Článek
Jeho slova se mi vybavila při čtení příspěvku Jana Beera Základní škola dítě těžko vychová. Vše je v rukách rodičů. Autor mi mluví z duše.
Jsem dvojnásobná matka a čtyřnásobná babička, takže o výchově nějakou představu mám a zkušenosti rovněž. Nedomnívám se však, že vlastním dokonalý manuál, jak si s „následníky trůnu“ poradit. Navíc si uvědomuji, že s jakoukoliv, byť sebelépe myšlenou radou, mne současní rodiče mohou přinejmenším poslat do háje, nebo mi doporučit, abych se se svými staromódními postoji nechala vycpat a vystavit do muzea.
Také jsem se coby novopečená matka s patentem na rozum, ve snaze být co nejdokonalejší, dopouštěla kiksů. Postupně, časem jsem si je uvědomovala a později ve vztahu k mladšímu dítěti přistupovala trochu jinak. Jak oba potomci rostli, dcera se začala durdit a domáhala se vysvětlení, proč brácha to a to smí, zatímco ona to v jeho věku měla zapovězeno. Občas mne dotazy zahnala do kouta. V sebeobraně jsem volila cestu nejmenšího odporu. Prostě jsem řekla pravdu. Jsem poučenější. Vím, že vůči ní jsem v tom a v tom chybila a mrzí mne to. Někdy odpověď přijala, jindy ne.
Jednání na rovinu jsem převzala od rodičů. Stejně jako důležitou zásadu: Rodina je základ, a tudíž největší tíha odpovědnosti leží právě na ní. Škola má především vzdělávat. Nikoliv nahrazovat rodiče a napravovat jejich výchovné přešlapy.
Na cochcárnu jsem nehrála
Tedy na naprostou volnost ve všem typu dělám si, co chci. Na rozdíl od mnoha současných rodičů prohlašujících, že děti jsou osobnosti s právem na uplatnění vlastních rozhodnutí. Nelze prý je tudíž nijak omezovat.
Dceři i synovi, sotva začali mluvit, jsem vštěpovala, že bez kouzelných slovíček prosím a děkuji, bez pozdravu, u nás nic nefunguje. Odmala se učili pomáhat. Binec v pokojíčku udělat směli, nicméně hračky si po sobě před spaním museli uklidit. Chodili vysypat smetí, utírali nádobí… Jak šel čas, zapojila jsem je do žehlení. Zpočátku jen utěrek a kapesníků. Pod mým dohledem zkoušeli vařit jednoduchá jídla.
Do života jsem jim vnesla řád. Věděli, kdy, kde, jak, co… Má-li dítě určitý řád, určitá pravidla „hry“, získává jistoty, že v životě něco funguje. Ví, kdy je čas si hrát, učit se, jíst, umýt se, spát.
Je mi známo, že dceři i synovi jsem pěkně lezla na nervy vášní pro zdravou výživu. Shodují se, že jsem je týrala zejména ovesnými kašemi, pokrmy z cizrny, jimž v té době v okruhu našich sousedů, známých a přátel nikdo neholdoval. Co naopak oceňují (samozřejmě až poté, co se sami stali rodiči), že odmalička měli nastavené mantinely chování (co se smí a co ne), že jsem je vedla k samostatnosti. Praktikují to i vůči vlastním dětem.
Rodiče jsou pojišťovnou ručící za to, jací lidé z jejich potomků vyrostou
V sobotu 7. října jsem se v Terezíně zúčastnila akce pořádané v rámci projektu Terezínská půda. Vznikl náhodou, když jeho zakladatel Lukáš Lev v tomto městě, na půdě domu v Dlouhé ulici, nečekaně objevil nástěnné malby, vzkazy a předměty z doby ghetta. Indicie v nápisech časem vedly k identifikaci těch, kteří zde v té době přebývali. Stejnojmenná výstava jako projekt přibližuje jejich osudy. Cílem mj. je zachování památky na bývalé vězně, kteří v ghettu žili, než byli posláni do koncentračních táborů Osvětim, Buchenwald a Kaufering.
Celodenní prohlídky po někdejším ghettu, vernisáže fotografií ze sklepa komandatury SS, které byly rozmístěny po celém domě - od sklepa až po půdu a následné besedy se spisovateli, kteří se tematice holocaustu věnují, se zúčastnili lidé z různých koutů republiky. Věkový průměr cca kolem čtyřiceti let.
Jak akce souvisí s výchovou dětí?
Když Frank Frištenský (jeho strýcem byl slavný řeckořímský zápasník Gustav Frištenský) vyprávěl o své mamince, která pobyt ve zdejším ghettu přežila a o níž vznikla kniha Moje máma z Terezína, zdůraznil, jak důležité pro něj je zachování rodinné historické paměti. Proto také do shromažďování faktů o mamince zapojil i své děti. Účastníci prohlídky a následné besedy mu dali za pravdu. Nechali se slyšet, že stěžejním posláním rodiny je výchova potomků, že jsou to právě rodiče, kteří jsou pojišťovnou ručící za to, jací lidé z jejich ratolestí vyrostou.
Podobných akcí se zúčastňuji často. Mohu tedy porovnávat chování dětí, které na ně rodiče berou s sebou a těch, kteří výchovu nechávají na škole, chytrých telefonech, tabletech, sociálních sítích. Děti, které začínají vnímat odkud vedou jejich kořeny a kam směřují, děti, jimž se rodiče věnují, nerostou jako dříví v lese. Zpravidla je pojí pevné vazby. Bývají si rovnocennými partnery. Sdílená témata je spojují, což zákonitě ovlivňuje i jejich chování.
