Článek
37. díl
Estonsko je dnes často uváděno jako důkaz, že moderní vzdělávací reformy fungují. V mezinárodních šetřeních PISA patří dlouhodobě ke špičce Evropy, má relativně nízké rozdíly mezi školami a bývá dáváno za vzor zemím, které hledají „správnou cestu“ ke kvalitnímu školství. Tento obraz však skrývá zásadní zjednodušení. Nejde ani tak o to, že by byl nepravdivý, je spíše neúplný. A právě v této neúplnosti vzniká mýtus.
Vzdělání jako součást národní identity
Na rozdíl od mnoha západoevropských či anglosaských zemí je v Estonsku vzdělání hluboce zakořeněno v národní kultuře a identitě. Malý jazykový národ, který po desetiletí čelil cizí nadvládě, vnímal školu a vzdělanost jako jeden z hlavních nástrojů přežití. Škola nebyla jen místem socializace či přípravy na trh práce, ale institucí kulturní kontinuity. Tento kulturní kontext je klíčový. Znamená totiž, že akademická kvalita, znalosti a intelektuální náročnost mají v estonské společnosti silný legitimační rámec. Nejsou vnímány jako elitářství, ale jako přirozený standard. Škola má „učit vážně“ – a veřejnost to očekává. Učitel, který klade nároky, není podezřelý, ale respektovaný.
Akademická rigoróznost bez ideologie
Estonsko se nehlásí k akademické rigoróznosti formálně ani ideologicky. Nenajdeme ji jako heslo v reformních dokumentech. O to více je přítomna v praxi, a to v systematickém pojetí matematiky, v jazykové výuce založené na gramatice a porozumění textu, v přírodních vědách orientovaných na pochopení zákonitostí. Kompetenční jazyk byl do estonského kurikula převzat, ale nikdy nenahradil znalosti. Kompetence jsou chápány jako důsledek zvládnutého obsahu, nikoli jako jeho alternativa. V tom spočívá zásadní rozdíl oproti zemím, kde se reformní diskurz stal náhradou za kurikulární jasnost.
Zlatá generace učitelů
Největším, a zároveň nejméně zmiňovaným faktorem estonského úspěchu je však učitelský sbor. Estonské výsledky stojí na generaci učitelů, kteří byli vzděláni a profesně formováni ještě před současnou vlnou kompetenčních a digitalizačních reforem. Tato „zlatá generace“ měla silné odborné a didaktické zázemí, vyučovala systematicky a kumulativně, chápala učivo jako strukturu; dobře vyučovala i bez reforem.
Paradoxem je, že právě dnes – v době, kdy je Estonsko nejčastěji citováno jako reformní vzor – se tento systém začíná dostávat pod tlak. Učitelský sbor stárne, mladých učitelů je málo a školy jsou nuceny zaměstnávat méně kvalifikované pracovníky. To není selhání estonské kultury vzdělání, ale varování před tím, co se stane, když se úspěch začne mylně připisovat reformním nástrojům místo lidem.
Reformní iluze
Z estonského příkladu se často vyvozuje, že klíčem k úspěchu jsou kariérní systémy, evaluace, digitální platformy, kompetenční rámce. Jenže žádný z těchto prvků nevysvětluje, proč estonští žáci skutečně rozumějí matematice nebo čtou s porozuměním. Tyto výsledky jsou produktem dlouhodobé kulturní kontinuity, vysokých nároků a profesionální výuky.
Mýtus o Estonsku vzniká ve chvíli, kdy si jiné země řeknou: „Zaveďme stejné reformy a budeme mít stejné výsledky.“ Jenže bez kulturního respektu k poznání, bez jasného učiva a bez silných učitelů se reformní jazyk stává prázdným.
Co si z Estonska skutečně vzít? Skutečné poučení z Estonska není v kopírování nástrojů, ale v pochopení předpokladů, totiž že vzdělání jako veřejná hodnota, ne služba, znalosti jako základ kompetencí, učitel jako nositel kontinuity, ne administrátor kurikula.
Estonsko není důkazem, že reformy fungují. Je spíše důkazem, že reformy mohou fungovat jen tehdy, pokud nenaruší to, co už funguje. To je lekce, kterou bychom neměli ignorovat.
