Článek
Kráska a zvíře
Rosemary Kennedy
Ani ženy v burziánově rodině neměly lehké postavení. Nežádala se od nich sice politická kariéra, avšak výborné vzdělání, vybrané chování, poslušnost, schopnost organizovat a obětovat se, touha být nejlepší za každou cenu - tyto přednosti sestrám Kennedyovým chybět neměly.
Pro nejstarší z dívek ale mnohé z vyjmenovaných podmínek činily nepřekonatelné překážky. Rose Marie Kennedy spatřila světlo světa 13. září roku 1918, tedy ve stejném měsíci, kdy se nebe do té doby zatažené válečným mrakem rozjasnilo. Zdravotní sestra však volnému průběhu porodu zabraňovala do chvíle příjezdu porodníka, který by jinak přišel o svou odměnu. Později i této události dávali zoufalí rodiče vinu, když navštěvovali nebohou dceru v ústavu.
Na rozdíl od energických, přičinlivých a ambiciózních sourozenců, Rose Marie, které nikdo neřekl jinak než-li Rosemary či Rosie, nikdy nepřilnula k hbitému naslouchání, bystrému pozorování okolního prostředí, nelákal ji sport, pomalu se učila chodit, mluvit, oblékat a mnohé do konce života nedokázala ovládat zcela či vůbec. Blízcí příbuzní si byli mírného handicapu vědomi, avšak hrdost jim bránila v přiznání si faktu, že něco není v pořádku. Poslali Rosemary do školy pro výjimečné (jinými slovy zvláštní) děti, kde se o ní starali velice dobře a i dále ji vychovávali jako dceru významných rodičů, věnovali jí maximální péči a pozornost.
Během třicátých let si Rosie psala deník a ačkoliv ji IQ testy řadily mezi teenagery s mírnou retardací, podle slov v deníku vypadala jako každá jiná mladá slečna se zájmy o módu, umění, operu či tanec. Otec ani ji nechtěl připravit o potřebné známosti. V době působení Josepha Kennedyho na americkém velvyslanectví v Británii navštívila spolu se sestrou Kathleen anglickou královnu a jejího manžela. Zatímco panovnice se klopýtnutí krásné nesmělé dívky během slavnostní poklony usmála, otec poprvé ucítil bolestivý fakt, že dcera není zrozená pro vrcholovou společnost.
O roli půvabné ženy v životě druhých tehdy nepřemýšlel pouze její otec, nýbrž i mladý zaměstnanec ambasády - nadějný mladý muž téměř mystického jména Jack Kennedy. Zejména jej zajímala její role v jeho životě. Mladík totiž rád navštěvoval své jmenovce, především Rosie a jejího staršího bratra Johna. Jelikož Johna Fitzgeralda přátelé kromě známého akronymu JFK oslovovali taktéž ,,Jacku“, Angličan dostal přezdívku ,,London Jack“, aby nedocházelo k omylům.
Jenže později se rodina Kennedyů vrátila do rodné země a spolu s jejich odchodem se rozplynuly i sny London Jacka o společné budoucnosti s Rosei. Dívčiny nejbližší následně odešli bojovat či začali pracovat. Tehdy se naplno projevila její odlišná povaha. Měnila nálady podle nepředvídatelných měřítek a hodnot. Jednou se chovala nečekaně agresivně, jindy zase celé dny nepromluvila. V noci se plížila ven z domu, aby v ulicích spatřila světla. Rodina ale k těmto únikům nebyla shovívavá. Katolička, slušně vychované děvče a vůbec kdokoliv zdravého rozumu nemá co pohledávat na půlnočních bulvárech, co kdyby se něco stalo, přejelo ji auto, potkala násilníka, otěhotněla beze sňatku?
Joseph Kennedy hledal pomoc. V době, kdy se dceřin stav stále více zhoršoval se tak sešel s americkým neurologem a psychiatrem Walterem Freemanem, který spolu s dalšími kolegy právě prováděl operace mozku novou přelomovou metodou nazvanou lobotomie. Jelikož se jednalo o v podstatě neprobádaný druh chirurgie, který se nacházel ve fázi výzkumu s nepříliš jasnými a přesnými výsledky, trvalo dlouho, než lékař Kennedyho o potřebě zákroku přesvědčil. Nakonec se stalo, že burzián poskytl souhlas a Rosemary Kennedy podstoupila v roce 1941, kdy slavila pouhých dvacet tři let, experimentální operaci mozku, jejímž účelem mělo být celkové zlepšení chování a cítění. Podstoupila ji i přes to, že nikdo dopředu nevěděl, jak zákrok dopadne. Stala se Freemanovou pacientkou i přes fakt, že její sestru Kathleen varoval přítel, novinář zabývající se tímto novým stylem medicíny, před dosud neblahými výsledky ostatních případů.
