Článek
Místo budíku pistole
Rudolfovo narození v roce 1858 bylo přijato s všeobecnou radostí i úlevou. Konečně! Rakousko-Uhersko mělo svého následníka. Aby se z malého prince stal dobrý voják, byl mu přidělen jako jeho vychovatel otcův přítel, přísný generál s opravdu podivnými praktikami výchovy. Budil vyděšeného Rudolfa uprostřed noci výstřely z pistole přímo u jeho postele nebo ho jako šestiletého zavíral do obory a strašil ho, že se k němu blíží divočák. Není divu, že takové dítě se brzy stalo traumatizované a psychicky nevyrovnané. Záchrana přišla až s výměnou generála za měšťanské a liberální učitele, kteří Rudolfovi vštípili názory a ideje, které byly naprosto protichůdné s tím, co by si měl jako korunní princ mnohonárodnostní říše a aristokrat myslet. Po celý svůj další život byl Rudolf přesvědčen, že je nesprávné, aby šlechta spolu s církví měla výsadní práva a postavení jen kvůli tomu, že se vybraní lidé do takového stavu narodili a nijak se o něj nepřičinili. Tento kontroverzní názor sdílel i se svou matkou císařovnou, ale ani podobné myšlenky je nesblížily.
Rudolf s knihou uprostřed své rodiny. Podle vzpomínek jeho nejmladší sestry si byli všichni natolik vzdáleni, že si neměli co říct ani o Vánocích.
Princ ornitologem
Rodiče se o svého syna zajímali jen málo. Alžběta byla většinu času na cestách a císař František Josef I. od rána do večera pracoval a byl tolik odtržený od reality běžného rodinného života, že kdykoliv by chtěl Rudolf svého otce vidět, musel se na schůzku předem řádně a oficiálně ohlásit. Žádné teplo domova ještě více narušovalo už tak chatrnou psychiku následníka trůnu. Nejbližší si byl kromě starší sestry Gisely se svými učiteli, kteří v něm probudili zájem o studium. Nejvíce ho zaujaly přírodní vědy, o kterých se chtěl dokonce učit na vysoké škole. K princově veliké lítosti to však císař zamítl jako něco nedůstojného pro dědice trůnu. A tak Rudolf studoval soukromě. Stal se uznávaným ornitologem a vydal dokonce několik odborných děl.
Kromě přírodovědných prací psal i články, které kritizovaly tehdejší vládu. Samozřejmě pod pseudonymem.
V obležení žen
Korunní princ Rudolf byl inteligentní mladý muž se sobě vlastní ironií, který uměl přesně vystihnout danou situaci a najít k ní vhodná slova. Oplýval obrovským charismatem, kterým si ve spojení se svým milým a příjemným vystupováním získával srdce lidí. A žen především. Ty ho zbožňovaly a pronásledovaly ho na každém kroku. Mladá děvčata dokonce sbírala Rudolfovy fotografie a vystřihovala si články z novin, které o něm vyšly. A on se zájmu opačného pohlaví nebránil, naopak. Měl nesčetně milenek a v této své zálibě nepřestal ani po sňatku s belgickou princeznou Stefanií, která byla jeho pravým opakem. Zatímco on chodíval v přestrojení mezi obyčejné lidi do hospod a putyk pochybné pověsti, jeho manželka se ráda vyhřívala ve světle svého postavení. Narodila se jim dcera Alžběta, která svého otce bezmezně obdivovala až do konce svého života a stejně jako on byla později i ona rebelkou na císařském dvoře.
S manželkou Stefanií šťastný nebyl. Poté, co ji nakazil kapavkou, už nemohli mít další děti. Neodpustila mu to.
