Článek
O sobě, trochu jinak
Milí čtenáři, zkusím vám teď vyprávět o jednom Františkovi, který se narodil v roce 1929 v Hýskově, a už tenkrát, jako malý kluk, věděl, že jeho nejoblíbenější činností bude pozorování. Ne pozorování ve smyslu, jak to dělají vědci nebo astronauté, kdepak. To jeho pozorování bylo takové tiché, obyčejné, všední.
Řeknete si, co je na tom zvláštního? Inu, na první pohled nic, ale zkuste chvíli vnímat svět kolem sebe stejně jako on, a možná zjistíte, že se kolem vás odehrává cosi krásného.
Když jsem se díval na mraky, připomínaly mi ovce na pastvě. A když jsem slyšel štěbetání ptáků, přemýšlel jsem, o čem si asi povídají. Byl jsem tím klukem, co běhal po lese, sbíral šišky a rozvazoval uzly na provázku, jen abych zjistil, jak je to udělané. A pak jsem začal psát.
Psaní je totiž takové tiché povídání, které vám dovolí podívat se na věci okem, které se nikdy neunaví. Když píšete, můžete říct všechno, co máte na srdci, aniž byste zvedli hlas.
Moje první kroky vedly do rozhlasu, kde jsem se potkal s mikrofonem. Tenhle přístroj, který vypadá trochu jako plechovka na provázku, mi přirostl k srdci. Mikrofon byl tichý a trpělivý společník. Naslouchal mi, i když jsem mluvil o věcech tak všedních, že by to jiného unudilo. Ale já věřil, že v těchto věcech je ukryta jistá moudrost.
Říkával jsem si: „Co je malinké, to je krásné.“ A tak jsem mluvil a psal o maličkostech, co každodenní život přináší.
Neměl jsem rád spěch. Lidé si myslí, že když běhají rychleji, stihnou toho víc. Ale přitom to důležité jim uniká mezi prsty. Psaní bylo pro mě vždycky takové zastavení se – posezení na mezi, přemýšlení nad šálkem čaje nebo kouskem bábovky. A proto jsem psal povídky. Povídka je totiž jako malý kousek světa, který se vejde do pár řádků, a přitom v sobě má tolik moudrosti, jako by byla celým románem.
Mí čtenáři mi říkávali: „Františku, vy píšete, jako byste byl jeden z nás.“ A já si vždycky myslel: No bodejť! Jak bych mohl psát jinak? Celý svůj život jsem si totiž říkal, že nejdůležitější je být upřímný a lidský. Když napíšu o tom, jak je krásné jít ráno po louce a cítit, jak vás studí rosa na bosých nohou, nemyslím si, že je to banalita. Naopak! V těch maličkostech je celý život. Vždyť kolik lidí, co mají všechen ten spěch, si vzpomene na to, jaké je to krásné – být na chvíli bos a bez starostí?
Mnozí si mysleli, že píšu hlavně pro děti. No a co? Děti totiž dokáží vidět svět jinak než my dospělí. Vidí ho ve své prostotě a čistotě, což je něco, co bychom neměli nikdy ztratit.
Psát pro děti je jako vylézt na strom a dívat se na svět z té nejlepší větve. A když už jsem tohle uměl, říkal jsem si: „Proč by dospělí nemohli být taky trochu dětští?“
A tak jsem celý život psal a mluvil o tom, co bylo kolem mě. O lesích, polích, řekách a lidech, kteří mi byli blízcí.
Psal jsem o chalupách, o radostech a starostech všedního dne, o smyslu pro humor, který je nezbytný, a o tom, že si máme užívat každého okamžiku. Protože, milí čtenáři, život není maraton, ale krásná procházka.
Tak si k tomu vezměte dobrou knihu a šálek čaje a užijte si ji.
S pozdravem,
Váš František Nepil
PS - Abych nezapomněl: lidé se mě často ptali, mj. jako velkého fanouška pražské Sparty. Františku, jaký je Váš vztah ke sportu? Tak jsem jim odpovídal: Já nesportuju, zato pravidelně!
------------------
Legendární Medvěd (autor tohoto blogu) se pokusil napodobit nezaměnitelný nepilovský styl, zda a jak se mu to podařilo, můžete vyhodnotit v komentářích pod článkem. Děkujeme.
Pro úplnost - František Nepil nás opustil 8.září 1995. Mistře, nezapomeneme na Vás! RIP.
