Lindsay Clancy podruhé: 3 mrtvé děti, 6 týdnů soudu, přes 80 svědků. Nakonec žádný verdikt?

Před několika týdny jsem psala o případu Lindsay Clancy, americké zdravotní sestry z porodního sálu, která v lednu 2023 uškrtila své tři malé děti a poté se pokusila zabít sebe. Zajímalo mě tehdy hlavně to, co vraždám předcházelo: žena v těžké psychické krizi hledala totiž pomoc kde se dalo. Jen se svou psychiatričkou absolvovala během čtyř měsíců čtrnáct konzultací, dostala přes třicet receptů na třináct různých psychiatrických léků, prošla krizovými službami, specializovanou perinatální péčí i psychiatrickou hospitalizací.

Řešila jsem, jestli problém moderního zdravotnictví spočívá v tom, že neumí z výčtu výkonů usoukat reálnou péči a pomoc.

Teď skončil soud.

Tedy vlastně neskončil.

Po téměř šesti týdnech procesu a sedmi dnech porad se porota nedokázala jednomyslně shodnout, zda byla Lindsay Clancy v okamžiku, kdy zabila pětiletou Coru, tříletého Dawsona a osmiměsíčního Callana, trestně odpovědná. Soudce proto 4. září vyhlásil tzv. mistrial - proces bez verdiktu.

A teď se držte:

Poměr byl 11 : 1. Jedenáct porotců bylo připraveno přijmout závěr, že Lindsay kvůli svému duševnímu stavu nebyla za svůj čin trestně odpovědná. Jeden jediný člověk z poroty s tím nesouhlasil.

O tom, že děti zabila Lindsay, už v závěru procesu spor nebyl - konspirace o hodinkách, časových osách a nejrůznějších nesrovnalostech v obhajobě vůbec nefigurovaly. Spor se vedl o něco mnohem obtížnějšího: o to, co se 24. ledna 2023 odehrávalo v Lindsayině hlavě.

Obhajoba předložila ucelený obraz ženy s bipolární poruchou a poporodní psychózou. Lindsay později popisovala mužský hlas, který jí přikázal děti zabít, a pocit, že její tělo ovládá cizí síla. Experti obhajoby dospěli k závěru, že kvůli duševní nemoci nebyla schopna své jednání správně posoudit či jakkoliv ovládat.

Obžaloba se dívala na tutéž ženu a viděla něco úplně jiného.

Lindsay podle ní jednala plánovaně. Poslala manžela Patricka z domu pro jídlo, využila dobu, kdy zůstala s dětmi sama, a jednotlivé kroky jejího jednání vykazovaly racionalitu a účelnost. Experti obžaloby navíc zpochybňovali její pozdější vyprávění o hlasu, který jí měl vraždu přikázat.

A tak před porotou stáli odborníci a odbornice, kteří měli k dispozici tutéž zdravotnickou dokumentaci, časovou osu i svědectví a dospěli k zásadně odlišným závěrům.

Tři roky po činu mohou psychiatři a psychologové prostudovat tisíce stran dokumentace, vyslechnout svědky, zpětně rozebrat každý symptom - a pořád se neshodnou, zda před sebou mají psychotickou ženu, nebo těžce nemocnou ženu, která přesto všechno věděla, co dělá.

A potom z toho má dvanáct povolaných laiků vyrobit jistotu bez rozumných pochybností.

Proces současně odkryl další podrobnosti o měsících před vraždami a v jednom ohledu bohužel potvrdil to, o čem jsem psala minule.

Lindsay nebyla ženou, které by nikdo nepomáhal. Pomáhala jí celá řada lidí.

Jenže ne vždy věděli, co dělají ostatní, kteří se jí snažili pomoci také.

U soudu vyšlo najevo, že informace mezi jednotlivými poskytovateli neputovaly tak jak by ideálně měly. Neideálního se toho v příběhu Lindsay stalo hodně - včetně doporučení ke spánkovému tréninku jejího teprve několikaměsíčního syna, který Lindsay podle vlastních zápisků snášela psychicky mimořádně těžce a sama s ním později spojovala počátek svého propadu. Někteří poskytovatelé péče nevěděli o dalších krizových kontaktech a psychiatrických hodnoceních, která absolvovala, specializovaný program Lindsay nevzal, protože měl obavy z množství její psychiatrické medikace - zatímco jiní do léčby zapojení o medikacích zase vůbec nevěděli.

