Vrazi jsou taky lidi. Metoda Markoviče si zakládala na osobním přístupu

Že je důvěra důležitá v jakémkoliv vztahu potvrdil při své práci policejního detektiva Jiří Markovič, který dokázal rozmluvit nejednoho vraha. Tak úspěšný jako on nebyl nikdy žádný vyšetřovatel. A přitom Markovič nepotřeboval používat žádné speciální policejní techniky. Byl prostě ke svým podezřelým jen milý. Zní to jednoduše, ale buďte milí na brutálního vraha. Buďte milí na někoho, kdo bez milosti zprovodil ze světa několik lidí. Jiří Markovič toto dokázal.

Markovič se narodil během druhé světové války v Boleradicích na jižní Moravě. V dětství se pak s rodiči přestěhoval do Jeseníků. Do života si tak odnesl z dětství především lásku k přírodě. V dospělosti pak rád ve volných chvílích trávil čas v lese. Už ve dvaadvaceti letech nastoupil k policii, tedy tehdy ještě k Veřejné bezpečnosti. Dva roky od nástupu ho osud zavál na oddělení vyšetřování a odsud to byl už jen krok k vyšetřování vražd.

Na takzvané první oddělení k mordpartě se dostal v roce 1977. Tehdy prý byli na oddělení čtyři a řešili až dvanáct případů za rok. To je průměrně jeden na měsíc. Nicméně šlo většinou o takzvané domácí zabíjačky. Jejich řešení trvalo třeba jen týden. Po devíti letech ve službě Markovič nastoupil do čela mordparty. A podílel se na řešení případů Ladislava Hojera, Antonína Vorla nebo Vladimíra Tekverka.

Nejen v televizi, ale často také ve skutečnosti, se policisté dělí na hodné a zlé. V každém případě jsou však policisté na straně dobra a na druhé straně jsou vždycky zločinci. Mezi nimi je zeď, kterou nelze zbořit. Obvykle. V případě, že jste Jiří Markovič to totiž absolutně neplatí. On byl vyšetřovatel, který se snažil vcítit do obviněných. Investoval tak do vyšetřování své emoce. Nesoudil. Neměl předsudky. Bylo to pochopitelně velmi riskantní. Jenže je to způsob, jak si získat důvěru člověka, kterého potřebujete vyslechnout.

Markovič se nebál stát vedle vraha, který nemá pouta. Při rekonstrukcích činů to vypadalo prakticky jako na procházce. Vyšetřovatel dal zkrátka důvěru, která se mu vracela v přiznáních. Zločinci ho brali prakticky jako svého otce. Nebo alespoň někoho velmi blízkého. Vždyť první kroky propuštěného Straky vedly právě na chatu za Jiřím Markovičem. Chtěl svému vyšetřovateli osobně slíbit, že už nikdy nikoho nezbije.

Pokud sledujete seriál Metoda Markovič: Hojer v televizi, možná se vám zdáli některé scény trochu přitažené za vlasy. Například chvíle, kdy policisté cestují v jednom vozidle s vrahem na Slovensko jako by jela na dovolenou parta přátel. Nebo jejich návrat, kdy je vyšetřovatel pozval dokonce na kávu k sobě domů. Vypadá to opravdu komicky. Takhle přece policejní práce nefunguje, říkáte si. Jenže v tomto případě rozhodně nejde o to, že by tvůrci chtěli, aby byl seriál více koukatelný a zajímavý.

Opravdu se drželi faktů. Dokazují to záznamy z opravdových rekonstrukcí vražd a pochopitelně také nejrůznější svědectví kolegů, přátel a rodiny Jiřího Markoviče. Ostatně sám Markovič v několika rozhovorech potvrdil, že se k vrahům i dalším obviněným choval vždycky jako rovný k rovným a obrovsky se mu to vyplácelo. Sám také v některých rozhovorech připustil, že každý policista by měl znát základy psychologie.

Zdroj: forum24.cz, radiozurnal.rozhlas.cz, cbdb.cz, seznamzpravy.cz, extra.cz, idnes.cz