Článek
Podle autora prý „jde o střet zájmů“ a Gregorovo rozhodnutí platit nájem za kancelář svého dědečka je příklad arogance a morální zmar. Jenže tenhle „analytický“ výlev postrádá to nejdůležitější – ověřené důkazy a seriózní argumentaci.
Pokorný si do mladého politika rýpá stylem, který by při bližším právnickém zkoumání sám pravděpodobně považoval za nepodložené osočování, kdyby ho někdo obrátil proti němu. Argumentuje emocionálně (“a s ještě větším výsměchem v něm hodlá pokračovat”), používá přirovnání k Ludvíku XIV. a míchá nesouvisející politické hodnotové soudy s fakty. Taková rétorika sice může dobře fungovat v bulvárním prostředí, ale u někoho, kdo se zřejmě považuje za právně i analyticky zdatného, je to poněkud zvláštní volba stylu.
Nejprve k jádru věci: ano, poslanec Gregor přiznal, že kancelář vznikla v objektu vlastněném jeho dědečkem a že jde o střet zájmů. To není sporné – a stát za ni zaplatí přes 360 000 Kč ročně. Ale i tady chybí kontext: není jediným poslancem, kdo si kancelář pronajímá v nemovitosti související s jinou stranou či subjektem, a nelze bez hlubší analýzy tvrdit, že to je automaticky skutek úmyslného zneužití veřejných prostředků. Kritici často upozorňují, že systém poslaneckých náhrad je sám o sobě nastaven tak, že poskytuje relativně volné ruce – bez pevné kontroly tržních nájmů či transparentních pravidel. To je legitimní diskuse, ovšem neargumentovatelná bez dat.
Pokorný ale tuto nuance odmítá: místo toho, aby rozebral, jak to funguje systémově, přechází k moralizování a srovnává Gregora s historickými autokraty a s celou řadou politických a priori odsouzeníhodných charakteristik. Jestliže právník útočí na politikovo chování a charakter bez ověřených důkazů o protiprávnosti, jeho argumentace přestává být analytickou kritikou a stává se pouhým názorem bez opory. To je zvlášť u právníka na pováženou – očekával bych pečlivé rozlišení mezi právním střetem zájmů a morálním odsouzením.
V neposlední řadě: Matěj Gregor je dnes jedním z nejmladších poslanců parlamentu, přitahuje pozornost médií i veřejnosti pro svůj věk, energii a snahu prosadit změny. S ním souhlasíte nebo ne, není fér ho zatracovat plošně bez faktické argumentace jen proto, že se v dané věci rozhodl jinak, než by si autor přál.
Závěrem: veřejná debata o střetu zájmů je nutná – ale měla by být vedena na základě faktů, ověřitelných dat a právní argumentace, ne emocionálních soudů a ad hominem.
Čtenářské publikum si zaslouží seriózní diskuzi, ne jednostranný útok bez důkazů.
A propos, uvědomuje si pan Pokorný, že je vlastně jedno komu těch X tisíc poslanec Gregor (nebo jiný politik) ve finále zaplatí? Náš stát to bude stát stejně, lhostejno zda je zaplatí dědečkovi pana Gregora, dědečkovi Zdeňka H. nebo panu Pokornému.
Osobně bych stanovil plat poslanců a senátorů na 45 000 Kč. A žádné další náhrady.
Na co dnes potřebuje každý poslanec svoji drahou kancelář, když vše možno vyřídit elektronicky? Nadto problémy občanů s veřejnou správou může řešit mj. ombudsman, NKÚ, ČT, Policie ČR, advokáti, tisk, rodiče, církve, nadřízený orgán daného úřad se kterým má občan problém nebo soudy (a že jich ale máme) , avšak určitě ne jednotlivý poslanec, který žádné kompetence nemá.
A pokud už se občan chce s poslancem vidět mohou se sejít v kavárně, u poslance doma, v parku, na stranickém sekretariátu či přímo ve Sněmovně.
