Článek
Začíná nový školní rok. Je důležité, aby rodiče měli otevřené oči a vnímali od prvního dne, co se ve škole děje a jak se cítí jejich dítě. Napsala mi maminka o svém synovi, který měl před lety problémy s učitelkou v ZŠ Mokrá. Mimo jiné popisovala: „Paní učitelka byla mladší, čerstvě po škole, za sebou ale také měla velkou část učitelského sboru a tehdejší ředitel před vším zavíral oči. Popis všech událostí a přešlapů by vydal na román. Trvalo rok než jsme ze školy odešli, opravdu jsem věřila, že najdeme řešení. Jediné, čeho dnes lituji, je náš útěk, aniž bychom tu spravedlnost vybojovali pro ostatní děti, jimž paní učitelka ještě ublížila, a pro ty, kterým nejspíš ještě ublíží. Lidi se nemění. Bohužel. Byli jsme ale tak unavení a zničení, že na nic dalšího už nezbyla síla.“
To je ovšem nedávná historie. Onomu žákovi je dnes 16 let a účastnil se literární soutěže Slavkovské memento. Na téma „války-neválky“ popsal své pocity, které tehdy měl. Jeho příběh snad můžeme označit za šťastný konec. Možná. Přesto z jeho slov mrazí. Je to velmi těžké být nepochopen, nerespektován. A měli bychom si dobře pamatovat, jak je důležité, aby dítě mělo kolem sebe dospělé, kterým může věřit.
Diplom z literární soutěže
Moje válka neválka…
Už zase poznámka? Já se z toho zblázním. Slyším už asi po dvacáté. A to je teprve říjen. Pouštím to jedním uchem tam a druhým ven. Stejně nemá cenu nic vysvětlovat. Je mi osm a už teď vím, že dospělým se nedá věřit. Začalo to nenápadně a nevinně. Na začátku třetí třídy jsme dostali novou, milou paní učitelku. No, milou. Aspoň se tak tvářila. Vím, že nejsem žádné neviňátko, ale všechny lumpárny nedělám já, přesto si za všechno špatné, co se ve třídě děje, slíznu minimálně napomenutí, většinou ale poznámku. A doma nemá smysl něco vysvětlovat. Máma mi nevěří. Paní učitelka by přece nelhala. Jenže ona lže. Přejde měsíc, dva. Ve škole už se nemůžu ani nadechnout a doma to není o nic lepší. Máma už se ani nezlobí. Je smutná a vyčerpaná, do školy chodí častěji než do práce a doma mi vysvětluje nevysvětlitelné. Chce se mi křičet, kopat, bouchat hlavou do zdi. Pokusy o vysvětlení jsem už dávno vzdal. Už ani nezapírám. Je to jedno. Mně totiž nikdo nevěří.
Začínám dostávat poznámky i od dalších učitelů. Stává se ze mě postrach školy. Špatně se chovám, špatně se usmívám, špatně dýchám a za bezchybnou písemku dostanu pětku, protože jsem ji určitě opsal. Tresty jsou na denním pořádku, pořád něco opisuju, někde sedím, nebo nesmím s ostatními na divadlo, jako jediný nejdu bruslit. Vzdávám to. Nechci do školy, nechci se učit, nechci nic. A pak najednou přichází zlom. V deníčku přistává poznámka za ukradené boty z předchozího dne. Jenže já jsem nebyl ve škole. Ani se nebráním a už vůbec nedoufám, že si toho někdo všimne. Ale máma hned zbystří a začíná pátrat. Zjišťuje, že ne všechno, co kdy paní učitelka psala do deníčku, se stalo tak, jak napsala. No konečně. Dva měsíce zoufalství jsou za mnou, jásám. To ale netuším, že je to teprve začátek. Už jsme na to ale dva. Já a máma. Táta je tu s náma taky, nikam nezmizel. Ale bojuje máma. Bojuje jako lev. Se mnou i ve škole. Pořád chodí do školy, pořád vysvětluje, hledá cesty, všechno ale marně. Nic se nemění, nic nepomáhá.
