Článek
Volá mi až pozdě večer. Vlastně už v noci. Čekala, až děti usnou. Protože tohle nejde odvyprávět mezi přípravou večeře a uspáváním.
Poslouchám.
Poslední měsíce se učím přijímat, že někdy nemohu být tam, kde bych být chtěla. O to víc si vážím lidí, kteří mohou být očima a ušima našeho advokačního snažení zrovna tam, kde je potřeba.
Tentokrát byla jednou z nich moje kolegyně.
Vypráví klidně. Je rozvážná jako vždy, bez patosu. Mluví o lidech, které potkávala na chodbách Valdštejnského paláce. O sálu plném odborníků, akademiků, zástupců ministerstev, Senátu, veřejného ochránce práv i občanské společnosti.
A pak řekne větu, která se stane osou celého našeho rozhovoru.
„Víš… tolik lidí se konečně sešlo, aby spolu mluvili.“
Na okamžik se odmlčí.
„Jenže pozdě.“
Rozhodnutí už bylo přijato.
Debata přišla, až když bylo po všem.
Od 1. července se lidskoprávní agenda, agenda rovnosti žen a mužů, práv národnostních menšin, lidí se zdravotním postižením, neziskových organizací a dalších průřezových témat přesunula z Úřadu vlády na jednotlivá ministerstva. To, před čím odborná veřejnost celé týdny varovala, už nebylo návrhem. Byla to realita.
Veřejné slyšení Senátu tak nepředcházelo změně.
Přišlo až po ní.
Mléko už bylo rozlité.
Po Waterloo nadresortnosti lidskoprávních agend se ve Valdštejnském paláci odehrála jedna z nejotevřenějších veřejných debat posledních měsíců.
O tom, jak vláda reorganizaci přehodila přes plot demokratických procesů, o následném jednání ve Strakově akademii i o evropském varování jsem psala už dříve. Tentokrát se ale nechci vracet k chronologii celé té polízanice. Chci se zastavit u toho, co zaznělo během veřejného slyšení.
Právě tam bylo poprvé možné slyšet vedle sebe lidi, kteří celý profesní život pracují s úplně jinými skupinami obyvatel - se seniory, dětmi, lidmi se zdravotním postižením, národnostními menšinami, oběťmi násilí, rodičkami nebo pacienty, pacientkami.
A přesto ten den mluvili překvapivě stejným jazykem.
Nešlo o obranu jednoho úřadu ani o boj o kanceláře, jak se snaží trolí tlampače vykřičet.
Šlo o otázku, kdo bude v novém systému odpovědný za celek.
Kdo uvidí celek?
Veřejné slyšení svolal předseda senátního Výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice Jiří Růžička.
Ve svém úvodním vystoupení problém pojmenoval přesně:
„Přesun lidskoprávních agend z Úřadu vlády na jednotlivá ministerstva vyvolává řadu otázek, na které dosud nemáme přesvědčivé odpovědi. Lidská práva jsou průřezovou oblastí, kterou nelze jednoduše rozdělit mezi jednotlivé resorty a považovat tím věc za vyřešenou. Musíme mít jistotu, že nový systém zachová účinnou koordinaci napříč vládou, jasnou odpovědnost za plnění mezinárodních závazků České republiky a dostatečně silné odborné zázemí. Především však musí skutečně chránit zájmy a práva zranitelných skupin, jejichž hlas bývá ve veřejné debatě nejslabší a které jsou na funkční ochraně ze strany státu nejvíce závislé.“
Právě tahle otázka se pak vracela po celý den. Otázka, kterou si od chvíle vládního rozhodnutí kladou desítky, možná stovky odborníků a odbornic.
Kdo bude koordinovat průřezová témata?
Kdo ponese odpovědnost za problémy, které se nevejdou do jednoho ministerstva?
A kdo bude schopen vidět člověka v celé složitosti jeho života?
