Kdo donutí vysokoškoláky, aby šli dříve do práce?

V článku „Děti ať začnou dříve se školou. Dřív začnou i vydělávat, radí ekonom“, jsem si mimo jiné přečetla názor ekonoma a pedagoga Daniela Münicha, že je u nás údajně vysokoškolské studium strašně náročné. Doslova říká: „U nás se studuje strašně dlouho, studium je jako celek strašně náročné. Je v něm obrovská neúspěšnost, obzvláště u bakalářského programu, který každý druhý skončí neúspěšně. Stát to stojí hodně peněz.“

Pokud kolega skutečně působí jako aktivní pedagog na vysoké škole, musí vědět, že vysokoškolské studium u nás rozhodně není nijak strašně náročné. Opravdu mě jeho názor šokuje. Měla jsem možnost poznat, jak náročné je studium na zahraničních vysokých školách a často je laťka o hodně výš než u nás.

Pravda je taková, že náročnost studia v ČR neustále klesá. Stačí se zeptat aktivně působících pedagogů, většina potvrdí, že to, co dříve uměl maturant, dnes běžně neumí vysokoškolák. Učím přes dvacet let a z toho víc jak deset let na vysoké škole. K přijímacím zkouškám přicházejí stále méně vzdělaní mladí lidé. Pokaždé si s kolegy říkáme, že doufáme, že na lékařských fakultách ze svých nároků snad neslevují tolik, jako to dělají humanitní vysoké školy. Protože pokud ano, tak brzy bude o strach jít k lékaři.

Možná si říkáte, proč ty vysoké školy vlastně slevují ze svých nároků? Je to jednoduché. Za prvé proto, že každý student znamená pro školu peníze, dostává na něj od státu tzv. normativ. Bez studentů nebude škola mít finance, bez financí bude muset začít propouštět pedagogy, bez pedagogů neudrží výuku a časem může rovnou zavřít brány.

Za druhé je tu neustále přítomný určitý tlak v zádech, který kolega ve svém článku také zmiňuje - a sice zájem vlády neustále počet vysokoškoláků zvyšovat, respektive zvyšovat počet vysokoškolsky vzdělaných občanů.

Tak se mi dnes a denně stává, co by v době mých vysokoškolských studií vůbec nebylo možné. Studenti vysoké školy nedovedou správně napsat shodu podmětu s přísudkem, neumějí vypočítat procenta, nebo na jednoduché výpočty používají kalkulačku, protože bez ní to zkrátka nezvládají.

Na vysoké školy přicházejí mladí lidé, kteří se neumějí učit, protože to po nich až do maturity téměř nikdo nechtěl. Nemají vytrénovanou paměť, protože v zájmu „modernizace školství“ se děti na základních školách už dávno neučí básničky zpaměti, protože to je přece zastaralé. Většina z nich má přiznané výhody všeho druhu, každý má nějaké „dis“. Mít výhody je fajn, kdo může, ten si je zařídí. Pravda je ovšem taková, že skutečné zdravotní problémy stěžující studium (jako jsou dyslexie apod.) má jen velmi mizivé procento studentů.

Vysokoškolské studium u nás rozhodně není, jak kolega říká, strašně náročné, ale přicházející mladí lidé jsou na toto studium stále méně dobře připravení. Proč? To by bylo dobré se zeptat na středních a základních školách. Učitelé SŠ mají obdobný problém, jako my na vysokých školách. Přicházejí k nim studenti mnohem méně vzdělaní, než bývávalo standardem. Je tedy problém na základních školách?

Myslím si, že základní školy rozhodně jsou jedním z problémů. Stojí na začátku celého řetězce a velmi se na nich podepisují všechny rádo by moderní přístupy ve výuce. Kromě toho jim nesmírně ublížila inkluze, která je kompletně špatně pojatá a nese vinu na tom, že má učitel ještě méně času věnovat pozornost hodně talentovaným žákům.

