Článek
Nejde jen tak o nějaké obyčejné osobnosti, je to vlastně tehdejší elita českého folku. Na fotografii stojí kolem sedícího Jaroslava Hutky s kytarou Karel Kryl, Jaromír Nohavica, Pavel Dobeš, Pepa Streichl a Pepa Nos. Samé velké osobnosti, které tehdy byly nejen výraznými autory a performery, ale byli vnímáni i jako jakési „svědomí národa“, protože písničkáři v téhle době jednoznačně převzali tuto funkci od představitelů jiných uměleckých žánrů, zejména spisovatelů.
Jak se ve dnech 3. až 5. listopadu 1989, tedy dva týdny před sametovou revolucí, objevili zrovna v polské Wroclawi? A jak to, že se na jedné scéně sešli exiloví a v Československu žijící umělci? Polsko tehdy bylo už v podstatě svobodné a skupinka tamních organizátorů uspořádala Festival nezávislé československé kultury. Ten později vešel do dějin, slovy Václava Havla, jako „předehra k sametové revoluci“.
Do Wroclawi se kromě jiných umělců dostala část folkových exulantů, mimo zmíněné ještě třeba Vlasta Třešňák, Svatopluk Karásek nebo Vladimír Veit. Pro ty cesta nebyla tak složitá, přijížděli ze svobodného světa. Mnohem těžší to měli ti, kteří se snažili dostat z Československa - k našim severním sousedům se tehdy smělo jezdit jen na osobní pozvání. Někteří si jej sehnali, někteří to zkusili oklikou přes východní Německo, kde už byl v podstatě otázkou hodin pád Berlínské zdi (9. listopadu), ale někteří, třeba Vladimír Merta, byli celníky zachyceni na hranicích.
Pro účastníky, tedy nikoli samotné účinkující, nýbrž diváky, to byl životní zážitek. „Na Vánoce v Lucerně!“, křičeli prý na Karla Kryla, aniž by tušili, jak blízko jsou od pravdy. Ano, musel to být obrovský zážitek pro české folkové fanoušky, kteří vlastně pořádně ani nevěděli, jak v té době lidé jako Kryl, Hutka nebo Třešňák vypadají, vždyť neměli možnost je dlouhá léta vidět ani na fotografii, natožpak naživo.
O to smutnější je nyní pohled na tehdejší písničkářskou elitu na společné fotografii při vědomí toho, jaké životní peripetie koho z nich kam dovedly. Bylo by krásné dnes takový festival absolvovat, se stejným programem, jaký byl tehdy, těsně před sametovou revolucí. Ale už by to nebylo možné, bez ohledu na to, že Karel Kryl, Pepa Streichl a Svatopluk Karásek už nejsou mezi námi.
Všichni víme o tom, jaký stín na své minulosti nese Jaromír Nohavica. Jen pro kontext připomeňme, že v této době, v listopadu 1989, byl skutečně ještě oficiálně konfidentem Státní bezpečnosti. Stejně jako jeho v té době nejbližší kolega a kamarád Pepa Streichl, se kterým podnikali společné koncerty, jezdili na turné ve stejném autě. Streichl ale nepochybně nic nehlásil na dalšího z fotografie, Karla Kryla, neměl příležitost, ve Vídni se s ním jako s Krylem nesetkal.
Bůh ví, jak moc by Kryl Nohavicovi odpustil, kdyby měl možnost si projít jeho spisy, to bychom skutečně dělali účet bez hostinského. Možná by nad vším mávl rukou a na stejné pódium by se s ním dnes postavil. Jisté je, že s „udavačem z Těšína“, jak zní jeho známá píseň, by na stejné pódium nešel Jaroslav Hutka. Dlužno dodat, že plným právem, právě lidé, kteří během pobytu v Československu měli vážné problémy se Státní bezpečností, jež je fakticky vyhnala do emigrace, se obvykle dost těžko s „hříšníky“ Nohavicova typu smiřují.
S největší pravděpodobností by s Jaromírem Nohavicou nechtěl hrát ani Pavel Dobeš. Ten má dlouhodobě Nohavicovi za zlé nejen to, že se nijak nevyjádřil ke své spolupráci se Státní bezpečností, byť se jej na ni výslovně osobně ptal, ale také mají spolu autorský spor: podle Dobeše mu Nohavica ukradl svoji známou písničku Až to se mnu sekne (v Dobešově verzi se jmenuje Černé papírové boty).
Nejsmutnější případ je ovšem Pepa Nos, a je zcela jisté, že se společným hraním po jeho boku by měli problém všichni jmenovaní. A on nejspíš s nimi. Z Pepy Nose, někdejšího autora docela milých a někdy i trefně sršatých písniček, a například také dosti originálního interpreta songů Boba Dylana, se stala, jak můžeme vidět na sociálních sítích i na jeho webu, vulgární osoba, jejíž výroky nelze ve slušném médiu citovat, a která se účastní těch nejhorších akcí typu společných koncertů s kapelou Ortel a podobnými.
Od Festivalu nezávislé československé kultury ve Wroclawi je to už více než pětatřicet let. V obecném povědomí, alespoň těch, kteří se o kulturu, ale i politiku zajímají, žije dál. Když se ale na něj podíváme z poněkud netypického úhlu, růžové brýle se nám bohužel poněkud orosí.
Zdroje:
https://plus.rozhlas.cz/listopad-1989-do-wroclawi-na-koncert-8101090
https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/vratislav-wroclaw-festival-sametova-revoluce-1989-karel-kryl/r~bcb21890fa4811e988f50cc47ab5f122/
https://www.lidovky.cz/byznys/4-11-1989-zjeveni-ve-wroc-awi-kryl-hutka-tresnak.A141109_171721_ln-media_ele
https://art.ceskatelevize.cz/360/zacatek-listopadu-1989-kdyz-se-vratislav-na-tri-dny-stala-svobodnym-ceskoslovenskem-nKlf1
https://pepanos.cz/
https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/jak-je-to-s-mym-pratelstvim-s-nohavicou.A071121_100658_nazory_itu
