Článek
35. díl - přílohy
Ministr školství Robert Plaga v neděli 24. 5. 2026 reagoval na aktuální problémy Výběrového testování České školní inspekce, když uvedl, že si v pondělí 25. 5. 2026 předvolá ústředního školního inspektora Tomáš Zatloukal, a že je připraven celé testování přerušit nebo zcela zastavit. V pondělí Výběrové testování dosažených výsledků učení v 5. a 9. ročníku ZŠ a jim odpovídajícím ročníků víceletých gymnázií zastavil a zrušil.
Zdůvodnění bylo, že technické, organizační i obsahové problémy letošního šetření jsou závažné. Upřesněme: šlo o selhání legislativní, odborné a etické.
Navíc se v pondělí 25. 5. 2026 se objevilo na EDUin informace, že tato organizaci souhlasí se zastavením plošného testování. Upřesněme a zároveň zdůrazněme, že se jednalo o výběrové testování na vybraných školách, nikoliv plošné.
Ale je to typické. Česká veřejná debata se vždy velmi rychle začne pohybovat v extrémech. A jak rychle vzplane, tak rychle i uhasne.
Co chybí, je rozvaha o škodách, které se tímto rozhodnutím pana ministra, působí na všechny budoucí testování.
Plošné či výběrové testování z českého jazyka a matematiky by mělo být rutinním procesem. Již od zavedení rámcových vzdělávacích programů po roce 2004 vznikla otázka, zda a jak stát bude schopný ověřovat výsledky vzdělávání v systému, který zrušil tradiční osnovy, posílil autonomii škol a přešel na kompetenčně orientované kurikulum.
Právě tato otázka vedla kolem roku 2010–2011 ke vzniku standardů základního vzdělávání a k úvahám o plošném ověřování výsledků vzdělávání. Tehdejší debata však byla mimořádně konfliktní. Část pedagogické veřejnosti, zástupci neziskového sektoru i reformně orientovaných organizací se proti plošnému testování ostře postavila. Typickým příkladem byl otevřený dopis premiérovi Petr Nečas publikovaný organizací EDUin, který tvrdil, že plošné testování povede ke zhoršení kvality výuky, zúžení kurikula a deformaci vzdělávacího procesu. Rovněž EDUin publikoval 6. 12. 2011 výzvu ministru Dobešovi s názvem: Pedagogové a psychologové vyzývají rodiče k bojkotu plošného testování (aktualizováno – 2149 signatářů).
Připomeňme, že RVP ZV postupně odstranilo pevně definované osnovy a explicitní obsahovou strukturu vzdělávání, avšak současně stát nedokázal vytvořit a do výuky implementovat stabilní systém standardů, které by jasně určovaly alespoň minimální obsah vzdělávání (pro dobré standardy je lepší stanovit maximální úroveň zvládnutého učiva), a očekávanou úroveň znalostí navázanou na výuku hodnotit, resp. nebyl vytvořen vztah mezi kurikulem a evaluací.
Přitom právě standardy byly od roku 2011 chápány jako určitá korekce „vyprázdněného“ rámcového kurikula. Navíc bohužel nešlo o českou iniciativu; na problém absence možnosti standardizovaného ověřování výsledků upozornili zástupci OECD, kteří dlouhodobě doporučovali posílení evaluace výsledků vzdělávání, aby byla možná srovnatelnost škol, měření standardů a větší transparentnost vzdělávacího systému.
České školství se po zavedení RVP ZV dostalo do situace, kdy stát (MŠMT, NPI, ČŠI) ztratil kontrolu nad obsahem vzdělávání, a právě plošné testování mělo být jedním z nástrojů, jak tuto ztracenou vazbu znovu vytvořit. Po fiasku s pokusem zavést plošné testování v roce 2011, které se mělo konat jednou za tři roky, se testuje nepravidelně a pouze vybrané školy.
Přesto byla zavedena Jednotná přijímací zkouška, naostro od roku 2017, která vede v současnosti k opačnému fiasku, neboť před jejím zavedením se nejen nepodařilo stabilizovat alespoň průběžné výběrové šetření na základních školách, ale ani nebyla stanovená nepodkročitelná bodová hranice, tudíž systém degradoval na selekční testování, čemuž základní školy povětšinou nezúčastněně přihlížejí - ví, že kdo z rodičů chce, zaplatí dítěti kurz přípravy na test Cermatu. A kdo se nedostane na prioritní (státní školu) si např. v Praze může připlatit cca 150 - 200 tisíc Kč ročního školného za místo na soukromém gymnáziu – tam je míst vždy dostatečné množství.
Současná krize je nevídaná demonstrace komplexnosti problémů české vzdělávací politiky posledních dvaceti let, které lze shrnout příčinnou linií „rozpad vazby mezi kurikulem, standardy, výukou a hodnocením.“
Proto je možné čekat podobné krize čím dál častěji.
Do toho se aktuálně řeší neetičnost a pravděpodobně trestnost sbírání personalizovaných dat o žácích již věku 11ti let, kdy probíhalo zjišťování „wellbeing a rodinné poměry žáků“ bez jakékoliv komunikace směrem k rodičům.
Plošné testování přitom samo o sobě není problémem. Naopak, v moderním vzdělávacím systému je určitá forma systémového ověřování výsledků vzdělávání prakticky nezbytná. Bez něj stát není schopen zjistit, zda školy naplňují cíle vzdělávání, zda nevznikají extrémní regionální rozdíly, ani zda systém skutečně poskytuje dětem minimální vzdělávací základ. A bez standardů výuky to nejsou průběžně schopni zjistit ani ředitelé, ani ČŠI.
Otázkou tedy není, zda testovat, ale co přesně testovat, na základě jakých standardů, s jakou legitimitou a jakým způsobem propojit evaluaci s reálným jasně strukturovaným kurikulem. Komunikace a informování o testování je přitom základem.
Stojíme před otázkou, které české školství nevyřešilo za posledních dvacet let.
