Nikdo dnes neříká „ten je chytrej, ať jde na zedníka“

Ani jedno v České republice ale nefunguje. Antimonopolní úřad se v posledních letech zmítal v kauzách, v posledním týdnu zasahoval někde, kde to opravdu nebylo potřeba (tohle teda není lezení do oněch míst, prosím). Trh s mobilními operátory toho může být takovým hezkým důkazem, stejně tak dohled nad veřejnými zakázkami a pak zejména (to mi krev vře vždy, když o tom mluvím) někdejší spojení Penamu a United Bakeries (které logicky vyústilo ve vyhazov tehdejšího šéfa United Bakeries). Třešničkou pak už jen bylo, že Penam si vlastně mohl vybrat, kterých firem se zbaví - tak si vybral ty, co prakticky na trhu neměly žádný podíl. A od té doby máme každý druhý rohlík z Penamu. Supr, ne?

O vlastnických právech by to vydalo na samostatný článek, ale zamyslete se sami, kolik věcí jste museli řešit jen kvůli vlastní stavbě, či dohadování v bytovém domě se sousedy apod. Kolik nejasností všechna tato jednání provází a kolikrát jste ve výsledku došli k nějakému výsledku, který by byl jasně vlastnicky vymezen? Tenhle úzký příklad nám pro ilustraci stačí.

Specializace a konkurence - ta by teda na trhu supermarketů vydala na několik samostatných článků - je ale něco, co velmi úzce souvisí se školstvím a vzdělávacím systémem. Za poslední týden rozvířil internetové diskuze návrh a od příštího roku i pilotní realizace nového vzdělávacího oboru „všeobecné lyceum“. Ve chvíli, kdy jsem si přečetl název, jsem se opravdu zděsil. Jestli totiž něco opravdu nepotřebujeme, je to další obecně vzdělávací obor.

Pak jsem se ovšem začetl do článku tady na Médiu a (jak by řekli někteří spoluobčané) konečně jsem otevřel oči. On to možná nebude tak úplně hloupý nápad. A to zejména s ohledem na to, že se na tomto oboru mohou žáci vlastně specializovat během studia. Heuréka, konečně se děti můžou rozhodnout později, co chtějí dělat. To je sice legitimní a fajn, ale je to dlouhodobé řešení problému v českém prostředí? Co když se ani poté dítě nerozhodne, co chce vlastně dělat? Propána, vždyť i já jsem na to vlastně přišel až ve svých 26 letech - tedy ve věku, kdy jsem měl za sebou nedokončené dvě vysoké školy. A až když jsem na to přišel, začal jsem se teprve realizovat, ve 30 nastoupil do bakalářského programu ekonomie, kterým jsem relativně bez potíží (ale s obrovskými nervy a motivací) prošel, pokračuji na inženýrském a pohrávám si s myšlenkou doktorátu. U toho od letošního roku navíc v oboru pracuju. A to jen proto, že „jsem přišel na to, co chci dělat“, i když to bylo o 10-15 let déle, než ode mne společnost očekává.

Problémem na trhu práce je v ČR zejména nedostatek řemeslníků. Důsledkem tohoto nedostatku je naprosto šílená nekonkurence. Všichni se nejspíš s těmito důsledky setkali - řemeslník dal přednost jiné zakázce před rekonstrukcí vaší podlahy, tesař přijel o 4 hodiny později, protože musel být ještě někde jinde a několik řemeslníků (napříč obory) pro jistotu vůbec nepřijelo. Příčinou tohoto nedostatku je zase nedostatečná specializace ve vzdělávání - gymnázia praskají ve švech a učňáky se bojí, aby další rok otevřely svoje obory.

Dětem samozřejmě nemůžeme zazlívat, že se v 15 letech sami nedokážou rozhodnout, co chtějí dělat. Můj největší zájem byl tehdy „komp, kytara, kámoši a první láska“. Kdysi jsem četl rozhovor s Petrem Nedvědem, ve kterém se bavil s redaktorem o tom, jak je možné že např. on nebo Jaromír Jágr a jiné hvězdy hokeje hrají tak dlouho. A on na to řekl, že dřív prostě nic moc neměli, tak chodili hrát hokej. A že dnes v době, kdy existuje tolik rozptýlení, by nejspíš tomu hokeji nevěnoval tolik času a možná by neskončil až ve 43 letech. Tento rozhovor může být tak 10-15 let starý. Dnes je těch rozptýlení možná ještě více.

