Článek
Petra Janů, narozená v roce 1952 jako Jana Petrů (jméno si brzy po začátku kariéry změnila, neboť na scéně už jedna, o generaci starší, zpěvačka Jana Petrů byla), zahájila profesionální dráhu v divadle Semafor. Tehdy se také potkala s vokální a de facto rockovou skupinou C&K Vocal, jehož členkou se stala. Se skupinou tehdy spolupracoval kytarista Ota Petřina, který se pak na dlouhá léta stal nejbližším spolupracovníkem Petry Janů.
Petřina byl na československé scéně velmi zajímavá a svým způsobem paradoxní postava. Byl milovníkem rocku, zeména art rocku, miloval rockové experimenty, jak je ostatně slyšet ze dvou jeho sólových alb Super Robot a Pečeť. Striktně dodržoval rockerskou image a zásadně odmítal si ostříhat nebo jakkoli maskovat svoje dlouhé vlasy.
A zde jsme u onoho paradoxu: hlavním odběratelem jeho písní a člověkem, kterého poté, co kvůli vlasům musel rezignovat na živé hraní, studiové doprovázel, byl Václav Neckář. Tedy především popová ikona. Do jehož repertoáru ovšem Petřina přispěl řadou výtečných poprockových písní a balad, včetně podstatné části legendárního art-pop-rockového alba Planetárium.
Ve spolupráci s C&K Vocalem a posléze s Petrou Janů jako sólovou zpěvačkou si Ota Petřina zřetelně suploval to, co mu u Neckáře chybělo, totiž přímočařejší a otevřenější rockovou hudbu. Potkali se při nahrávání alba C&K Vocalu Generace v roce 1976 a jejich následná velmi intenzivní spolupráce trvala osm let, vyústila ve vydání čtyř studiových alb a několika singlů.
Začátek spolupráce na debutovém albu Petry Janů Motorest (1978) byl ještě pozvolný a řekněme poprockový, nicméně zpěvačce přinesl první velký hit v titulní písni. Deska Exploduj mladší o dva roky, už přinesla šťavnatý rock, který byl poučen hardrockovou módou a zpěvačka tu skutečně rozbalila všechny své explozivní pěvecké schopnosti. Album Já & My z roku 1982 přináší možná poněkud uhlazenější, ale zároveň umělecky propracovanější repertoár, bližší Petřinovu naturelu.
A poslední společný počin Petry Janů a Oty Petřiny, album Ročník 50 z roku 1984, už je albem vysloveně artrockovým, blízkým právě Petřinovým sólovým opusům, a rezignujícím evidentně na dopad u mainstreamového publika - připomeňme si, že například titulní skladba Ročník 50 se svou stopáží více než devatenácti minut zabírá celou jednu stranu vinylového elpíčka a je duetem Petry Janů s Otou Petřinou.
Rocková identita Petry Janů a spolupráce s nepříliš pohodlným (byť nikterak otevřeně antirežimním, tedy typickým představitelem tzv. šedé zóny) Petřinou musela logicky nutně vést ke střetu s požadavky normalizační kultury, která preferovala disciplínu a ideologickou bezúhonnost. Ztěžovala zpěvačce mimo jiné maximální proniknutí do médií.
Přechod k popu v polovině 80. let je tak třeba primárně posuzovat jako výsledek cílené manažerské strategie, kterou prosazoval manžel a manažer Petry Janů Michal Zelenka. Cílem bylo dobýt absolutní komerční vrchol, což vyžadovalo proměnu image z dravé „rockerky“ na uhlazenější „popovou dámu“. Tato vize sice vedla k obrovským komerčním úspěchům. Zároveň způsobila - zřejmě však jen dočasné - vnitřní napětí u zpěvačky, která se uvnitř považovala spíše za rockerku.
Opuštění Petřiny znamenalo pro Petru Janů přechod k produkčním týmům a hitmakerům, kteří byli pevně etablovaní v oficiálním hudebním průmyslu. Janů navázala spolupráci s klíčovými postavami tehdejšího popu, jako byli Karel Svoboda, Ondřej Soukup nebo Karel Vágner. Tito autoři a producenti zaručovali vysoce profesionální, masově přijatelný a ideologicky „bezpečný“ produkt.
Zároveň, díky svému jedinečnému hlasu, se začala Petra Janů přiklánět ke kantiléně, kterou známe z italské hudební scény. Není náhoda, že prvním singlem její nové popové éry, a zároveň hned prvním obrovským hitem, byla coververze italského šlágru Maladetta Primavera, který známe od zpěvačky jako Moje malá premiéra. A první album na území popu zase přinášelo v angličtině nazpívané písně ze slavných světových filmů - 12 Famous & Awarded Movie Songs.
Přesun k popovému stylu byl nezbytnou podmínkou pro dosažení absolutní mediální viditelnosti Petry Janů. Až teprve opuštění ideologicky nekonformního rocku a přijetí masově přijatelného popu vyústilo k všeobecné známosti Petry Janů a v mnohá ocenění, mezi nimiž jsou tři Zlatí slavíci (1987, 1988, 1989) a ve finále totalitního období naší země i titul zasloužilé umělkyně v roce 1989. O tom by si jako rockerka mohla nechat tak leda zdát.
Další díly seriálu Rockeři, kteří neodolali vábení popu:
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Petra_Jan%C5%AF
https://dvojka.rozhlas.cz/zpocatku-jsem-vypadala-jako-sekerkovy-loucky-ze-kterych-jsem-prisla-nedalo-se-na-7462411
https://musicserver.cz/clanek/57075/petra-janu-a-ota-petrina-petra-a-petrina/
https://plus.rozhlas.cz/vzdycky-jsem-chtela-byt-rockerka-ne-dama-obklopena-sperky-rika-petra-janu-7173800
https://www.ceskatelevize.cz/porady/1186000189-13-komnata/207562210800030/