Když se rozpráší lidé
Senátorka Miluše Horská nezvolila diplomatický jazyk. Její slova byla ostrá - a nebyla v tom osamocená.
„V ČR začínáme být svědky postupné a rychlé destrukce státu fungujícího na demokratických principech. Hluboká participace odborníků z terénu, z NNO, zástupců ministerstev přímo pod kuratelou Úřadu vlády je nenávratně rozprášena. Premiér této země si nepřeje být dostatečně objektivně informován o problémech, které patří mezi více rezortů, o nové legislativě, natož, aby společenské závažné problémy chtěl řešit. Problematika drog, zdravotně postižených osob, dětí, národnostních a náboženských menšin, rovnosti žen a mužů, lidí s jinou sexuální orientací a další témata zasahují často tři, čtyři i více rezortů.“
A pokračovala:
„Odborníci z ÚV, styční důstojníci, jsou rozprášeni kamsi hluboko do jednotlivých rezortů (pokud to nyní nevzdali sami), kde se s nimi nikdo nebude bavit, natož aby mohli koordinovat, vést a řídit nadoborovou agendu palčivých a legislativně náročných problémů. Kromě pár úředníků z ÚV všichni pracovali zadarmo, tak o co tady asi tak jde? Komu vadí odborná debata, abychom nezačali např. homosexuály zase upalovat?“
Zástupci občanské společnosti poradní práci pro vládu vykonávají bez honoráře, navíc často vedle svých zaměstnání, rodin a vlastních životů.
Ve veřejné debatě se často mluví o radách, zmocněncích nebo pracovních skupinách a méně už o lidech, kteří je drží při životě. O těch, kteří připravují podklady, propojují ministerstva, připomínkují zákony, organizují jednání, hlídají mezinárodní závazky a přenášejí zkušenosti občanské společnosti a akademického sektoru do rozhodování státu.
Mnozí z nich jsou a budou za tuto práci mizerně ohodnoceni…
Jejich práce není příliš vidět.
Právě proto se tak snadno zapomíná, že témata přesahující jedno ministerstvo sama od sebe pohromadě nezůstanou.
Drží je lidé.
Lidé, kteří představují funkční spojku mezi poradními orgány, občanskou společností a jednotlivými resorty. Lidé, kteří znají souvislosti, vědí, na koho se obrátit, dokážou propojit témata, jež spolu na první pohled nesouvisejí, a přenášejí doporučení expertů tam, kde se skutečně rozhoduje.
Lidé, kterým na tématu záleží natolik, že ho neopouštějí s koncem pracovní doby. Kteří propojují ministerstva, volají si s kolegy, připomínají souvislosti a znovu a znovu vracejí na stůl věci, které by jinak zapadly, pokud by chodili do práce od osmi do pěti na píchačky.
Takové spojky bývají nenápadné.
A jejich ztrátu žádná reorganizace neumí nahradit.
Ale vládě to tak či tak nejspíš projde. Několika reelsky „Čau, lidi“ lze nezúčastněnou veřejnost snadno přesvědčit, že se konečně ušetří, neziskovky se odtrhnou od státního struku a přesun je vlastně jen nevinné organizační opatření.
Jedna věc se přitom během dne nedala přehlédnout.
Prázdná místa.
Kde byli všichni ti ministři, do jejichž gesce nově jednotlivé agendy spadly?
Přestože se debatovalo o tématech rozdělených mezi několik ministerstev, většina pozvaných politických představitelů a ministrů na slyšení nepřišla. Výjimkou byl ministr spravedlnosti Jeroným Tejc, který se jednání účastnil alespoň po část programu.
I to o vztahu vlády k celé debatě něco vypovídá.
Tak moc se o lidská práva scvrnknutá do jejich ministerských ďůlků zajímají.
Podle čeho poznáme, že to (ne)funguje?
Podobně situaci popsal zástupce veřejné ochránkyně práv Vít Alexander Schorm.
