Článek
47. díl - předpoklady řešení
Školský zákon č. 561/2004 Sb., konkrétně jeho § 4, svěřuje Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy pravomoc vydávat rámcové vzdělávací programy (RVP). Tyto programy nepředstavují obecně závazné právní předpisy ve formě vyhlášky, ale mají povahu normativních aktů řízení, které působí nepřímo: školy jsou povinny uvést své školní vzdělávací programy (ŠVP) do souladu s RVP.
Opatření ministra, například č. j. MSMT-1236/2012-22, jímž byly standardy pro základní vzdělávání připojeny jako příloha k RVP ZV, je interním normativním aktem ministerstva. Samo o sobě nemá povahu obecně závazného právního předpisu, nicméně jeho účinek spočívá v tom, že mění obsah RVP. Tím vzniká závaznost zprostředkovaně: pokud je určitý obsah součástí RVP, musí jej školy při tvorbě svých ŠVP respektovat. Opatření ministra tedy nepůsobí přímo vůči žákům či rodičům, ale prostřednictvím kurikulárního rámce ovlivňuje obsah vzdělávání.
Z hlediska právní závaznosti standardů je nutné rozlišit formální a materiální rovinu. Formálně jsou standardy součástí RVP jako jeho příloha, a mají tak kurikulární status. Lze je chápat jako nástroj konkretizace očekávaných výstupů, tedy jako interpretativní doplnění rámcového dokumentu. Materiálně však jejich význam zůstává omezený: standardy nestanoví závazné učivo, nejsou systematicky rozpracovány do jednotlivých ročníků a nebyly plošně implementovány jako závazný obsah výuky. Jejich právní účinek je proto převážně interpretační, nikoli přímo regulační. Jinými slovy, nejsou bezprostředně vymahatelným vymezením toho, co musí být ve výuce probráno.
Tato situace odpovídá obecně známému jevu právní teorie, kdy existuje rozdíl mezi normativní existencí a faktickou účinností právní normy. Norma může být platná, tedy formálně existovat v právním systému, aniž by byla účinně aplikována v praxi. Takový stav není automaticky protiprávní, avšak může vyvolávat pochybnosti z hlediska základních principů právního státu, zejména principu právní jistoty, předvídatelnosti a legitimního očekávání. Pokud norma není implementována, nemůže plnit funkci, pro kterou byla vytvořena.
Zvlášť citlivá je tato otázka ve vztahu k testování. Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání (CERMAT) ve svých specifikacích jednotné přijímací zkoušky výslovně uvádí, že testy vycházejí ze standardů pro základní vzdělávání. Současně však tyto standardy nejsou plně a systematicky implementovány do výuky. Vzniká tak asymetrie mezi jednotlivými vrstvami systému: výuka je řízena obecně formulovaným rámcem bez závazného učiva, standardy existují jako formální, avšak nedostatečně implementovaný nástroj, zatímco testování je obsahově konkrétnější a opírá se právě o tyto standardy.
Tento stav zakládá právně relevantní napětí. Stát využívá standardy jako referenční rámec pro hodnocení výsledků vzdělávání, aniž by zajistil jejich plnohodnotnou implementaci do závazného obsahu výuky. Z pohledu principu právní jistoty to znamená, že adresát normy – žák – nemá jednoznačně stanoveno, co se od něj očekává. Z pohledu principu rovnosti může docházet k situaci, kdy žáci z různých škol nemají srovnatelné podmínky, zatímco jsou hodnoceni jednotným testem. Z hlediska legitimního očekávání pak vyvstává otázka, zda může žák oprávněně předpokládat, že bude hodnocen podle toho, co mu bylo systematicky a předvídatelně poskytováno v rámci výuky.
Je však nutné zdůraznit, že právně korektní argumentace nemůže tvrdit, že standardy jsou zcela nezávazné, ani že samotná činnost CERMATu je automaticky protiprávní. Lze však důvodně poukazovat na existenci strukturálního nesouladu mezi obsahem vzdělávání a jeho hodnocením a na to, že tento nesoulad může mít ústavněprávní důsledky, pokud se nechá prozkoumat po stránce dodržován právních principů demokratického státu.
Přesná formulace tohoto problému může znít následovně:
Standardy pro základní vzdělávání byly opatřením ministra začleněny do RVP ZV jako jeho příloha a mají tak formální kurikulární status. Nejsou však koncipovány jako závazné učivo ani systematicky implementovány do výuky. Současně jsou využívány jako referenční rámec pro centrální testování. Tento stav vytváří nesoulad mezi obsahem vzdělávání a jeho hodnocením, který je třeba posoudit z hlediska principů právní jistoty a rovného přístupu ke vzdělání.
Závěrem lze shrnout, že opatření ministra vytvořilo normativní rámec prostřednictvím RVP, standardy mají omezenou materiální závaznost a celý systém zůstává nedokončený z hlediska implementace. Podstatou problému tedy není samotná existence standardů, ale jejich nedokončená implementace a současné využívání pro účely selektivního hodnocení v rámci testování CERMATu.