Proces také ukázal, jak intenzivně Lindsay pomoc hledala. Obracela se opakovaně na psychiatrii, specializovaný perinatální program i krizové linky. Některé dveře se otevřely, jiné ji poslaly k šípku. Nakonec byla hospitalizována.

Přidat se k zástupům tvrdícím teď rozhořčeně, že Lindsay nikdo nepomohl, by nebylo fér. Jenže stejně obtížné je po tomhle procesu tvrdit, že systém fungoval tak, jak měl.

Po několika dnech porad už začínalo být jasné, kde porota uvázla. Jedenáct jejích členů bylo podle informací, které se dostaly k soudu, připraveno přijmout závěr, že Lindsay nebyla trestně odpovědná. Proti nim stál jediný porotce.

A ten neustoupil a porota byla zablokovaná.

Soudce proto sáhl po nástroji zvaném Tuey-Rodriguez instrukce, massachusettské variantě postupu pro takový zablokovaný proces. Logika za ní je trochu peer pressure, trochu alibismus a trochu pojistka proti tomu, aby jedenáct lidí prostě převálcovalo toho dvanáctého: vraťte se k debatě, znovu poctivě zvažte argumenty druhých, ale neměňte vlastní přesvědčení jen proto, aby za každou cenu vznikl jednomyslný verdikt.

Ani to nepomohlo.

Pak se ale děly další podivné věci. Předseda poroty upozornil soudce, že problém podle něj nespočívá jen v odlišném názoru jednoho člena. Obhajoba následně tvrdila, že tento porotce sám připouští existenci rozumných pochybností, ale odmítá dělat to, co mu ukládají právní instrukce.

Porotce nelze odstranit proto, že hlasuje sám proti jedenácti. Co ale s ním, když odmítá postupovat podle práva?

Obhajoba žádala jeho vyřazení. Soudce odmítl a tak se pokusila zasáhnout přes vyšší soud, ale neuspěla ani tam.

Jedenáct ku jedné tak nakonec nebylo jedenáct ku jedné.

Bylo to nula ku nule.

Dne 4. září soudce prohlásil proces za zmařený kvůli neschopnosti poroty dospět k jednomyslnému verdiktu. Lindsay Clancy tím nebyla ani odsouzena, ani osvobozena a státní zástupci ji mohou postavit před soud znovu. Další jednání je naplánováno na 29. září.

Na sociálních sítích se teď po procesu objevuje jednobarevný soud: Lindsay Clancy neselhala sama. Selhal její manžel, psychiatři, zdravotnický systém, policie, média i justice.

Některá z těch tvrzení zacházejí dokonce dál, než dovolují důkazy - od kategorických tvrzení, že policie případ řádně nevyšetřila až po en bloc obžalobu moderní psychiatrické farmakoterapie.

Bohužel základní otázka podle mě po šesti týdnech soudu zůstala stejná:

Kolik lidí může v jednom tragickém příběhu udělat všechno, co se od nich očekává, a přesto se nakonec všechno pokazí?

Tři děti jsou mrtvé a to se žádným verdiktem nezmění.

Příběh je to opravdu nesmírně smutný. Sledovala jsem hodiny přenosů ze soudní síně a jak dny procesu ubíhaly, okorávala i má neodbytná touha po jednoznačnosti. Čím víc toho člověk o případu ví, tím obtížnější je rozdělit jeho aktéry na viníky a nevinné, dobré a špatné, ty, kteří selhali, a ty, kteří udělali všechno správně.

S Lindsay Clancy lze mít soucit, aniž by na smrti Cory, Dawsona a Callana záleželo o jediný gram méně. Stejně tak můžeme klást nepříjemné otázky nad fungováním zdravotnictví – a psychiatrické péče o ženy po porodu zejména – aniž bychom smrt těch dětí přičítali ošetřujícím psychiatrům.

Jenže pokud má tenhle případ něčemu zabránit v budoucnu, nestačí nám zjistit, čí ruce děti uškrtily. To už víme.

Musíme se také ptát, co všechno se pokazilo cestou k tomu osudnému lednovému večeru v Duxbury.

A po šesti týdnech soudu se zdá, že na tuhle otázku bude podstatně těžší odpovědět než na tu první.

__________________________________________________

Díky, že mě čtete a sledujete - celou mou tvorbu najdete ZDE.

__________________________________________________