Když se vrátím opět do svých pubertálních 14 až 15 let, měl jsem výhodu, že jsem chodil na osmiletý gympl, takže přede mnou to obrovské dilema „co dál“ nestálo. Před velkou většinou žáků ovšem toto dilema je. Bohužel se celé tohle rozhodování točí jen kolem otázky „Tak co bys chtěl dělat?“ Tou otázkou začíná veskrze každý rozhovor s absolventem základní školy. A bohužel to touhle otázkou i končí.

S žákem totiž nikdo systematicky nepracuje na rozvíjení jeho schopností a dovedností. Ve škole jsou všichni unifikovaně vzděláváni bez ohledu na vlastní dovednosti. To se děje z toho důvodu, že nám chybí pedagogové, takže třídy jsou přeplněné a žákům se takový pedagog nemůže věnovat individuálně, aby zjistil, jak by se mohl specializovat. Chybí nám kvalitní a efektivní systém kariérního poradenství, kde by žák mohl nějakým způsobem řešit to, v čem je dobrý - což by mohlo mít za vedlejší příjemný efekt i budování zdravého sebevědomí. Loni ministerstvo trochu pochopilo, že je potřeba zajistit nějakou psychologickou pomoc do škol, takže vyhradilo nějaké peníze - to ovšem opět narazilo na problém nedostatku specialistů v oboru psychologie. A u kariérního poradenství to není jiné.

Nikdo tedy vlastně neví, co by chtěl dělat příliš brzy. Důvodem ale není to, že by děti byly nezpůsobilé, nebo nesvéprávné, nebo prostě jen nerozhodné. Důvodem je zejména absence jakékoli systematické práce, a to už od základní školy, kde by s žákem bylo řešeno, v čem je opravdu dobrý a co ho baví. Neexistuje zde opravdová podpora individuálních dovedností dětí - protože každý jsme v něčem lepší a v něčem horší. Ale to je navázáno na nedostatek lidí - specialistů. Takže jsme se dostali do velmi nepříjemné situace v kruhu - nemáme dostatek specialistů, kteří by pomohli dětem se včas specializovat, díky čemuž tu máme další spoustu nespecializovaných absolventů škol.

Druhý zásadní problém, který s nízkou specializací souvisí jsou předsudky. Snad každý v životě někde od někoho slyšel „kdybych se líp učil, mohl jsem být támhle“, nebo „ten je blbej, ten bude dělat leda zedníka“. Prosím vás, ruku na srdce, kdo z vás by chtěl, aby mu postavil dům „blbej zedník“? Já osobně jednou stavět chci, ale rád bych si na to najmul někoho, kdo ten dům opravdu kvalitně postaví. A tím někým by asi neměl být člověk, který neví, jak vypadá pravý úhel, je rád, že spočítá 1+1 a neumí řešit akutní problém, který při stavbě vždy přijde. Já bych totiž rád v tom domě docela dlouho žil, aniž by na mě za pár let začal padat.

Dokud budou existovat tyto předsudky, že v určitých oborech by měli být hloupější lidé a v jiných ti chytřejší, bude se krize řemesel (a potažmo vlastně celého pracovního trhu a ekonomiky vůbec) ještě více prohlubovat. Zvláště v dnešní technokratické době, kdy je opravdu potřeba přemýšlet napříč obory. Díky těmto předsudkům totiž na mraky oborů chodí žáci, které to vlastně nebaví, jelikož jediné stěžejní kritérium bylo „blbej/chytrej“. Proč se těch žáků raději někdo neptá, jestli je baví vařit, jestli se zajímají o auta nebo jestli je baví lego, roboti či sport?

Všeobecné lyceum tak, jak je myšleno a koncipováno, je vlastně fajn. Oddálí přemýšlení žáků, co chtějí ve skutečnosti dělat a zároveň jim umožní proniknout do více oborů, se kterými se mohou seznámit blíže prakticky. Ale je to řešení důsledků, nikoli příčin. Chápu, že je to jednoduché a rychlé a je to něco, co je vidět během čtyřletého volebního období. Ale není to řešení příčiny. Řešení příčiny totiž vyžaduje koncepci, která je nejméně na deset let. Vyžaduje odvahu udělat takové změny, které nejsou vidět hned, ale jsou opravdovou investicí, která se může vrátit klidně i za generaci ale násobně.