upadat. Stát opět nemůže nic udělat.
Tyto a další příklady ilustrují problémy řízení vzdělávacího systému. Stát neumí pomoci těm, kteří chtějí dělat dobrou práci, ani vést k nápravě ty, kteří ji dobře nedělají.
Řízení vzdělávacího systému stojí na jednoduchém principu: stát stanoví, čeho mají školy dosáhnout, sleduje, jestli se k tomu blíží, a má nástroje, jak zasáhnout, když se něco pokazí. Obce a kraje jako zřizovatelé škol zároveň nesou jasnou odpovědnost za kvalitu vzdělávání a úspěch všech dětí ve svém regionu. Měly by proto mít k dispozici odborné kapacity, nástroje a systém vedení, které jim umožní tuto odpovědnost naplňovat. Toto však pro vzdělávací systém v Česku často neplatí.
Problém 1. Nejasnost v cílech
Ředitel chce řídit svoji školu co nejlépe – potřebuje mít jasnou vizi a cíle, kam se mají žáci posunout. Stát mu však v Česku žádné jasné měřitelné cíle nezadává. Nemá k dispozici ani data, pomocí nichž si ověří, zda k naplňování stanovených cílů skutečně míří.
Země s nadprůměrnými vzdělávacími výsledky svůj úspěch mimo jiné staví na jasném vymezení měřitelných cílů a indikátorů na úrovni státu, regionů i jednotlivých škol. Může jít o zlepšení dovedností žáků ve čtenářství či dokončování střední školy, jak ukazuje OECD, UNESCO či experti na řízení vzdělávacích systémů. Země jako Nizozemsko, Skotsko a další také poskytují data, která školám a zřizovatelům umožňují vyhodnocovat, jak se místnímu školství vede.
V Česku existuje jen obecné vymezení cílů vzdělávání a vzdělávací politiky. Patří sem například školský zákon, rámcové vzdělávací programy, kritéria Kvalitní školy České školní inspekce či Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030+. Konkrétní měřitelné cíle a indikátory ale chybí.
Řešení 1. Stanovit klíčové měřitelné cíle
Měřitelné cíle a indikátory na celostátní, regionální i úrovni jednotlivých škol by dle zahraniční zkušeností měly zahrnovat především tyto oblasti:
- sledování účasti a dokončování vzdělávacích stupňů (podíl dětí v MŠ, dokončení základního, středního či vysokoškolského vzdělání),
- naplňování očekávaných výsledků vzdělávání přímo odvozených od kurikula (typicky jde hlavně o čtenářskou a matematickou gramotnost, navazují i další oblasti či obory vzdělávání),
- k nim se přidávají další kontextové oblasti – především sledování míry chronických absencí, wellbeingové indikátory a další,
- zároveň je zásadní sledovat úspěšnost různých zranitelných skupin (hlavně žáků s nižším socioekonomickým statusem, žáků s nedostatečnou znalostí mateřského jazyka, různými typy zdravotního znevýhodnění) v dosahování cílů ve výše zmíněných oblastech.
Měřitelné cíle tvoří základ pro řízení vzdělávací politiky a nastavování jejích opatření. Řeší se organizace a struktura škol, odpovědnosti za kvalitu vzdělávání, podpora ředitelů a učitelů i cílená pomoc dětem – zejména těm, které ji potřebují ze zdravotních či sociálních důvodů.
Měřitelné cíle by měly být promítnuty do základních řídících strategických dokumentů státu pro oblast vzdělávání – tzv. dlouhodobých záměrů. Tyto strategické dokumenty by měly existovat na národní, krajské, ale nově i regionální úrovni.
V současné chvíli probíhá debata o stanovení měřitelných cílů pro vzdělávací systém v souvislosti s prioritami ministerstva školství na období let 2026–2029. Zatím je ale v Česku nemáme vymezeny a schváleny a pro většinu popsaných a doporučených oblastí nemáme ani dostupná data.
12. 7. 2026 také vyšel článek od Josefa Dyntra: Školství zoufale chybí data o vzdělávání.
Pokud něčím české školství opravdu trpí, je to nedostatek dat o vzdělávání. Ministerstvo školství často nemá vlastní data a úředníci i politici se musí při rozhodování o změnách řídit statistikami od nestátních analytických organizací či zkušenostmi ze zahraničí. Od září tohoto roku by se to však mohlo změnit. Resort připravuje spuštění několika registrů, které by požadovaná data mohla přinést.
Kromě nového zákona a sbírání dat je tedy nutné přinést také rozvoj digitálních systémů. „Potřebujeme kvalitní databázi vzdělávacích výsledků. Musí pokrývat všechny žáky v opakovaných měřeních. Jednotná přijímací zkouška nestačí. Bez dat nejsme schopni ověřovat dopady opatření, jako jsou asistenti pedagoga, obědy zdarma a také nemůžeme plánovat reformy a pravidelně sledovat, jak se daří rozvíjet kompetence a snižovat nerovnosti,“ uvádějí ve své analýze Jiří Münich a Jan Zeman ze společnosti PAQ Research.
***
Stále chybí klíčové propojení kurikula, tedy RVP se standardy, testováním, evaluací. Bez toho není možné vytvořit základní soubor znalostí a dovedností, který by bylo možné v určitém ročníku testovat. Pokud to bude fungovat, Jednotná přijímací zkouška na to má plynule navazovat.
Zatím se nic z toho nedaří.
Zdroje:
https://www.paqresearch.cz/post/rizeni-vzdelavani/#probl%C3%A9m-1-nejasnost-v-c%C3%ADlech
https://www.facebook.com/karel.gargulak
https://www.facebook.com/paq.research
https://www.pedagogicke.info/2026/07/msmt-navrh-zakona-o-registrech-ve.html