Drogy, alkohol, nemoci a deprese
Manželství se Stefanií nebylo šťastné, a poté, co promiskuitní Rudolf svou ženu nakazil kapavkou, kterou chytil od některé ze svých četných milenek, nebyla naděje na jeho zlepšení. Pohlavní nemoc a s ní spojené zdravotní komplikace ještě více zhoršovaly již tak depresivní princovu povahu. Na bolesti spojené se svou chorobou začal užívat morfium a kokain, což byla cesta do pekel. Hlavně ve spojení s alkoholem, bez kterého Rudolf nedal ani ránu. Jeho osobnost se začala měnit. Už nebýval tak veselý jako dřív. Stával se stále více skleslý a přestával vidět naději, že bude lépe. On, moderní muž s inovativními politickými myšlenkami, musel přihlížet tomu, jak jeho konzervativní otec žene monarchii do záhuby. To vše ho tížilo natolik, že se rozhodl opustit tento svět. Ale ne sám. Ze strachu před strašným neznámem s sebou na smrt vzal i svou mladičkou, teprve sedmnáctiletou milenku Mary Vetserovou. Ta byla do charismatického prince natolik zblázněná, že souhlasila podstoupit společnou sebevraždu. Na rozdíl od Rudolfa, kterého k tomu vedly osobní, zdravotní i politické důvody, zamilovaná dívka měla důvod jen jeden - lásku. Když nemůže mít svého Rudyho na tomto světě, půjde s ním alespoň na druhý břeh.
Vrah a sebevrah
Datum 30. ledna roku 1889 vstoupilo do dějin rakouské monarchie jako blesk z čistého nebe. Nikdo tomu nemohl uvěřit. Korunní princ že je po smrti? A jak zemřel? Na otázky lidu dvůr nejprve odpovídal zmateně. Císař nechtěl přiznat, že jeho syn spáchal sebevraždu a co víc, že nejprve zabil svou mladou a nevinnou milenku. Nakonec však pravdu říct museli, protože lékaři, kteří Rudolfovu mrtvolu ohledávali, odmítli lhát, že šlo o mrtvici, jakážto verze byla vybrána za oficiální. Že se syn rakouského císaře zastřelil, se lid dozvěděl, ovšem o druhé mrtvole Mary Vetserové se muselo mlčet až do pádu monarchie. Dodnes se sice objevují různé verze toho, co se onen osudný večer stalo, ale s největší pravděpodobností korunní princ na svém loveckém zámečku Mayerling nedaleko Vídně nejprve zastřelil Mary a poté i sebe. Císaře jeho smrt zdrtila a císařovnu ještě víc. Do konce života si dávala vinu za to, co se jejímu synovi stalo. Dobře věděla, že mu nebyla dobrou matkou a že jeho opuštěnost hrála velikou roli v jeho psychické nevyrovnanosti.
Rudolf měl na svém pracovním stole vypreparovanou lidskou lebku. Nad smrtí přemýšlel často. Byla pro něj jediným východiskem.
Žádná sebevražda, žádná válka?
Po smrti korunního prince Rudolfa se novým následníkem trůnu stal syn císařova mladšího bratra František Ferdinand d'Este, jehož smrt v Sarajevu se stala záminkou k vyhlášení války Srbsku a krokem k rozpoutání první světové války. Nabízí se otázka, co by se stalo, kdyby se Rudolf v Mayerlingu nezastřelil a na trůn po otci by po jeho smrti přeci jen nastoupil. Kdyby k sarajevskému atentátu nedošlo, možná by nedošlo ani k vypuknutí války a rozpadu Rakousko-Uherska. Rudolf a jeho politická předvídavost, svobodomyslnost a lidskost by možná monarchii dokázali zachránit. Ale rozhodl se jinak.
Zdroje:
HAMANNOVÁ, Brigitte. Habsburkové- Životopisná encyklopedie. Praha: Brána, 2001. ISBN 80- 7243- 109- 9
MARKUS, Georg. Causa Mayerling. Praha: Naše vojsko, 1994. ISBN 80- 206- 0415- 4
HAMANNOVÁ, Brigitte. Alžběta- Císařovna proti své vůli. Praha: Brána, 2002. ISBN 80- 7243- 153- 6
EGGHARDTOVÁ, Hanne. Sisi a její děti. Praha: Ikar, 2013. ISBN 978- 80- 249- 2277- 5