Je něco jiného mít ve třídě vozíčkáře, to je zcela v pořádku a něco zcela jiného mít tam dítě, které například trpí záchvaty agresivního chování, během hodiny opouští své místo, vykřikuje, mlátí sebou o zem apod. I když má často svého asistenta, ani ten nic nezmění na faktu, že dochází k velkému narušování výuky.

Zoufalí rodiče často shánějí speciální školy pro tyto těžce hendikepované děti nesmírně těžko, všechny jsou plné. Mnoho jich totiž po zahájení inkluze bylo zrušeno. Výsledek?

- Ve výuce není klid na práci.

- Hendikepovaný žák nikdy nezažije pocit, že je v něčem nejlepší (což by ve skupině se stejně hendikepovanými dětmi mohl běžně zažívat).

- Hendikepovaný žák si ze základní školy odnáší pocit, že je nejslabší, v mnoha věcech se spolužákům nemůže rovnat, je tzv. outsider.

- Na podchycení talentů a práci s nimi nemá pedagog prakticky vůbec čas.

- Většinu pozornosti tak učitelé logicky věnují práci se žáky slabými a s průměrnou většinou. (Už ani nerozebírám fakt, že má MŠMT v plánu mnoho asistentských míst zrušit, protože je to pro resort moc drahé.)

- Výše popsané vede rodiče, kterým záleží na vzdělání jejich dětí k tomu, že své ratolesti přendávají z běžných tříd do tzv. výběrových, kde často i platí měsíčně určitý finanční příspěvek. Lidově se těmto třídám říká „třídy pro chytré děti“. Existují na mnoha školách, i když ve skutečnosti je to vlastně zakázané.

- Další možností, kterou rodiče využívají, je snaha dostat dítě co nejdříve na kvalitní víceleté gymnázium, nebo eventuálně na kvalitní soukromou základní školu.

-Pokud bude vše takto pokračovat dál, z běžných základních škol se za několik let stanou školy, do kterých rozhodně nebudou dávat své děti rodiče, kterým na vzdělání skutečně záleží. Laťka spadne ještě níž než je dnes a ve třídách bohužel bude panovat situace, že jednooký bude králem. Chytré děti v obyčejných základních školách zkrátka téměř nebudou.

Otázkou je, jak na to budou reagovat střední a vysoké školy. Protože pokud chceme skutečně zvyšovat počet vysokoškolsky vzdělaných občanů, pak se na střední a vysoké rozhodně nebudou hlásit jen žáci z těch „lepších škol“ a víceletých gymnázií.

Pokud se nám stane, že se vynikající studenti opět budou hlásit jen na prestižní soukromé vysoké školy (několik jich tady už máme) nebo ještě hůř, odjedou studovat na univerzity do zahraničí, pak to pro tuto zemi rozhodně nebude dobrá zpráva.

Proč? Protože laťka středních i vysokých škol, pokud nebudou chtít zcela zaniknout, bude muset opět jít dolů. Jen tak uspějí u přijímacích zkoušek slabí zájemci. Nejspíš asi budou přijímací zkoušky úplně zrušeny a nároky studia se sníží, aby co nejvíce mladých lidí mělo šanci vysokou školu vystudovat.

Nevím jak vy, ale já toto rozhodně nechci. Raději budu mít v ČR méně vysokoškolsky vzdělaných lidí, ale s jistotou, že když někdo toto vzdělání má, je to odborník, jehož kvalitám mohu důvěřovat. Nebo tu budeme mít hafo lidí s tituly Bc. a Mgr., kteří stejně nebudou pracovat v oboru, který vystudovali a úroveň získaného vzdělání bude horko těžko tam, kde bývala kdysi u maturantů.

Ti, kteří odjedou studovat na zahraniční vysoké školy, poznají, jak úžasné je kvalitní studium. Ano, tam je často velmi náročné, ale ten, kdo chce být expert, to dokáže i v mladém věku ocenit.

V zahraničí již nemalý počet takových Čechů na vysokých školách a univerzitách studuje. Skvělé, řeknete si. O tom není pochyb, to je paráda. Otázka však zní: Vrátí se tito lidé zpátky do ČR? A podotázka: Budeme se divit, když se nevrátí?

