Článek
38. díl - přílohy
Dokud se krize rozvíjí tiše a plíživě, uklidňujeme sami sebe, že je vlastně všechno v pořádku. Viděli jsme to znovu v posledních letech, měsících, dnech.
Společností otřásla střelba na Filozofická fakulta Univerzity Karlovy nebo nedávný případ učitele zabitého mačetou. Aktuálně se řeší kontroverzní šetření České školní inspekce. Každá taková událost vyvolá otázky po bezpečnosti, psychickém stavu společnosti, selhání institucí nebo prevenci násilí. Na chvíli se objeví pocit, že něco není v pořádku. Jenže velmi rychle se opět vracíme k běžnému provozu.
Ministerstvo školství reaguje zasláním doporučení, jak vypracovat plány, kdyby se zase něco stalo. Základní a střední školy dostanou za úkol vypracovat Krizový plán, Bezpečnostní plán, Koordinační plán, Traumaplán, Preventivní program, Plán psychologické intervence, Plán řešení krizových situací (hrozba sebevraždou, drogy apod.). Snad jsem na nic nezapomněl. V každém případě se řeší důsledky (resp. prevence dopadů katastrofy, kdyby se zase něco nastalo), neřeší se příčiny.
Ve školství většinou nepadají mosty, když je stavitelé špatně postaví. Ve školství je krize zdánlivě neviditelná, nepřichází naráz. Není na první pohled vidět příčina, důsledky se zdají rozptýlené, nesouvisející. Rozklad probíhá pomalu — projevuje se v úzkostech dětí, ve ztrátě jejich motivace, v absenci jistoty, v rozpadu pozornosti, v nezájmu dospělých, v pocitu bezmoci a nejistoty. Do toho přichází dotazník České školní inspekce, kde je dítě opakovaně tázáno, zda má/nemá matku či otce, a následně přijde nečekaná exploze: „Měl/a jsi myšlenky, že by ti bylo lépe, kdybys nežil/a?“
A právě zde se ukazuje obecný problém českého školství i veřejné správy obecně: papír snese všechno. Ale nejen to: udělá se tisková konference, data se vymažou, a jede se dál. Vznikají důležitější věci: inovavaná strategie 2030+, strategie wellbeingu, metodiky prevence, metodiky formativního hodnocení, metodiky práce s AI, metodiky podpory duševního zdraví, akční plány, teambuildingy, koncepce.
Jenže současně se stále více dětí pohybuje v prostředí, které je psychicky vyčerpává; digitální komunikace se spolužáky, digitální komunikace s rodiči, digitální komunikace s učiteli, digitální komunikace s ČŠI. Nejde o jednu katastrofu, vždyť se komunikuje, jde o ztrátu reálných vztahů, emocí, jde o permanentní nejistotu. Řešení: napíšeme metodiku digitálního wellbeingu.
Dítě dnes často neví, co je skutečně důležité, proč dělat domácí úkoly, co se má naučit, proč mají být hodnocené, podle jakých pravidel systém funguje, nemají tušení, jak vypadá cesta k úspěchu. I dospělý člověk bez dlouhodobé orientace psychicky dlouho nevydrží; a děti?
Moderní debata o wellbeingu přitom často redukuje problém na atmosféru školy nebo mezilidské vztahy. To je důležité, ale nestačí to. Psychická stabilita člověka nevzniká jen z empatie a podpory. Vzniká především z řádu, předvídatelnosti a smyslu. (Viz Luhmannovo chápání smyslu jako redukce komplexity, která by jinak byla nesnesitelná.)
Dítě může zvládnout i vysoké nároky, pokud chápe jejich logiku a vidí cestu. Naopak i relativně nízké nároky mohou být zdrojem silné úzkosti, pokud působí chaoticky a nepředvídatelně.
Jenže místo otevřené debaty o těchto strukturálních problémech často slyšíme pouze další výzvy k „modernizaci“, „flexibilitě“ a „inovaci.“ Jistě, peněž k čerpání z EU fondů je nadbytek, těžko se to zastavuje - je třeba točit videa, usmívat se.
Mezitím ale stále více dětí končí v péči psychologů a psychiatrů. Učitelé jsou vyčerpaní nejistotou a permanentními reformami.
Nejnebezpečnější na celé situaci je právě její pomalost. Didaktická a institucionální nemoc školství nezabíjí náhle. Proto nevzbuzuje dostatečný strach. Politici i veřejnost mají pocit, že se vlastně nic dramatického neděje. Jenže některé krize nejsou méně vážné proto, že probíhají tiše.
A tak se dítě někdy neptá: „Je to těžké?“, ale „Co se po mně vlastně chce?“ To je možná jedna z nejdůležitějších otázek současného vzdělávání, na kterou mnozí dospělí neumí odpovědět. Ale člověk nežije jen z podpory a empatie, žije také z orientace, řádu a smysluplné práce. Bez nich ani wellbeing dlouhodobě nepřežije.
