Článek
Den osvobození neznamenal osvobození od hrůzných zážitků
Výše zmíněná fakta oživila vzpomínku na třetí životní paradox profesora Ludevíta Végha.
„Někdy přemýšlím, zda onoho konečného řešení, jež bylo cílem nacistů, se jim přece jenom do jisté míry nepodařilo dosáhnout. Syndrom války, ať už v duševní oblasti či v mezilidských vztazích, v praktickém životě, přetrvává dál v těch, kteří přežili. A co je horší, přenáší se i na další generace. Nevím, zda je to dobře nebo špatně. To, co jsem vám vyprávěl, jsem dosud nikomu neřekl. Ani vlastním dětem. Nedokázal jsem to. Všechny prožitky minulosti s sebou nesu dál.“
Mír začal, ale radosti, které mu přinesl - Praha, studium, rodina, úspěšné děti a vnoučata, se s postupujícím stářím jakoby stále více mísily s posttraumatickým syndromem způsobeným holocaustem. Se vzpomínkami na ty, kteří se nevrátili. To je třetí paradox jednoho lidského osudu dvacátého století.
Skrývat či neskrývat svůj původ?
Na podzim 1945 se Ludevít Végh přihlásil na ČVUT a vystudoval stavební fakultu. Pracoval na Ostravsku, později se stal vysokoškolským učitelem, vydal desítky odborných publikací a studií. V roce 2005 patřil k spoluzakladatelům Spolku akademiků Židů, který navazoval na činnost židovských akademiků před druhou světovou válkou. Podílel se na organizaci řady odborných přednášek a sympozií věnujících se holocaustu a osudům československých Židů za 2. světové války.
Setkávali jsme se opakovaně. Bylo mi ctí naslouchat moudrému a vzdělanému muži s obrovským nadhledem, smyslem pro spravedlnost, jenž, navzdory tomu, co za války prožil, se uměl nakažlivě smát i vyprávět vtipy.
„Při setkání amerického a sovětského prezidenta se hovořilo o antisemitismu. U nás, řekl sovětský prezident, antisemitismus neexistuje. A své tvrzení dokumentoval příkladem: V moskevské státní filharmonii hrají bez potíží tři Židé. Americký prezident poslal domů urgentní depeši s dotazem, kolik Židů je například v bostonské filharmonii. Odpověď zněla: To nelze zjistit, neboť to neví ani její ředitel.“
Touto anekdotou pan profesor nastolil zásadní otázku: skrývat či neskrývat v demokratickém systému svůj semitský původ? Měl k ní řadu důvodů. Nejen ten, že jeho rodina holocaust poznala na vlastní kůži. Snad do konce svého života se nedověděl, kterým z transportů byli jeho rodiče z Košic deportováni do Osvětimi.
„Po válce mi jeden bývalý osvětimský vězeň vyprávěl, že jednou v noci v lednu 1945, na evakuačním pochodu vynuceném postupem sovětských vojsk, volal můj otec pod rouškou tmy do sousedního průvodu, jestli někdo něco neví o jeho ženě, mé matce. To je poslední stopa…“
Po zbytek života se pan profesor zamýšlel nad důsledky holocaustu. Byl přesvědčen, že fyzická likvidace Židů ve velkém neublížila pouze jim. Zároveň vážně poškodila původní národy, jelikož ekonomiku, kulturu a umění, v nichž měli „jejich“ Židé velký podíl, uvrhla o několik desítek let zpět.
„Kudy dál, aby židovství přežilo? Nezdá se, že by existoval důvod to nechtít. Vůle přežít byla vždy zdrojem tvůrčích judaistických myslitelů, hledajících pravdu v jedinečných a velmi složitých podmínkách od doby egyptského a babylonského zajetí až po období novodobé demokracie… Nicméně otázka zůstat Židem či asimilovat, zůstává stále otevřená.“
„Sblížit je vždy obtížnější, než rozdělovat!!
Slunce a mraky. Kniha ještě voněla tiskárnou, když mi ji pan profesor osobně přinesl do redakce. Dodnes mne fascinuje její silný filozofický podtext, krásná čeština i svérázný autorův humor. To vše, vzdor jeho tvrdým životním zkušenostem, podbarveno vlídným pohledem na svět a na lidi, hlubokým lidstvím.
Příběh, jenž zařadil do knížky, mi převyprávěl osobně. Pojednává o indických rybářích, kteří z Arabského moře na rozpálení písek vytáhli hejno záhadně zbloudilých delfínů, aby pomalu umírali. Pak je prodávali na maso. Pozoroval je jeden člověk. Vtom spatřil delfína, jenž se na něj nemohoucně díval jakoby lidskýma očima. Zdálo se mu, že prosí o pomoc. Člověk ho koupil a rybáře požádal, aby jej vrátili do moře. Vyhověli mu. Zachráněný delfín možná ještě někde plave.
„Muž v duchu pořád vidí jeho skoro lidské oči. Dodnes je mu zavázán za pocit štěstí, za malý dluh splacený přírodě. Kdo zachrání jednoho delfína, jako by zachránil celou přírodu. Naše planeta Země je jen jedna. Lidé si na ní k vlastní škodě dokážou vytvořit peklo v podobě válek, pronásledování, terorismu… A přitom by stačilo docela málo – nebýt lhostejný, jako ona bytost spasivší delfína a chovat se jako ČLOVĚK. Sblížit je vždy těžší než rozdělovat. Tolerance je někdy obtížná, ale je nezbytnou podmínkou soužití. My, současníci, jako lidstvo, máme rovněž na výběr, jakou budoucnost si zvolíme. Existuje naděje, že člověk pochopí, že tolerantní a tvůrčí soužití všech je imperativní podmínkou přežití? Člověk se automaticky nenarodil tolerantní. Každý jedinec musí být k toleranci veden. Vychováván, nemá-li ve světě vypuknout globální rasová konfrontace. Principy soužití národů, národností a etnik by měly být ve školách demokratického světa nepochybně povinným, neformálně vyučovaným předmětem. Někdo může být geniální matematik, ale v otázkách tolerance a soužití může být, navzdory tomu, ignorant. Je lépe projevy rasismu, byť zdánlivě nevinné, mediálně ventilovat a odhalovat, než je tutlat? Tuto otázku si stále kladu a stále si na ni odpovídám jednoznačně: ANO! Pštrosí politika vůči rasovým projevům je sotva řešením. Povzbuzuje spíše agresora než oběť. Trápí mne nejistota z budoucnosti. Může se historie opakovat? Nejsem přesvědčen o opaku. Věřil jsem, a můj bratr také, že humanismus platí všude. On za tento omyl zaplatil životem.“
Ludevít Végh, Maďar, Slovák, Čech, Evropan, který se však v pokročilém věku snad více než kdy dříve cítil Židem. Přiznával, že nejraději by byl světoobčanem. Jeho rodinu zničil německý nacismus, jeho bratra sovětský gulag. On sám přežil náhodou.
Zdroj: Právo, 6. 8. 2024, str. 2; Ludevít Végh, Slunce a mraky 20. století, vydal Spolek akademiků Židů, 2007;„Přežít, prostě přežít“ aneb Další z paradoxů profesora Végha - Médium.cz (seznam.cz); „Když máte gatě plné strachu, logika nefunguje!“ profesor Ludevít Végh - Médium.cz (seznam.cz);