Kolega říká, že se u nás studuje „strašně dlouho“. Naše vysokoškolské a univerzitní studijní programy nejsou delší než kdekoliv jinde v Evropě nebo ve světě. Naopak, někdy jsou dokonce o něco kratší. Problém je v tzv. vysokoškolské turistice, o které jsem tu psala v jiném svém článku.

Studenti studují dlouho, protože často mění vysoké školy a studijní programy, někteří na školy vstupují kvůli studentským výhodám a ani neplánují studium zdárně ukončit, většina mladých lidí nemá po maturitě ani v nejmenším jasno, co vlastně chtějí v životě dělat.

Neexistuje způsob jak zajistit, že budou mladí lidé vyhnáni ze studií dříve do praxe, aby pracovali. Nikdo jim to (naštěstí) nemůže přikázat, pokud si chtějí užívat co nejdéle mládí, a to tato generace rozhodně chce.

Pokud nebudou studovat na vysokých školách, budou cestovat po světě, kde mohou hlídat děti, učit se cizí jazyky, účastnit nejrůznějších výměnných či dobročinných programů (pomáhat stavět školy ve třetím světě, zachraňovat ohrožené druhy zvířat, atd. apod.)

Mladý zdravý člověk (a může klidně být i chudý) má dnes poměrně hodně možností, jak se dostat do světa a začít ho levně poznávat. Není na tom nic špatného, protože poznat svět, je skvělá zkušenost a často jde o tu nejlepší životní školu či lekci. Nikdy tam asi nepojedou všichni, což je také dobrá zpráva. Stále však platí, že pokud nebudou moci mladí lidé prodloužit své mládí „pobytem“ (záměrně nepíšu studiem) na vysokých školách, najdou si jiný způsob, jak to udělat. Proč? Protože zkrátka většina jich nechce jít ve dvaadvaceti pracovat na pracovní trh.

Proč vlastně nechtějí jít dříve na pracovní trh? Protože nevědí, co chtějí. Cítí se nezralí a nemají v hlavách ani trochu jasno, co chtějí dělat.

Nedávno jsem potkala studentku, kterou jsem učila a dnes je úspěšnou absolventkou bakalářského programu vysoké školy. Byla smutná, jako vyměněná, takovou jsem jí neznala. Ptala jsem se, jak je spokojená v zaměstnání. Dozvěděla jsem se, že ani trochu a rozhodně ještě ve zkušební době odejde. Řekla, že se cítí ztracená a že by chtěla zpátky do školy. Vyzvídala jsem, kolik potenciálních zaměstnavatelů působících v jejím oboru oslovila. Ani jednoho. Proč? Protože neví, jestli chce vůbec pracovat v oboru. Zatím nastoupila na místo asistentky na jednom úřadě a je to její doposud nejhorší zkušenost. Nehodlá tam zůstat ani o den déle, než bude nutné.

Problém celé této situace stojí totiž opět na začátku vzdělávacího řetězce. Studenti nebudou trávit na vysokých školách tolik času, pokud budou mít cíl. Pokud budou vědět, čím chtějí být, čemu se chtějí v životě věnovat a proč. To je jediná cesta, která by mohla přinést ovoce. Aby však něco takového mohlo nastat, museli by na základních školách začít působit ve velkém počtu zkušení kariéroví poradci, kteří oboru rozumí a dokážou s použitím moderních metodik hledat v dětech nadání a talenty a pomáhat jim zjistit, co jim jde a baví je. Každé dítě má nějaký talent. Dokonce i každý dospělý člověk ho má. Problémem je, že většina ho nikdy neobjevila a neměla to štěstí, aby jim s tím někdo pomohl.

