Článek
39. díl
Co skutečně říkala Bílá kniha ? Bílá kniha (Národní program rozvoje vzdělávání v ČR, 2001) nepožadovala zrušení obsahu vzdělávání, nevolala po odstranění učiva, nehovořila o „kompetencích bez obsahu“. Naopak opakovaně zdůrazňuje rovnováhu mezi obsahem a cíli, pracuje s pojmy vědomosti, dovednosti, postoje, hodnoty, hovoří o modernizaci osnov, nikoli o jejich likvidaci.
Klíčová teze Bílé knihy: přejít od detailně předepsaných osnov k rámcovému vymezení cílů, obsahu a očekávaných výsledků, při zachování odborné odpovědnosti státu. Obsah měl být lépe strukturován, ne odstraněn. Kde tedy došlo ke zlomu? Zlom nenastal v Bílé knize, ale v navazující fázi implementace (2002–2004), kdy se z politicko-strategického dokumentu stal normativní kurikulární rámec (RVP). Rozhodující posun spočíval v oddělení cílů (kompetencí) od obsahu a přesunutí odpovědnosti za obsah plně na školy. To už není text Bílé knihy, ale politické rozhodnutí. Institucionálně o tom rozhodlo MŠMT ČR, realizoval to Výzkumný ústav pedagogický (VÚP), dnes Národní pedagogický institut (NPI) – okruh autorů RVP. Nešlo o rozhodnutí parlamentu ani vlády v detailu. Šlo o odborně-administrativní rozhodnutí uvnitř resortu.
Oficiální argumentace (2002–2004) rozhodnutí zvůvodnilo tak, že se zvýší autonomie škol: učitelé „nejlépe vědí“, co a jak učit, stát nemá předepisovat obsah. Druhým důvodem byl kompetenční obrat: „důležité není, co se učí, ale co žák umí“, inspirace Finskem. O důvodech přijetí doporučení EU a OECD jsme mluvili podrobně v předchozích dílech. Dalším důvodem byl nekriticky přejatý konstruktivismus na pedagogické úrovni. O nejasnosti, co vlastně chce/měla chtít pravicová a co levicová vláda, nemluvě.
RVP 2004 šel dál, než Bílá kniha navrhovala. Česká republika zrušila centrální osnovy, nevytvořila náhradní obsahové standardy, nezavedla provázanou evaluaci, a neposílila profesní kapacitu učitelů, jejich statut a finanční ohodnocení. Nebylo to vylepšení skrze „kompetence“, byla to strukturální revoluce.
„Ještě na konci roku 2003 však školy téměř nepociťovaly potřebu změny, resp. potřebu nějaké zásadní změny. Dosavadní učební dokumenty, které stanovují skladbu vyučovacích předmětů a hodinový učební plán, školám většinou vyhovovaly (Rychlá šetření 2003/3). Nevyhovovaly pouze 4 % představitelů škol. Taková realita vyžadovala velmi promyšlenou přípravu reformy.“ Evaluace Bílé knihy (2009)“, str. 30.
Tato pasáž z evaluace Bílé knihy je mimořádně důležitá – a v dnešním kontextu velmi výmluvná. Citace konstatuje, že v roce 2003 školy nepociťovaly potřebu zásadní změny – změna nebyla „zdola“ požadována. Dosavadní učební dokumenty školám většinou vyhovovaly, tedy: struktura předmětů, hodinové dotace, model osnov. Pouze 4 % představitelů škol považovala tehdejší stav za nevyhovující – to je extrémně nízký podíl. A evaluace z toho vyvozuje závěr: „Taková realita vyžadovala velmi promyšlenou přípravu reformy.“
Kdyby se udělala nejdříve evaluace a poté reforma, byli by si všichni vědomi nízké vnitřní poptávky po změně, a že drtivá většina důvěřuje stabilitě systému postaveném na osnovách. Jinými slovy: evaluace navazující na implementaci reforem potvrdila, že školství nebylo v krizi legitimity, ale v krizi perspektivy.
Proč je údaj „pouze 4 %“ tak zásadní? Tento údaj znamená, že systém nebyl v krizi, školy fungovaly, učitelé se v osnovách orientovali, nebyla zde „revoluční situace.“ Dnes je situace obdobná, jen jsme dodnes nevyslyšeli evaluace z roku 2009.
