Článek
16. díl
V českém vzdělávacím systému došlo po zavedení Rámcových vzdělávacích programů (RVP) k zásadní změně role žáka, která s sebou přinesla řadu obtíží. Odstranění závazných osnov, autonomie škol a důraz na kompetence namísto konkrétního učiva vytvořily prostředí, ve kterém se žák ocitá bez jasného rámce očekávání. Různé školy, ale i různí učitelé, přistupují k výuce i hodnocení rozdílně, a proto žák – stejně jako jeho rodiče – často neví, co přesně se má učit, co se bude hodnotit a co je „správně“. Vzniká tak vnitřní nejistota, rozplývá se předvídatelnost a roste frustrace na sraně žáka, učitele i rodiče. Chybí jasná opora a směr, které by dítěti pomohly rozvíjet návyky, odpovědnost a smysl učení.
Základní rozdíl v pojetí žáka
V České republice je žák primárně vnímán jako nositel individuálních práv, objekt ochrany a adresát vzdělávací služby. Tato role je právně silná, ale výkonově slabá – chybí jí normativní zakotvení, které by jasně určovalo povinnosti žáka i očekávání vůči němu. Naproti tomu v Rakousku a Německu je žák považován za účastníka vzdělávací instituce, osobu v procesu formace, která má nejen práva, ale i povinnosti vůči škole a vzdělávacím cílům. Role žáka je institucionální, ne klientská.
Práva žáka – formálně podobná, strukturálně jiná
V České republice (dle § 21 školského zákona) má žák právo na vzdělávání, na ochranu důstojnosti, informace o výuce a výsledcích, možnost vyjádřit se a ochranu před násilím. Ale tato práva nejsou provázána s výkonovými standardy, ani s normou odpovědného učení. Výuka je právem, ale ne závazkem.
V Rakousku má žák právo na vzdělávání dle závazných osnov, na spravedlivé hodnocení a pedagogickou podporu. Tato práva jsou ale podmíněna plněním povinností – výuka není diskutovatelná, obsah není relativizován.
V Německu platí podobný rámec – práva žáka vycházejí z jeho účasti na výuce. Právo na vzdělání je spojeno s odpovědností učit se, v některých spolkových zemích dokonce formálně definovanou povinností učit se („Lernpflicht“).
Povinnosti žáka – klíčový rozdíl
V Česku je seznam povinností omezený: docházka, dodržování školního řádu, bezpečné chování. Chybí ale explicitní norma, že učení je základní závazek žáka. Výsledkem je situace, kdy žák může být přítomen ve třídě, ale reálně výuku ignorovat, nebo ji narušovat, aniž by za to nesl odpovědnost. Motivace zůstává vnější – známky, nátlak rodičů, sankce.
V Rakousku je učení součástí hodnocení (tzv. Mitarbeit). Aktivní účast je povinná, stejně jako respekt k autoritě učitele a úsilí o dosažení výukových cílů. V Německu se od žáka očekává soustavná příprava, spolupráce, spoluodpovědnost za školní klima a práce v rámci daných standardů.
Hodnocení: ochrana žáka × nároky na žáka
V rakouském a německém modelu není předmětem diskuse, zda se má žák učit, ale jak kvalitně dosahuje daných standardů. Ochrana práv žáka je tu prostředkem pro jeho formaci, ne náhradou nároků.
V Česku je naopak žák silně chráněn, ale bez jasně vyjádřeného očekávání. Škola se bojí konfliktů, často ustupuje, a učitelé zůstávají osamoceni. To vede k demotivaci, ztrátě respektu k výuce a častému chaosu ve třídě.
Dopad na klima a výsledky
Empirická data z šetření PISA a TALIS potvrzují, že systémy s jasně definovanou rolí žáka mají lepší klima, vyšší efektivitu výuky i lepší vztahy ve třídě. V systémech bez jasných očekávání převažuje frustrace, přenášení odpovědnosti na učitele a slabá vnitřní motivace.
V Rakousku a Německu je žák chráněn proto, aby se mohl učit. V Česku je žák chráněn – ale není jasně řečeno, že se učit má a musí.
Zdroje:
https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2004-561
https://www.ris.bka.gv.at/GeltendeFassung.wxe?Abfrage=Bundesnormen&Gesetzesnummer=10009600
https://www.kmk.org/themen/qualitaetssicherung-in-schulen/bildungsstandards.html