„Odborná i široká veřejnost byla postavena před hotovou věc, aniž bylo dosud vysvětleno, jak má přesun lidskoprávních agend z Úřadu vlády na jednotlivá ministerstva přispět k lepší ochraně lidských práv.“
Pokud má být reorganizace krokem vpřed, kde je vysvětlení, v čem bude ochrana lidských práv silnější?
Jaké nedostatky dosavadního systému nový model odstraní?
A podle čeho jednou poznáme, že to funguje lépe?
Na veřejném slyšení na tyto otázky přesvědčivá odpověď vůbec nezazněla.
Krok zpět
Bývalá vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková označila současný vývoj za krok zpět.
„Senátu patří mé velké poděkování za to, s jakou pozorností se věnuje ochraně lidských práv. V dnešní době potřebujeme posilovat společenskou soudržnost a pomáhat zranitelným skupinám více než kdy jindy. Plánovaná restrukturalizace agendy rovnosti žen a mužů a lidských práv na Úřadu vlády je ale krokem zpět. Zásadně ohrožuje přípravu nutných systémových i legislativních změn a oslabuje koordinační roli úřadu v tématech, která se neobejdou bez kvalitní a funkční spolupráce mezi resorty, experty a občanskou sférou.“
Celý den se mluvilo o spolupráci, důvěře a schopnosti různých světů sednout si ke stejnému stolu.
Jenže u něj chyběli ti, kdo reorganizaci připravili.
Ministři nepřišli.
Vládní zmocněnkyně také ne.
Přesvědčení tak mluvili k přesvědčeným.
Porodnictví jako důkaz
Z různých stran sálu zaznívala obecná slova o koordinaci, nadresortnosti nebo institucionální paměti.
Aneta Majerčíková z IBFAN CZ přinesla něco jiného.
Konkrétní zkušenost s tím, proč uzavření průřezového problému do jednoho resortu nefungovalo už v minulosti a fungovat nejspíše nebude.
„Na úrovni rezortu, řešícího svoje partikulární zájmy a majícího své partikulární strategické priority, nebylo možné dosáhnout dohody, která by efektivně pomohla naší cílové skupině, tzn. českým těhotným, rodičkám a čerstvým matkám a jejich dětem. K hmatatelným výsledkům nás historicky nejdále posunula až Pracovní skupina k porodnictví, která fungovala na Úřadu vlády.“
Porodnictví totiž nikdy nebylo jen zdravotnictvím.
Je to zároveň otázka práv pacientek, rovnosti žen a mužů, vzdělávání zdravotnických profesí, sociální politiky, prevence násilí i naplňování mezinárodních závazků České republiky.
A dodala ještě jednu větu, která podle mě vystihuje podstatu celé reorganizace:
„Z pozice Ministerstva spravedlnosti, které samo nemá porodnictví ve své věcné gesci, bude jen stěží možné vést vůči Ministerstvu zdravotnictví stejně silný a nezávislý dialog jako dosud z Úřadu vlády.“
Na příkladu porodnictví se tak ukazuje to, co během dne zaznívalo napříč tématy:
Některé problémy prostě nebydlí na jednom ministerstvu.
Dilema
V sále bylo celý den zvláštní ševelivé ticho. Takové to soustředěné.
Lidé si dělali poznámky, občas někdo přikývl. Kolegyně si všímala pohledů, grimas, řeči těla. Tleskalo se.
Už teď se nemohu dočkat, až si pustím celý záznam.
Vypráví dál. Pozorně poslouchám a dělám si poznámky pro blogový vstup.
Popisuje, že když vystoupil Jan Lorman, zakladatel Života 90, změnil se tón celé debaty.
Začal pochybností o sobě samém.
„Proč jsem nerezignoval na členství ve Výboru pro práva starších osob? Protože mám dilema, jestli jsem udělal dobře, že jsem nenásledoval svých padesát kolegyň a kolegů, kteří s tím prostě práskli.“
Teprve potom vysvětlil proč.
