Článek
43. díl - předpoklady porozumění
„Zase vám nefunguje projektor?“ rozčiluje se pan učitel po nalogování do počítače na katedře. Zběžně odklikal absenci, číslo a téma hodiny doplní později. Je to vlastně jediný moment, kdy se třída ztiší. Ne proto, že by začínala výuka, ale protože se čeká, jestli dnes vůbec začne. Na začátku roku učitel dětem řekl, že budou potřebovat sešit. Některé děti si ho skutečně přinesly. Dnes už leží někde na dně aktovky – nebo doma. V hodinách se totiž nepíše, není co. Výuka dějepisu probíhá jinak. Probírá se Řecko – pustí se film o Trojské válce. Další hodinu dokument z YouTube. Jindy „něco zajímavého“. Dle výběru učitele. Samozřejmě v každém puštěném filmu a dokumentu běží každých pět minut reklamy, které učitel někdy nepřeskakuje, protože se věnuje jiné činnosti.
Děti sedí a dívají se; některé chvíli poslouchají, jiné ne. Začínají se nudit. Pak si pod lavicí vytáhnou mobily; učitel to toleruje, odebrání vede k konfliktu. Přesto děti začnou zlobit. Učitel se zlobí také – na děti, na projektor, na techniku, na rodiče.
Problém je v tom, že výuka nemá oporu. Dějepis by měl vytvářet strukturu: časovou osu, vysvětlovat příčiny a důsledky, číst texty, učit se orientovat se v dějinách. To však vyžaduje kontinuitu – práci s učebnicí, zápisy do sešitu, návraty k tématu z jiného hlediska, postupné vrstvení poznání. Nic z toho se neděje. Dítě neví, co si má zapsat, co je důležité, z čeho bude test – ale chtělo by – učitele upřímně nenávidí.
Tento stav není jen selháním jednotlivého učitele. S odchodem osnov zmizela pevná struktura toho, co se má učit, v jakém pořadí a kolik času tomu musí věnovat. Na místo osnov nastoupila autonomie. Učitel má svobodu – může si zvolit metody, tempo, projekt, jen ten obsah není určen. Autonomie je prezentována jako hodnota, ale může se snadno změnit v libovůli, v horším případě se mění v noční můru.
Učitel není vázán učebnicí ani osnovou; není vázán kontrolou ředitelem; je vázán bezproblémovými vztahy s rodiči. Není nucen budovat kontinuitu - má svobodu: „může, ale nemusí.“ A lidská přirozenost hledá vždy nejsnazší cesty. Pokud se de facto výuka nekoná, nic v systému ho k ní nenutí. Video se pak stává nejjednodušším řešením; látka byla probrána, čas byl vyplněn, atmosféra v třídě je pod kontrolou, jedna iluze střídá druhou.
Kolik videí viděla třída za jeden týden? Mezi žáka a učitele s vplížil blikající monitor. Tabule už nenese informaci, která je z výkladu nejdůležitější; tabule je plátno kina, kdy se dětem servírují reklamy nejen na zubní pastu během výuky o trojské válce.
Ale ano, děti dnes přicházejí do školy z prostředí, kde obrazovky dominují. Tráví hodiny denně sledováním videí, hraním her, přepínáním pozornosti. Škola by měla být protiváhou tohoto světa – místem soustředění, práce, struktury. Místo toho tento svět často kopíruje. Děti se dívají i ve škole. A protože sledování není práce, začnou se nudit. A protože se nudí, začnou zlobit, vytváří se uzavřený kruh. Učitel pustí video, aby děti uklidnil. Děti se po chvíli začnou nudit a zlobit. Učitel pustí další video. Výuka se rozpadá na sledování videí; tím výuka na základní škole končí.
Korunu tomu dají rodiče, jakmile dítěti koupí mobil a pedagogům tvrdí, že mají právo jej kontaktovat během výuky; proto rodiče tento stav často tolerují. Doma sami často používají obrazovky jako prostředek uklidnění. Ve škole pak vidí stejný přístup učitelů; těžko poté vyžadovat odlišný přístup - vzniká tichá dohoda: dítě je klidné, systém funguje, mezilidský kontakt mizí.
Ale dějiny se zastavily; jen dětí neví, co bylo, co je, ani co s nimi bude - ani proč? Nerozumí, ale chtějí porozumět.
Kdysi se dějiny vyprávěly, zapisovaly, četli. Douška z českého jazyka a literatury:
Možná se ptáte: „Proč ještě učíme sloh, když dnešní komunikace probíhá ve zkratkách, memech a emoji?“ Odpověď je prostá: protože kdo umí psát, umí myslet. Sloh není jen o pravopisu a kompozici, ale o formulaci myšlenky, strukturovaném uvažování, empatii i kreativitě. Přes text se žák učí vidět svět a sdělovat ho tak, aby mu rozuměl někdo jiný. V době, kdy si mnozí pletou „mít názor“ s „něco napsat na Facebook“, je to víc než potřebné. Dobrý sloh není cvičení z češtiny. Je to projev lidského ducha. Učí děti reflektovat, popisovat, domýšlet a přemýšlet v souvislostech. Zároveň jim dává možnost objevovat vlastní hlas – ten vnitřní, který je jiný než jen naučená fráze. A právě díky psaní se mohou žáci stát nejen čtenáři, ale tvůrci světa slov.“
Zdroje:
