Článek
48. díl - přesahy
Nakolik jsou české školy skutečně autonomní a nakolik se od sebe liší. Má každá škola svého „kostlivce ve skříni“?
Pravděpodobně ano. Každá škola má své slabé stránky, o kterých se veřejně příliš nemluví. Může jít například o nevyrovnanou kvalitu výuky mezi učiteli, obtížnou komunikaci s rodiči, vysokou fluktuaci zaměstnanců, problémy s inkluzí nebo naopak s podporou nadaných, formálně zpracované dokumenty, které se v praxi nepoužívají.
Každá škola je jiná. Po zavedení RVP v roce 2005 vznikly tisíce školních vzdělávacích programů (ŠVP). Očekávalo se, že školy vytvoří vlastní vzdělávací koncepce a budou se výrazně profilovat. ŠVP je ale ve skutečnosti jen částečně živý dokument, který oprašuje většinou jen koordinátor ŠVP, jinak je to většinou nepřehledný a v praxi málo použitelný dokument, který končí ve skříni. Navíc byl často kopírovaný, aby bylo učiněno zadost případné kontrole ČŠI.
Je podle svého ŠVP skutečně řízena? Částečně to zjistit lze, ale jen u škol, které mají v návaznosti na ŠVP zpracované tematické plány, protože ty jsou podrobné, předpokládají konkrétní učebnici a rozvrh učiva po měsících.
Další otázky:
Jsou minimální výstupy jednotlivých ročníků jasně definovány?
Odpovídají školní testy a hodnocení tomu, co je v kurikulu plánováno?
Vyhodnocuje škola, zda se ŠVP skutečně realizuje?
Právě tyto otázky mohou lépe vypovídat o kvalitě pedagogického řízení než samotná existence školního vzdělávacího programu.
Tyto otázky však vedou směrem k původním osnovám.
