Článek
Je to neuvěřitelné, jak létáme od zdi ke zdi, jak se říká. Čtyřicet let nám bylo podsouváno, že nás v roce 1945 osvobodila pouze Rudá armáda a o Američanech se nesmělo mluvit (vzpomínáte na velmi trefnou písničku Jana Vyčítala Tenkrát v čtyřicátom pátom, která byla obrovským hitem těsně po sametové revoluci?). Současný narativ naopak říká, že nebudeme o sovětské Rudé armádě vůbec mluvit, natožpak v pozitivním slova smyslu, a budeme se tvářit, že nás osvobodili jen Američané, případně ve spolupráci s Ruskou osvobozeneckou armádou generála Vlasova.
Argumenty pro to jsou snášeny různé, od těch geopolitických ve smyslu, že to byli Sověti, kdo společně s Němci zahájil válku (což je samozřejmě pravda), a že Stalin a jeho nejbližší brali osvobozování od nacistů zároveň jako jakési kolíkování sféry vlivu a budoucího záboru ve prospěch Sovětského svazu (což je pravda jistě taky), až po ty jaksi menší a osobnější. Totiž že se sovětští vojáci chovali nezřízeně, znásilňovali, kradli a podobně. Ano, takových excesů je nezvratně doloženo velké množství.
Všechno to zatím vypadá tak, že těm Rudoarmějcům nemáme za co děkovat a měli bychom je vymazat z dějin. Jenomže pak je tady střízlivý historický pohled, nezatížený politikou a ideologií, který jednoznačně říká, že poražení nacistického Německa je jasný důsledek spolupráce západních Spojenců a Sovětského svazu, a bez účasti jedné z těch to složek by vítězství bylo buď mnohem těžší, nebo dokonce zhola nemožné.
Jenomže to hlavní, o čem chci v téhle souvislosti mluvit, nejsou dějiny zeměkoule, dějiny států, dějiny dobytých a osvobozených území, dějiny světovládců, diktátorů s dýmkou či demokratických hlavounů s doutníky. To, o čem je řeč, jsou kluci sotva za prahem dospělosti, kteří se vydali na dalekou cestu v jednom špinavém oblečení, s těžkým kvérem na zádech, na které týdny a měsíce řvali jejich velitelé, hnali je do často beznadějných operací.
O klucích, kteří tímhle vším prošli, nikoho cestou neznásilnili ani neokradli (nikdo to nespočítá, ale jsem si jist, že takových byla většina), a pak je zastřelil někde zpoza komína v bezejmenné vesničce na Českomoravské vysočině esesman prchající do amerického zajetí. Do kterého prchal proto, že dobře věděl, že kdyby padl do sovětského, udělají si z něj, s nadsázkou řečeno, sekanou náplň do pirožek…
Světové dějiny totiž nejsou jen dějinami velkých válečných operací, ale také, a to vlastně zejména, dějinami jednotlivých lidských osudů. Kdyby ten ruský Ivan a americký John seděli doma, umlátili by nás tady němečtí Horsti čepicemi. Ivan i John nasazovali svoje životy - a spousta z nich je také skutečně položilo. To nijak nesouvisí se Stalinem, nemá to nic společného s Ribbentropem a Molotovem, a už vůbec ne s Brežněvem v osmašedesátém a Putinem teď. Byli to jednotliví lidé, kteří se - jak píše Václav Hrabě - svým „děvčatům s plavým copem už nevrátili z takové dálky“.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Osvobozen%C3%AD_%C4%8Ceskoslovenska
https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/jak-se-menil-obraz-osvobozeni-komuniste-zvelicovali-roli-rusu-americany-vydavali_2504290956_mst
https://pravo21.cz/spolecnost/v-kvetnu-1945-ceske-uzemi-osvobodila-vojska-sovetskeho-svazu-a-usa-zasluhy-americanu-byly-upozadeny
https://www.blisty.cz/art/125837-soucasny-cesky-fistron-a-osvobozeni-ceskoslovenska-v-roce-1945.html