Prý začínám být agresivní. Jenže nejsem. Nikdy jsem nebyl. Co mám ale dělat, když mě kluci bijou? Utéct nemůžu, protože není kam, řešit to nemůžu , protože nemám jak, aniž bych „byl agresivní“ a nemám ani nikoho, kdo by mi pomohl. To už je mi devět a poprvé uteču ze školy. Všichni se diví kam. Kam asi. Za mámou. Ta je totiž teď ten přístav. Letadlová loď, co kotví v zálivu a pomáhá mi vyhrát tuhle válku. Nemá to jednoduché. Nejsem už ten veselý kluk, co jsem býval. A my už nejsme normální a šťastná rodina. Zlobím se na celý svět. Vztekám se, křičím. Nemůžu se smířit s tím, že ten svět není spravedlivý a fér, že na ty, na které by měl být spoleh, spoleh prostě není, že musím respektovat i ty, kteří si respekt nezaslouží. Že ne všichni se drží zásad jako my doma, a to je slušnost, úcta, respekt, fair play, a prochází jim to. Nerozumím tomu. Nechci tomu rozumět.
Na jaře potkáváme Lenku a Martina na skupinové terapii pro problematické děti a jejich rodiče. Máma zkouší všechno. Když po pár sezeních říká Lenka mámě, že tam nepatřím, je to pro ni jako balzám na duši a pro mě taky. Je nás na tu válku zase o pár víc. Na mámě je vidět úleva, už si nemusí připadat jako blázen, co bojuje s větrnými mlýny. Shodou okolností si Lenku a Martina pozve škola na šetření ve třídě a na adaptační pobyt, protože třída je rozložená, kolektiv nefunguje. Po něm nám Lenka doporučí změnit školu. Jen to mě prý může zachránit. Mně to ale přijde strašně nefér. Proč já? Nic jsem přece neudělal a chtějí mě potrestat. Mám tady kamarády a nechci o ně přijít. Zase se zlobím a ničemu nerozumím. A tak zůstávám. Po tom, co kvůli podobným problémům odchází Jáchym a nic se nemění, odcházím i já. Chci sám. Jde to rychle. Ve středu mi máma volá, že pro mě má školu a v pátek můžu nastoupit. Padá mi kámen ze srdce. Ve čtvrtek tedy jdu do školy naposledy, vracím učebnice, loučím se s kamarády. Z učitelů se se mnou nerozloučí nikdo. Mně to ale nevadí, už dávno mi na nich přestalo záležet.
Do nové školy jdu se strachem. Pořád to nejsem já. Nevěřím nikomu. Doma to se mnou není jednoduché. Pořád se zlobím a vlastně nevím na co nebo na koho, asi zase na celý svět. Jediný, kdo to se mnou nevzdává je máma. Rozumí mi, aspoň si to myslím. Pořád ve mně vidí toho starého Matýska a chce ho zpátky. Tady by to mohlo vypadat jako šťastný konec, ale není. Trvá mi spoustu let, než zase začnu věřit, než se zase začnu smát, než si dovolím najít nové kamarády. Než to máma zase všechno slepí dohromady. Než pochopím, že všechno zlé, je pro něco dobré. Než pochopím, že rodina je to nejcennější, co mám.
Teď je mi šestnáct a už se nezlobím. Vyhrál jsem. Jsem zase zpátky, silnější a jistější, lepší já. Jsem šťastný za Lenku a Martina, kteří mi pomohli tuhle válku vyhrát jen tím, že mě poslouchali. A hlavně za mámu, že to nikdy nevzdala. Bez ní bych nikdy nebyl tam, kde jsem. Díky, mami, jednou ti to vrátím.
Když škola ubližuje:
https://robertcapek.cz/6700-2/
https://robertcapek.cz/ucitelka-dlouhodobe-sikanuje-zaky-podle-vzorce/
https://robertcapek.cz/ucitelka-dlouhodobe-sikanuje-zaky-reditel-vzbuzuje-strach-2-cast/
https://robertcapek.cz/pribeh/