Základní školství by potřebovalo udělat pořádnou inventuru v obsahu vyučovaných předmětů, mnoho toho jde z rozumných důvodů vyškrtnout nebo různě spojit v rámci mezipředmětových vztahů. Základní škola má poskytnout kvalitní základní vzdělání, nic víc. Pokud se absolvent základní školy rozhodne dál nestudovat a jít rovnou na pracovní trh a do života, měl by mít pro takové působení všechny potřebné základní znalosti, dovednosti a informace. Má je? Troufám si tvrdit, že často ne, a to přesto, že děti na druhém stupni mají jen o něco menší počet výukových hodin, než má zaměstnanec délku běžné týdenní pracovní doby.

Děti se na základní škole učí mnoho věcí, které by se mohly a měly učit až na střední. Pro příklad se zastavím třeba u českého jazyka. K čemu jim je znát větnou stavbu, podměty, přísudky, doplňky, druhy vedlejších vět a pod., když dělají v jazyce základní hrubky? To už nemá se základním vzděláním nic společného. Do základu například patří umět správně psát i/y, mě/mně, s/z apod. Také sem patří, pokud jde o češtinu, umět písemně zformulovat myšlenku, napsat žádost, nebo třeba porozumět textu (tzv. čtenářská gramotnost). To budou absolventi ZŠ v životě skutečně potřebovat. Větnou stavbu se mohou učit studenti humanitních středních škol. Na základních školách to nikomu chybět nebude, stejně jako to v praxi navyužijí ani studenti středních technických škol.

Kdybychom takto prošli všechny předměty a vyškrtali obsahy, které patří na střední školy, ubylo by výukových hodin. Díky tomu by konečně byl čas například (ale nejenom) na programy kariérních poradců, kteří by se snažili dětem pomáhat ve hledání vlastních talentů. Také by jim pomáhali najít směr, co by je bavilo a co by žáci dál chtěli studovat.

V této péči je pak třeba pokračovat i na středních školách. Mladý člověk se vyvíjí, jeho zájmy rovněž. Potřebujeme, aby k maturitě přicházeli mladí lidé, kteří už mají nějaký sen, nebo alespoň přání nebo cíl, co chtějí dál, jestli opravdu chtějí studovat na vysoké škole a pokud ano, který obor a proč.

Nadšený mladý člověk, který cítí, že může v něčem být dobrý a vyniknout, takový se na své působení v praxi těší. Nemůže se dočkat, až ukončí studia, protože věří, že bude ve své kariéře úspěšný, a proto se na VŠ nezdržuje déle než je nutné. Bohužel, zatím je takových mladých lidí u nás jen málo a většina jen nešťastně bloudí, chtějí mít co nejdelší mládí a pokud možno co nejvíce výhod po co nejdelší dobu. Může se jim někdo divit? Když jeden neví, co od života chce, tak je toto počínání vlastně zdravě realistické.

Kolega také ve svém prohlášení tvrdí, že je „obrovská neúspěšnost, obzvláště u bakalářského programu“. Ano, to je, ale nijak to nesouvisí s obtížností studia.

Pokud si nejsem jist, že studuji tu správnou školu, pokud si vůbec nejsem jist, že studovat chci a co chci, pak nemám ani motivaci překonávat překážky a vynakládat úsilí. Pro takového studenta nemusí vůbec být studium náročné. K tomu, aby ho vzdal, prostě stačí jen určitá míra diskomfortu. Pokud člověk totiž něco chce, je mu to silnou motivací k překonávání překážek. Bohužel tuto motivaci má jen málo studentů vysokých škol.

A proč se to týká zejména bakalářských programů? Protože do magisterského studia se většinou dostanou už jen ti, kteří to se studováním myslí vážně. Kdo zvládne bakalářský program s vypětím všech sil, je za to rád a dál nejde. Proto je úspěšnost magisterských programů vyšší než těch bakalářských. Je logické, že z těch bakalářských se nejčastěji utíká, protože těmi vysokoškolské studium začíná.

Mimochodem, pokud naše čísla porovnáme například s USA, kde se za vysoké školy platí, ani tam nejsou čísla žádná hiparáda. Mezi studenty dvouletých a čtyřletých institucí je míra ukončení studia v této zemi 46,2 %.

