Článek
42. díl - předpoklady porozumění
Jenže se nikdo nezabývá tím, jak technologie vlastně mohou výuce smysluplně pomoci. Je jich mnoho, jsou všude, jsou příliš jednoduché na použití - pokušení pustit něco, ono to jednou, podruhé, po sté. A vztah učitel-žák se mění na vztah obrazovka-žák.
Učitel vidí, že děti jsou unavené – pustí Krtečka. Vidí, že zlobí – pustí Zootropolis. Supluje – pustí Dinotopie. „Zábavnou frašku“ s názvem Dějepic, např. díl o Smetanovi v hudební výchově. Dramatická výchova? Neumíte ještě pořádně číst? Tak se podíváme na Bílou paní na hlídání. Hodina za hodinou mizí. Ale počítat do sedmi se naučí pomocí písničky, kdy děti nadšeně křičí „six, seven…“
Třída na chvíli ztichne, vše funguje, děti zklidní, čas běží, hodina se naplní, svítící a všemi barvami blikající obrazovka přitahuje pozornost, je silnější než cokoliv jiného. Každé puštěné video ale znamená přerušení přímého kontaktu mezi učitelem a žákem. Nejde o to, že by video bylo špatné, problém je v tom, že nahrazuje přímou práci. Učitel se odpojuje (ne na chvíli), opravuje testy, vyřizuje své zprávy. Přestává být zdrojem, průvodcem, partnerem v učení; stává se operátorem zařízení.
Rozdíl je přitom zřejmý: přečíst si společně díl Maxipsa Fíka, zastavit se u slov, kterým děti nerozumí, vysvětlit je, vyzvat, ať příběh převypráví, nechat děti reagovat, poté je nechat si k tématu něco nakreslit či vyrobit – to je proces učení. V dramatické výchově učit číst s přednesem. Když pak na konci týdne zbyde čas, pustí se pětiminutový díl Maxipsa Fíka, to má smysl. Obraz doplní zkušenost, ne ji nahradí.
V současné praxi se však často děje opak. Video není doplněk, ale náhrada. Místo čtení – sledování, místo dialogu – pasivní příjem, místo struktury učení – sled náhodně zvolených epizod. Proč se to děje? Předně - je to jednodušší.
Za druhé - protože to systém umožňuje a využívání médií dokonce jakoby preferuje, neboť je to možné zařadit (stále ještě) do kolonky inovativní výuka. Že nejsou stanovena pravidla použití a samozřejmě se to vymklo kontrole, je evidentní.
Nejsou stanovena ani pravidla používání mobilních telefonů, tabletů. Není stanoven minimální garantovaný čas, který musí být věnován systematické výuce. Není jasně chráněn výukový čas. Učiteli je ponechána velká autonomie – takže musí zvládnout třídu, něco občas probrat, udržet při tom pozornost třídy, občas „něco udělat“, občas zadat nějaký úkol - hlavně nenazlobit rodiče. Video je v takové situaci ideální nástroj, funguje okamžitě; děti přestanou zlobit, hodina proběhne. Odškrtnuto.
Křičet „six, seven“ není totéž jako rozumět číslům. Sledovat příběh není totéž jako číst text. Video vytváří iluzi aktivity, jedná se o méně hlučnou pasivitu. To, co mělo podporovat učitele, ho v praxi nahrazuje, a učitelé na tom sami často pracují; děti moc dobře vědí, kdy učitel není připravený. A opět vše probíhá v zamlčovaném protikladu k proklamované konstruktivistické metodě výuky. Video je vždy hotové: má tempo, strukturu, pointu; dítě nemusí nic budovat, jen sleduje. Žádná konstrukce na straně žáka neprobíhá. Naproti tomu skutečné učení je pomalé, někdy nudné, vyžaduje úsilí.
Základní škola má naučit žáklad, a proto musí být principiálně konzervativní. Ovšem vzdělávací systém řízený dospělými, který slepě dává dětem oheň, aniž by jej sám uměl ovládat, je nebezpečný.
YouTube učitel není karikatura, je to realita. Tady je digitální well-being zcela bezmocný. Systémově je to zcela špatně.
Zdroje:
https://www.computertrends.cz/clanky/ceske-deti-travi-hromadu-casu-pred-obrazovkami-co-to-znamena-pro-jejich-zdravy-vyvoj/
