Článek
47. díl
České školství dnes stojí v paradoxní situaci. Oficiálně deklaruje rozvoj kritického myšlení, občanské odvahy a samostatného úsudku. Současně však vytváří prostředí, v němž se dospělí aktéři – především učitelé – bojí mluvit otevřeně o tom, co si skutečně myslí. Tento rozpor není náhodný. Má strukturální povahu a stále více připomíná stav, který lze bez přehánění označit jako normalizaci školství. Nejde o návrat totality v politickém smyslu. Neexistuje zákaz, cenzura ani ideologická policie. O to je však situace závažnější: nikdo nic výslovně nezakazuje – a přesto se nemluví.
Když se pravda se říká potichu
Typickým rysem normalizační kultury není lež, ale mlčení. Pravda nezmizí, pouze se přesune do neformálních prostor: do kabinetů, na chodby, do soukromých rozhovorů. Učitelé mezi sebou sdílejí pochybnosti o smyslu RVP, o jeho jazyce, o prázdnotě některých pojmů, o rozporu mezi deklarovanými cíli a realitou výuky. Ve veřejném prostoru školy však tyto pochybnosti mizí. Formálně se plní dokumenty, používá správný slovník, deklarují očekávané postoje. Neformálně se dělá něco jiného, myslí se něco jiného, ale nahlas se to neřekne. To je první znak normalizace: dvojí řeč.
Když strach není zbabělost, ale adaptace
Je důležité zdůraznit, že nejde o morální selhání jednotlivců. Učitelé se nepřizpůsobují proto, že by byli zbabělí, ale proto, že se chovají racionálně v prostředí bez ochrany profesní autonomie. Učitel ví, že otevřená kritika může znamenat konflikt s vedením, konflikt s vedením může znamenat problém se zřizovatelem, problém se zřizovatelem může znamenat existenční nejistotu. Současně ví, že mlčení ho nestojí nic, používání správného jazyka je bezpečné, loajalita je odměňována klidem. Systém tak systematicky odměňuje přizpůsobení a trestá otevřenost – byť neformálně. To je druhý znak normalizace.
Když se kritické myšlení pěstuje v teorii, nikoli v praxi
RVP požaduje, aby škola rozvíjela kritické myšlení. Jenže kritické myšlení není metodická položka, ale způsob bytí. Nelze ho učit v prostředí, kde dospělí sami nemohou zpochybňovat jediný rámec, odmítnout jazyk, který považují za falešný, říct „tento koncept nepovažuji za smysluplný“. Kritické myšlení se tak redukuje na techniku práce s textem, formální analýzu, bezpečné otázky bez důsledků a opravdové diskuse. Žáci se mají učit kriticky přemýšlet o obsahu, ale systém, který jim to předepisuje, je nekritický a obsah po žácích nepožaduje. Skryté kurikulum je přitom silnější než to oficiální: žáci velmi dobře rozlišují dobré a nedobré učitele, vidí, že dospělí mluví jinak soukromě a jinak veřejně.
Když je z jazyka RVP stane jazyk loajality
Zvláštní roli v tomto procesu hraje jazyk RVP. Pro mnohé učitele se nestal jazykem myšlení, ale jazykem papírového kurikula a vykazování. Neptají se, zda v něm dokážou pravdivě popsat svou práci, ale zda „to takto projde“. Vzniká překladový režim: co skutečně dělám → jak to napsat do ŠVP kompetenčně. Odmítnout tento jazyk otevřeně je však rizikové. Může to být interpretováno jako neochota se rozvíjet, profesní zpátečnictví, odpor k modernizaci. Proto se odpor neformuluje jako odpor, ale jako únava, ironie nebo ticho. Jazyk se používá, ale nevěří se mu. To je čtvrtý znak normalizace: jazyk bez vnitřního souhlasu.
Když nepoznáme normalizaci bez ideologie
Na rozdíl od minulosti nejde o ideologii s velkým „I“. Neexistuje jednotná doktrína. Existuje však procedurální tlak používej správné pojmy, plň správné procesy, nevybočuj. Normalizace dneška není politická, ale manažerská. Neptá se, čemu věříš, zda poctivě vyučuješ a vedeš žáky, ale zda dodržuješ rámec, používáš správný slovník, nevytváříš problémy. Výsledkem je škola, která je klidná, administrativně správná, ale vnitřně prázdná.
Když učí učitel bez svobody, nemůže kritické myšlení žáků vzniknout
Kritické myšlení nelze nařídit shora. Vzniká pouze tam, kde je bezpečné mluvit, je dovoleno nesouhlasit, je chráněna profesní autorita učitele. To lze provést v otevřeném prostředí s neutrálními osnovami - ne v jediném, jazykově vágním, ale zdánlivě sjednocujícím systému školské dokumentace. Dokud české školství nebude chránit otevřený odborný názor, nebude tolerovat pluralitu jazyků a přístupů, nebude brát učitele jako nositele odborné autority, bude se kritické myšlení učit jen jako technika, nikoli jako životní postoj. A společnost, která vychovává děti v prostředí tichého přizpůsobení, se jednou dočká dospělých, kteří budou formálně kompetentní, procedurálně zdatní, ale opatrní, konformní a mlčící. To není selhání jednotlivých učitelů, ale výsledek současné normalizace školství.
