Článek
To vše může být zčásti pravda. Jenže čím výše je člověk postaven, tím méně by měla být jeho minulost tabu. A právě životní dráha Petra Pavla před rokem 1989 zůstává oblastí, o níž se v českém veřejném prostoru mluví nápadně opatrně – někdy až alibisticky.
Petr Pavel nebyl v normalizačním Československu disidentem, signatářem Charty ani pasivním pozorovatelem režimu. Byl jeho aktivní součástí. Vstoupil do Komunistické strany Československa v roce 1985, tedy v době, kdy už bylo zcela zřejmé, že nejde o „reformní“ projekt, ale o mocenský aparát založený na potlačování svobod. Členství v KSČ nebylo povinné – bylo volbou. Kariérní volbou.
Ještě podstatnější je jeho profesionální zařazení. Petr Pavel byl připravován pro službu ve vojenské rozvědce, absolvoval specializovaný kurz, který jej měl kvalifikovat pro působení v zahraničí v zájmu armády Varšavské smlouvy. Tedy struktury, jejímž hlavním protivníkem byl „imperialistický Západ“, k němuž se dnes prezident tak samozřejmě hlásí. Nešlo o běžnou vojenskou službu, ale o výběrovou dráhu, předpokládající politickou spolehlivost a loajalitu režimu.
Často slýcháme argument, že „taková byla doba“ a že bez stranické knížky nebylo možné dělat kariéru. To je ale jen část pravdy. Mnozí lidé se rozhodli kariéru obětovat, jiní volili kompromisy menšího rozsahu. Petr Pavel si zvolil cestu aktivního zapojení do struktur, které měly chránit a reprodukovat autoritářský režim. To není morální soud, ale faktický popis.
Problémem není ani tak samotná minulost, jako spíše způsob, jakým je dnes relativizována. Prezident se k ní sice formálně hlásí, ale bez hlubší reflexe. Jako by šlo o administrativní položku v životopise, nikoli o hodnotové selhání. Veřejná debata se často uzavírá frází „hlavně že se po roce 1989 osvědčil“. Jenže u hlavy státu by „osvědčení se později“ nemělo automaticky mazat otázky po dřívějších volbách.
Závěrem
Česká republika má právo na prezidenta bez idealizace. A občané mají právo klást nepříjemné otázky. Ne proto, aby se vraceli do minulosti, ale aby pochopili, jaké hodnoty skutečně formovaly člověka, který dnes stojí na Hradě.
Mlčení a zlehčování totiž nikdy nejsou známkou sebevědomé demokracie.
