Článek
Zároveň ale dodejme, že jako jeden z mála dokázal proplout těmito dilematy se ctí. Jeho repertoár a hlavně vokální projev se povrchním trendům nepodřizoval a mnohé písně, které už natočil v období svého přestupu k popu, patří k dobrým ukázkám toho, že i v době všudypřítomného rádiového balastu z dílen všech těch janečkovsko-hannigovských menažerií šlo tvořit popové písně, které měly svoji hudební i textovou kvalitu.
Sedmdesátá a osmdesátá léta v Československu byla definována politickým tlakem normalizace, která si pro udržení společenského klidu a odvádění pozornosti vyžadovala produkci „zábavné kultury“. Rocková hudba, zvláště ta s politickými texty nebo náročnější estetickou formou, jako byl jako art rock, jemuž se věnoval právě Semelka, byla pod neustálým dohledem a tlakem. Naproti tomu komerční pop sloužil jako politicky bezpečný a snadno propagovatelný žánr.
V 70. letech se Semelka etabloval na rockové scéně jako klíčový klávesista a zpěvák s citem pro kantilénu, byť v rockově chraptivém rejstříku. Vrcholné období Semelkova působení v progresivním rocku je spojeno s albem Svět hledačů (1979), které je hudebními kritiky často vnímáno jako součást ucelené artrockové trilogie skupiny, zahrnující také alba Svitanie a 33. Toto album je unikátní svým obsazením, kde Lešek Semelka tvořil klíčovou vokální a instrumentální dvojici s Oldřichem Veselým, přičemž dominantní postavou kapely byl samozřejmě kytarista Radim Hladík.
Už v době Světa hledačů ale zjevně Semelka souběžně skládal písně, které byly diametrálně odlišné, což můžeme vidět na bonusech CD reedice Světa hledačů, kterou vydal Supraphon v roce 2021 , kde jsou mezi nimi zařazeny i skladby popovějšího charakteru, například jeden z pozdějších největších hitů Semelky coby představitele středního proudu, Šaty z šátků. Na jedné straně se tedy Semelka podílel na vrcholném artrockovém díle, na straně druhé jej už patrně přitahovala větší popová přímočarost.
Z tohoto rozporu vyplývá, že Semelkův odklon k popu nebyl náhlý, spíše šlo o jeho vnitřní potřebu uplatnit autorský materiál, který přerostl rámec artrockové vize Radima Hladíka, a kytarista by je patrně jednoznačně hrát odmítl. Semelkovo opuštění M. Efektu tak určitě nebylo jen komerčním ústupkem, ale tvůrčí nutností, protože mu jiný kontext hudební scény umožnil více využít jednu z částí jeho skladatelského i pěveckého talentu.
Semelkův přechod se stal modelovým příkladem toho, že někteří hudebníci v době neustálého boje s totalitními úřady a cenzurou místo risku zařazení do neoficiální scény, kde byly postihy ještě silnější než v takzvané šedé zóně, ke které patřil třeba právě M. Efekt, zvolili žánrový kompromis - který jej navíc, jak bylo řečeno, zřejmě lákal i umělecky. V Semelkově případě ovšem tento kompromis spočíval ve vytvoření repertoáru, který byl sice žánrově bezpečný (pop, někdy až přesahy k disco hudbě), ale udržel si vysokou profesionální a řemeslnou úroveň.
Semelka se dokonce už v roce 1972 zúčastnil soutěže Děčínská kotva a o rok později vystoupil na Bratislavské lyře. Bratislavská lyra, jako festival s puncem oficiality, představovala klíčové místo, kde mohl zpěvák předvést jakýsi svůj oficiální popový „coming out“. Semelkovo dominantní vítězství s písní Šaty z šátků v roce 1979 bylo přímým potvrzením jeho úspěšného přesunu do sféry komerčního popu, ale zároveň i jistým nasazením laťky, kterou si i v tomto prostředí udržoval.
Po odchodu z M. Efektu se Lešek Semelka už plně soustředil na sólovou dráhu a založil vlastní skupinu S.L.S. (Společnost Leška Semelky), jež dokázala vytvořit zvukový standard, který sice odpovídal popovému zaměření, ale se zachováním jaksi odlehčené artrockové estetiky. Zároveň ale začal spolupracovat s Karlem Svobodou a jeho studiovým projektem Discobolos. Nejznámější písní vzešlou z této spolupráce je velký dobový Semelkův hit Jsi prostě nejlepší.
Kromě toho, že Semelka v té době tu a tam nazpíval píseň cizího skladatele, nejen svoje vlastní skladby, naopak také občas skládal pro jiné. Jeho prioritou zůstával repertoár pro vlastní potřebu, nicméně složil například velmi úspěšnou písničku Bloudím pasáží, kterou nazpíval Karel Gott. Jemu mimochodem Semelka už dříve nabízel i Šaty z šátků, ty ale Gott odmítl s poukazem na to, že melodie neodpovídá charakteru písní které má v repertoáru, a že bude lépe „slušet“ samotnému Semelkovi.
Semelkova popová produkce byla umělecky na vysoké úrovni. Jeho písně, ačkoliv byly podřízené rádiové písňové formě, obohacovaly harmonické i zvukové prvky převzaté z jeho předchozího artrockového působiště a samozřejmě také jeho unikátní vokální projev, který se odlišoval od standardního normalizačního popu.
Další díly seriálu Rockeři, kteří neodolali vábení popu:
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Le%C5%A1ek_Semelka
https://slovnik.ceskyhudebnislovnik.cz/component/mdictionary/?task=record.record_print&tmpl=component&id=1000512
https://www.rockovy-svet.cz/muzikanti/lesek-semelka-korunni-princ-art-rocku/
https://www.csmusic.cz/int-260-lesek-semelka
https://cs.wikipedia.org/wiki/Sv%C4%9Bt_hleda%C4%8D%C5%AF
