Článek
Je jednoznačné, že díky svému jedinečnému hlasu a charismatu se Jiří Schelinger stal ikonou, která stála u zrodu domácí hardrockové scény. Za svou krátkou kariéru nazpíval přes 180 písní, z nichž si ale mnohé získaly přízeň i mimo rockovou scénu. Oficiální dobové záznamy tak vypovídají o podstatném rozporu v Schelingerově uměleckém směřování, protože jeho tvorba zasahovala od skutečného hardrocku až k poměrně dost pokleslé, jak se tehdy říkalo, bubblegumové, popové tvorbě.
Schelingerova více než koketérie s popem a středním proudem nebyla ale nějakou vedlejší uměleckou kolejí. Šlo především o nutný strategický nástroj, který jemu i jeho spoluhráčům umožňoval přežití, financování a celkové udržení hardrockového repertoáru, který se soustřeďoval především na koncertní provedení. Hlavním architektem této pragmatické politiky byl samozřejmě velký „bruslař“ mezi „potřebami doby“ František Ringo Čech, Schelingerův dlouholetý spolupracovník, textař a bubeník.
Setkání Schelingera, který na začátku 70. let zpíval bubblegumový pop ve skupině Karla Šípa a Jaroslava Uhlíře Faraon, kde si zadělal na svůj největší hit Holubí dům otextovaný Zdeňkem Svěrákem, a Čecha, jenž vedl svoji kapelu (původní anglický název Shut Up v rámci dobových požadavků musel změnit na Skupinu Františka Ringo Čecha), u jejíhož mikrofonu stál Viktor Sodoma, bylo prakticky okamžitě produktivní.
Schelinger toužil opustit popové vody a věnovat se rock’n’rollu. Oba hudebníci si ihned padli do oka a začali plánovat společnou budoucnost. Čech, zhlédnuvší se v britských hardrockových kapelách typu Deep Purple, Black Sabbath nebo Led Zeppelin, se následně rozešel s Viktorem Sodomou, který se pro hardrockový směr pěvecky nehodil, a plně se soustředil na využití Schelingerova unikátního hlasu a zjevně velkého muzikálního talentu.
Skupina začala natáčet singly, pod souborným kapelovým názvem nahrála i první album Báječní muži, nicméně kapela se zpočátku potýkala s problémy, které souvisely s tím, že Schelinger nebyl známé jméno a pořadatelé se zdráhali domlouvat kapele s neznámým zpěvákem koncerty. To se změnilo až s vysloveně popovou písničkou Švihák lázeňský, jejíž hudbu napsal dirigent Orchestru Československé televize Václav Zahradník.
Pro Schelingera a Čecha bylo klíčové, že režim jejich existenci toleroval. Čech se rozhodl pro cynický pragmatismus. Jak sám shrnul, nechtěli být hrdiny v podzemí, ale „dělat svou práci“. Vystupování v televizních klubech mladých a dalších, často notně pokleslých režimních pořadech, bylo akceptováno jako nevyhnutelná daň za možnost hrát. To, že někteří jiní rockeři nebyli k takovým ústupkům ochotni, byť za cenu nižších příjmů a menší veřejné proslulosti (za všechny z oné doby jmenujme Vladimíra Mišíka nebo Radima Hladíka), samozřejmě nevyhnutelnost oné daně značně relativizuje.
Nejdůležitějším taktickým tahem Františka Ringo Čecha bylo zneužití cenzurního procesu. V dobách normalizace, kdy vznikala raná alba Báječní muži a Nemám hlas jako zvon (obě vyšla 1975), se totiž v jediných dvou českých hudebních vydavatelstvích Supraphon a Panton na schvalování posílaly pouze texty, nikoli hudba. Cenzura se totiž obávala především slovního obsahu s náznakem revolty, a to právě v případě Čechových rýmovaček nepřipadalo v úvahu.
Tato mezera umožnila kapele volně vybírat a přebírat hudbu od západních hard rockových idolů, aniž by se museli obávat sankcí za hudební obsah. Stačilo třeba skladbu Black Sabbath A National Acrobat na hranici stupidity otextovat jako Metro, dobrý den, anebo song téže britské kapely Into The Void jako Báječní muži, a mohlo se jít rovnou nahrávat. Díky nízkému respektování autorských práv vůči západním zemím v tehdejším Československu se o původní autorství nikdo nezajímal, natož aby žádal o licenci.
Nízká úroveň a samozřejmá apolitičnost raných Čechových textů byla proto hlavní součástí „cenzurního alibi“. Banální, neškodný nebo směšný text odvedl pozornost od hudební podstaty, která vycházela ze západního hard rocku. Kritika „stupidity“ těchto textů (vzpomeňme třeba na slavný song Jahody mražený i mnoho dalších) je tak de facto kritikou ceny, kterou museli Schelinger a Čech zaplatit za možnost hrát rock; otázka samozřejmě zní, zdali by Čech dokázal za normálních okolností a bez cenzury v patách napsat kvalitnější texty (byť ty, které v následující dekádě napsal pro Straku v hrsti Pražského výběru jsou samozřejmě skvělé).
František Ringo Čech navíc pro svou kapelu a tedy i Schelingera velmi aktivně zajišťoval komerční projekty, které byly pro kapelu výdělečné a udržovaly ji v milosti režimu. Tedy především práci pro rozhlas a televizi. Nejkontroverznější z pohledu rockového purismu byly titulní písně k filmům Což takhle dát si špenát a Hop a je tu lidoop, anebo přímo strašidelná hymna svazáckého kolektivismu Hudba radost dává, která zní v - již tak dost bizarním - filmu Romance za korunu.
Ve finále své kariéry, kterou ukončila jeho tragická smrt ve vodách Dunaje v dubnu 1981, se Schelinger obrátil na jednu stranu k serióznějšímu,,zčásti vlastně folkrockovému materiálu, který obsahuje jeho poslední album Nám se líbí, jehož nahrávání se kromě Čechovy kapely zúčastnili i členové folkrockových hvězd Marsyas nebo skupiny ETC… Vladimíra Mišíka, na stranu druhou připravoval prý svůj nejtvrdší projekt Zemětřesení, který zůstal nerealizován (jako poctu Schelingerovi jej natočili po sametové revoluci metaloví hudebníci Aleš Brichta, Miloš Dodo Doležal, Vlasta Henych a Štěpán Smetáček. Bůh ví, kudy by Schelingerova klikatá hudební cesta vedla dál…
Další díly seriálu Rockeři, kteří neodolali vábení popu:
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD_Schelinger
https://www.radiobeat.cz/cs/1/16192/jiri-schelinger-frantisek-ringo-cech-na-ceste-od-bubble-gumu-k-rachotu/?q=Turbo+Ji%C5%99%C3%AD+lang
https://www.play.cz/rozhovory/frantisek-ringo-cech-schelinger-byl-naprosty-unikat/
https://www.pametnaroda.cz/cs/cech-frantisek-ringo-20160609-0
https://www.novinky.cz/clanek/kultura-kdyz-byl-cesky-text-prosli-i-black-sababath-vychazi-reedice-schelingerovych-desek-40273911