Méně než polovina vysokoškoláků absolvuje v řádném termínu. I po šesti letech získalo bakalářský titul méně než 60 % studentů čtyřletých vysokých škol. Výsledky komunitních vysokých škol jsou ještě horší, méně než 20 % studentů komunitních vysokých škol získalo titul. Více než milion studentů každoročně opustí vysokou školu.

Plyne z toho, že řešením zřejmě není ani zpoplatnění vysokých škol. Podle výše uvedených čísel se nezdá, že by to vedlo k úspěšnějšímu dokončování studia.

Na závěr musím ještě poznamenat, co tu již okrajově maličko zaznělo, když byla řeč o rodičích. Na začátku vzdělávacího řetězce sice stojí základní a mateřská škola, ale v prvé řadě, a to ze všeho nejvíce, tam stojí rodiče.

V mnoha rodinách dnes tragicky chybí komunikace dětí s rodiči. Rodiče by měli být ti, kteří své děti nejlépe znají, protože by s nimi měli trávit nejvíce času. Rodiče by měli být ti první, kteří si všimnou v čem jsou jejich děti šikovné a že mají nějaké talenty, vlohy, nebo dispozice. Bohužel, je to spíš teorie než skutečnost.

Pan kolega Münich také horuje pro rychlejší poslání maminek z mateřské na pracovní trh. Alespoň něco má Česká republika lepší, než svět okolo! Dáváme rodičům možnost zůstat s dětmi doma do jejich tří až čtyř let. To je velká výhoda.

Pokud si někdo pořizuje děti proto, aby je vzápětí strčil do nějakého hlídacího zařízení a utekl co nejdříve zpět do zaměstnání, pak moc nerozumím tomu, proč si je vlastně pořizuje.

První tři roky života dítěte jsou pro jeho vývoj naprosto zásadní. Na každém dítěti, kterému se maminka v prvních třech letech jeho života věnovala, hrála si s ním, povídala, četla mu, básničky a říkanky říkala, ukazovala, vysvětlovala, trpělivě na všechna „proč“ odpovídala apod., je taková péče velmi vidět už při nástupu do mateřské školky. Takové dítě má náskok, který se mu už nikdy v dalším životě neztratí.

Než vyhánět rodiče z rodičovské do práce, bylo by mnohem lepší zajistit, aby byl na trhu dostatek zkrácených pracovních úvazků (zejména pro ženy). Ne proto, aby si maminky zkrátily rodičovskou, ale proto, až ji ve třech nebo čtyřech letech dítěte ukončí, aby našly práci, kterou půjde dobře kombinovat s péčí o rodinu. Protože každý ví, že to, že najde rodič pro dítě místo v mateřské školce, ještě vůbec nic neznamená. Přijdou totiž dětské nemoci, které odstartuje vstup do dětského kolektivu a dítě bude každou chvíli nemocné. Je to většinou maminka, která si pak musí brát volno pro ošetřování a mívá proto v zaměstnání nemalé potíže.

Určitě je na tomto poli co zlepšovat, aby maminky po skončení rodičovské mohly v klidu pracovat i pečovat o rodinu a aby měly (nejen) na děti čas a klid. Řešením však rozhodně není zkracování rodičovské, protože to se opět vymstí jen a jen na dětech.

Zdroje:

Autorka čerpá v prvé řadě z vlastních zkušeností, působí víc než 10 let jako pedagog na vysokých školách a univerzitách v ČR.

Porovnání se zahraničím, čísla ze zahraničních vysokých škol: https://educationdata.org/number-of-college-graduates

Analýzy MŠMT: https://www.msmt.cz/vzdelavani/vysoke-skolstvi/analyzy

Zdroje MŠMT: https://www.msmt.cz/vzdelavani/vysoke-skolstvi/zdroje

Mezinárodní srovnání: https://www.msmt.cz/vzdelavani/vysoke-skolstvi/mezinarodni-srovnani

Úmrtnost na českých vysokých školách: https://hlidacipes.org/unikatni-prehled-ktere-vs-maji-nejvyssi-umrtnost-a-kde-naopak-maji-studenti-slusnou-sanci-dostudovat/