„Já na rozdíl od vás musím být ráno v práci,“ drze na mě křikla pokladní

Obchod otevírá v 6:00. Minutu po otevření vcházím dovnitř, mířím k regálu s pečivem a nabírám housky a rohlíky. Nic víc nepotřebuji, a tak jdu rovnou k pokladně. Už z dálky je vidět, že paní za kasou dneska nemá svůj den. Sedí rozvalená na židli, rukou si podpírá bradu, víčka jí padají. Zkrátka vypadá dost nevyspale.

Přicházím k pokladně, slušně zdravím a pokládám pečivo na pás. Ten se aktivuje, pečivo jede k pokladní. Chci trochu uvolnit situaci a prohodit pár slov, proto říkám: „Vypadáte dnes nějak ospale.“ Paní na kase očividně o konverzaci nestála a podle toho, co později procedila mezi zuby, nestála ani o své pracovní místo nebo o zákazníky. Její jediné přání zřejmě bylo zalézt zpátky do postele.

Viditelně otráveně se na mě podívala a zvýšeným hlasem pronesla: „Já na rozdíl od vás musím být ráno v práci.“ Obratem jsem jí odpověděla, že já už jsem také nějakou dobu na nohou. Rozveselit ji to však rozhodně nepomohlo. Namarkovala pečivo, zamumlala částku, já zaplatila kartou a s pozdravem odcházela. Rozloučení z její strany se však nekonalo. Pokladní opět zaujala svou předchozí polohu – rozvalená na židli s bradou opřenou o ruku – a možná se pokoušela usnout.

Nepopírám, naštvala mě. Chápu, že může být neodpočatá, nevyspalá, unavená nebo ji něco trápí. To ale není můj problém. A hlavně – pokud dělá tuhle práci, měla by být na zákazníky milá. Co ji štve, je její osobní věc, kterou by měla nechat přede dveřmi svého zaměstnavatele. Já pracuji v restauraci a také nikoho z mých hostů nezajímá, jak na tom zrovna jsem. Chtějí, abych byla milá, komunikativní, rychlá a zvládala svou práci. Zda jsem půl noci nespala, bolí mě zuby nebo mám osobní problémy, na sobě nesmím dát znát.

Nejvíc mě ale vytočila poznámka, že ona musí být na rozdíl ode mě ráno v práci. Jako bych já nikdy nepracovala nebo se snad celý život jen válela doma. Navíc jsme se setkaly v obchodě, kde stojí za pokladnou a já jsem zákazník. To znamená, že stejně jako ona musím být také nějakou dobu vzhůru. Když kupuji rohlíky, neležím přece v posteli a nespím. A že by se mi chtělo jít ven v mrazivý den ráno v 6 hodin, to se říct nedá. Přesto jsem vstala a šla. Také jsem dělala něco, do čeho se mi příliš nechtělo. No a? Mám proto nenávidět každého, koho potkám?

Jestli vám, milá pokladní, ranní vstávání nevyhovuje, tak si najděte jinou práci. Nebo do ní nechoďte vůbec a berte podporu. Možná časem zjistíte, že brzké ranní vstávání není tak zlé, když díky němu nemusíte být celý den o chlebu a vodě. Holt, každá práce má něco. A jen pro zajímavost na závěr: víte, kolik peněz má a vydělává třeba Leoš Mareš? I on musí být ráno v 6:00 ve studiu rádia, i když by si možná taky rád pospal.