„Ten důvod jejich plně uznávám. Protože máme zlovolnou vládu, která nenávidí všechno, co jí nepřináší profit a pohrdá lidmi a chce všechno vlastnit, tedy i naši svobodu, a proto se jí nehodí svobodná autorita těch lidskoprávních týmů, když jsou pohromadě, a rozhodla se ten systém těchto týmů rozbít, ponížit a rozprášit.“
Ať už člověk jeho hodnocení vlády sdílí, nebo ne, jeho dilema bylo skutečné.
I já jsem v něm žila dlouhé týdny.
Kolik energie má ještě občanská společnost investovat do systému, který ji přestal považovat za partnera?
Kolik zkušených lidí ještě zůstane?
A kolik jich raději odejde?
Co jsme si odnesli
Na závěr veřejného slyšení shrnula Miluše Horská, že řečníci se shodli na několika zásadních bodech: změny nebyly dostatečně připraveny ani projednány s odbornou veřejností, největším problémem je ztráta nadresortní úrovně a ze slyšení vzešel požadavek vrátit lidskoprávní agendu zpět na Úřad vlády.
Také předseda Senátu Miloš Vystrčil na následném briefingu nešetřil kritikou.
„Považuji za naprosto nepřijatelné, aby lidé, kteří v mnoha případech zadarmo pracovali pro stát, byli postaveni před hotovou věc, aniž by jim kdokoliv cokoliv řekl. Takové jednání dle mého názoru jednoznačně vykazuje prvky manipulace. Navíc může dojít k destrukci celého několik let budovaného systému. Když například chcete nastolit rovná práva mužů a žen, tak se to týká sociálních věcí, vzdělávání, zdravotnictví, a týká se to spoustu dalších rezortů. Je nesmysl, aby tuto problematiku mělo na starosti jedno ministerstvo. Věřím, že k tomu budeme schopni na úrovni výborů a pléna Senátu přijmout odpovídající usnesení.“
Když jsme ten noční telefonát s kolegyní ukončily, uvědomila jsem si zvláštní věc.
Skoro vůbec jsme nemluvily o přesunu agend.
Mluvily jsme o lidech.
O lidech, kteří po večerech, vedle své práce a svých rodin, roky pomáhali státu hledat lepší řešení. Kteří nepřišli hájit vlastní postavení, ale zkušenost těch, s nimiž a pro něž pracují.
Seniorů.
Rodiček.
Dětí.
Lidí se zdravotním postižením.
Národnostních menšin.
Obětí násilí.
..
Je mi ouzko.
Ani ne tak proto, že se změnila organizační struktura státu, ale protože kolem sebe čím dál častěji slyším lidi tleskat představě, že demokratický stát lze řídit jako firmu.
Že zkušenost stovek odborníků lze nahradit několika telefonáty premiéra.
Že participace je zdržování a lidská práva jsou přítěž.
Přitom už bychom měli být poučeni z krizového vývoje. V přímém přenosu na globálním jevišti sledujeme, jak rychle mohou podobné „neviditelné“ struktury mizet.
A když zmizí, bývá už pozdě.
Když jsme s kolegyní zavěsily, v hlavě mi hučelo. A ozvala se v ní dunivě stará věta:
Hin sa hukáže, hdo z nás! Do roka a do dne…
Nevím, kdo z nás má pravdu.
Obávám se ale, že odpověď nebudeme hledat v organizačních schématech ministerstev.
Budeme ji hledat v životech lidí, kterých se tahle změna dříve či později nemile dotkne.
__________________________________________________
Díky, že mě čtete a sledujete - celou mou tvorbu najdete ZDE.
__________________________________________________
Zdroje:
Senát Parlamentu ČR: Aktualizovaný program 32. veřejného slyšení.
Tiskový briefing k veřejnému slyšení na téma "Budoucnost lidskoprávní agendy v České republice": záznam
32. veřejné slyšení Senátu - celý záznam z jednání
