Článek
47. díl - přesahy
V úvodu 1. kapitoly s názvem Chaos, harmonie, nebo závazek? je uveden citát dirigenta Carla Marii Giuliniho: „Mým záměrem vždy bylo navázat mezilidský kontakt bez prosazování autority. Hudebník, koneckonců, není armádní důstojník. Lidský kontakt je tím, o co jde především. Velké tajemství hudební tvorby vyžaduje pravé přátelství těch, kteří se na ní společně podílejí. Každý člen orchestru ví, že jsem ve svém srdci s ním.“
Již samotné uvedení citátu, jenž je vytržený ze svého kontextu vyvolává několik otázek. Citát je použit jako argument pro model autonomní třídy, podle něhož nese učitel i každý žák 100 % odpovědnosti za to, co se ve třídě děje.
První problém je logický. Pokud je odpovědnost chápána jako podíl na řízení jedné společné situace, pak tvrzení, že učitel nese 100 % odpovědnosti a současně každý žák také 100 % odpovědnosti, není matematicky ani systémově správně. Ve skutečnosti se zde mísí dva různé významy odpovědnosti. Jeden označuje osobní odpovědnost jednotlivce za vlastní jednání, druhý odpovědnost za fungování celého kolektivu. Tyto dvě roviny nelze bez dalšího ztotožnit.
Druhý problém spočívá ve zvolené analogii. Giulini nehovoří o práci s dětmi ani o procesu učení. Mluví o profesionálním orchestru, jehož členové jsou samostatní, vysoce kvalifikovaní hudebníci. Každý z nich dokonale ovládá svůj nástroj, zná svůj part, respektuje společnou interpretaci a je schopen převzít plnou odpovědnost za vlastní výkon. Dirigent proto nemusí jednotlivé hudebníky učit hrát. Jeho úkolem je sjednotit jejich interpretaci, tempo, výraz a společný hudební záměr.
Právě zde analogie přestává odpovídat běžné školní třídě. Žáci totiž do školy nepřicházejí jako hotoví odborníci. Přicházejí proto, aby se svůj „part“ teprve naučili. Učitel není pouze koordinátorem již zvládnutých kompetencí, ale především tím, kdo vytváří podmínky pro jejich osvojování. Nemůže proto rezignovat na plánování výuky, stanovování cílů, výklad, procvičování ani průběžnou korekci chyb. Tyto činnosti nejsou projevem autoritářství, ale podstatou pedagogické profese. Navíc každé dítě je jiné a vyváženost mezi řízením a vedením, aby se každé dítě cítilo zapojeno, je klíčem k mistrovství.
Z tohoto pohledu je problematické a zavádějící také ostré rozlišení mezi „řízením třídy“ jako něčím negativním a „vedením třídy“ jako něčím pozitivním. V pedagogické teorii i praxi se totiž obě činnosti vzájemně doplňují. Vedení bez určité míry řízení může vést ke ztrátě společného směru, zatímco řízení bez pedagogického vedení může sklouznout k pouhé disciplíně. Kvalitní učitel musí zvládat obojí: vytvářet partnerské vztahy a současně nést profesní odpovědnost za organizaci výuky.
Také tvrzení, že „nikdo mimo člověka samého ho nemůže přimět reagovat určitým způsobem“, vychází z určité psychologické tradice zdůrazňující osobní volbu. Je však pouze jedním z možných pohledů. Vývojová psychologie, sociální psychologie i pedagogika současně ukazují, že chování dětí je významně ovlivňováno věkem, sociálním prostředím, skupinovou dynamikou, autoritou dospělých i organizací učebních situací. Úkolem školy není tyto vlivy popírat, ale pracovat s nimi.
Giuliniho citát lze proto interpretovat jinak a možná přesněji. Nevyzývá k odstranění pedagogického vedení ani autority založené na odbornosti a odpovědnosti. Připomíná spíše, že autorita sama nestačí. Úspěšná spolupráce vzniká tehdy, když je spojena s důvěrou, respektem a osobním vztahem. Stejně jako dirigent potřebuje profesionální orchestr, potřebuje i učitel dobře připravené žáky, kteří postupně získávají znalosti, dovednosti i schopnost samostatné práce. Teprve v okamžiku, kdy každý bezpečně „ovládá svůj part“, může se třída skutečně přiblížit orchestru, který nepotřebuje neustálé pokyny, ale společně vytváří harmonický celek.
Analogii orchestru lze tedy použít jako inspiraci, nikoli jako důkaz pedagogické teorie. Její přesvědčivost závisí na tom, zda respektujeme zásadní rozdíl mezi vzděláváním začátečníků a spoluprací zkušených profesionálů.
Proto je možné citovat druhý zdroj inspirace v úvodu téže kapitoly:
„Vůdci mají významnou roli při vytváření stavu mysli, který formuje společnost. Mohou sloužit jako symboly mravní jednoty společnosti. Mohou vyjadřovat hodnoty, které udržují společnost pohromadě. A co je nejdůležitější, dokážou zřetelně formulovat cíle, které vytrhnou lidi z malicherných myšlenek, povznesou je nad konflikty rozdělující společnost a sjednotí je v činnostech směřujícíh k cílům důstojným jejich nejvyššího úsilí.“ (John W. Gardner)
Kapitola vlastně neformuluje odpověď na původní otázku, která zní: závazek.
U dirigenta závazek vůči skladateli, hráčům, posluchačům, tradici.
U učitele závazek vůči dětem, škole jako instituci, společnosti a budoucnosti.