Ani Rosie se nestala výjimkou v pravidlech lobotomické hry. Ta byla nakonec označena nálepkou selhání až po tisících dalších zákroků, kdy pacienti stejně jako Rose ztratili možnost sami se pohybovat, mluvit, orientovat. První rodinná tragédie tak byla na světě. Zatímco po napadení Pearlu Harboru odešeli Joe jr., John i Kathleen dobrovolně do války, jejich sestra Rose Marie opustila (na žádost rodiny, jelikož sama již souhlas nemohla poskytnout) domov a zbytek života strávila v různých ústavech po celé Americe. Jen jednou se jí podařilo za pomoci pracovníků uniknout a na kolečkovém křesle ji mohli novináři vyfotografovat jak opět hledá světlo v ulicích Chicaga.
Zemřela 7. ledna 2005 ve věku 86 let v přítomnosti mladších sourozenců Jean a Tedda. Až tehdy na ní mohl být otec hrdý. Alespoň jednou v životě totiž získala jeho vysněné prvenství, když nad sebou nechala zvítězit přirozenou smrt. Ačkoliv totiž byla již pátá z devíti Kennedyových dětí v pořadí, která vydechla naposledy, byla zároveň první, která tak učinila z přirozených důvodů.
Vyznání
Další půvabná dívka z Kennedyova klanu dostala jméno Kathleen Agens, ale všichni ji oslovovali Kick. Jako i ostatní sestry i ona se zhostila úkolu mladé slečny z dobré rodiny velice dobře a šlechetně. Navštěvovala katolické školy, a to jak základní, tak i střední, jelikož u děvčat vyznání budoucnosti nepřekáželo, jak se otec domníval. Matka se starala o jejich kulturní, náboženský a umělecký přehled, Joseph nepodceňoval jejich schopnost orientovat se v politice, ekonomii a zahraničních otázkách.
Jako většina žen i Kathleen v sobě pěstovala touhu pomáhat druhým, otevřenost srdce a radost z každé maličkosti. Nadchnul jí rok a půl strávený v Anglii, kde se mimojité setkala s mladým hrabětem z Devonshiru Williamem Johnem Robertem Cavendishem Hartingtonem. Příjemný muž jí velice imponoval, zatímco její matce vůbec. Jednalo se totiž o anglikána neboli protestanta, potomka staré britské šlechty, která pronásledovala irské katolíky celá staletí.
V době, kdy Amerika vstupovala do války pracovala Kathleen jako novinářka v Chicagu.
Jakmile viděla, že bude potřeba každé pomocné ruky a její sourozenci se navíc dobrovolně hlásí do boje, také neváhala. Absolvovala kurzy červeného kříže a jako zdravotní sestra odplula zpět do Anglie. Spravovala kantýnu kam chodili britští důstojníci a američtí letci mezi něž patřil jednak její bratr Joe, ale také hrabě Hartington, s nímž se tak opět setkala.
Láska obou mladých lidí se však nedala podruhé uhasit a pár se rozhodl pro sňatek. V něm jim však bránilo náboženské vyznání, kterého se nechtěl vzdát ani jeden. Na radu Josepha mladšího tak přistoupili k civilnímu obřadu s minimálním počtem hostů a rodinu Kennedyů pro jistotu vůbec neinformovali. Zděšená matka zprávu zaslechla v rozhlasu, urazila se a nikdy už s neposlušnou dcerou pořádně nepromluvila.
Neučinila tak ani po tom, co se několik měsíců po svatbě z energické a obětavé hraběnky stala vdova, protože William John Robert padl v jedné z mnoha bitev II. světové války. Břemeno Cavendishké moci převzal pak jeho mladší bratr Andrew. Avšak Kick neztrácela dlouho na oblibě ani u manželovy rodiny, ani ve společnosti.
Až později poznala dalšího význačně postaveného muže Británie té doby Petera Fitz-Williama. Nová známost zapříčinila rozkol s konzervativní společností, která nehodlala přijmout fakt, že by někdo jako Kathleen mohl žít šťastně s ženatým mužem jako byl Peter. Samozřejmě ani ona sama nehodlala hrát stínovou roli v přítelově životě. Po jeho plánovaném rozvodu byla rozhodnutá se za něj provdat. Jenže osud tomu tak nechtěl a během letu zamilovaného páru nad Francií došlo k havárii, při níž oba milenci zahynuli.
Pohřbu Kathleen Kennedyové se jako jediný z rodiny účastnil její otec Joseph. Matka jí stále dávala za zlé to, že se neprovdala v katolickém kostele a od cesty odradila i zbylé sourozence. V krátké době však dceři přeci jen odpustila a jednu z vnuček a posléze pravnuček po ní dokonce pojmenovala.
Hry (ne)jsou pro každého
Eunice Kennedy
,,Bylo nám šest nebo sedm let, a tatínek nás vždy - chlapce i holky - přihlašoval na plavecké a plachtařské závody. Kdykoliv jsme zvítězili, byl tatínek bez sebe nadšením. Neustále nás poučoval, že být v zápase či v soutěži druhým nemá vůbec žádnou cenu. Nejhlavnější je být první, zápas vyhrát. Nechoďte mi na oči, opakoval, když budete druzí nebo třetí. To se nepočítá. Každý musí být vždycky první!“ vzpomínala v pozdějších letech Eunice Mary Kennedy na své dětství. Naštěstí pro tisíce lidí, k nimž se osud nezachoval zrovna shovívavě a do vínku jim nadělil nepříjemné postižení, ať už tělesné či podobného rázu jako u Rosie, si však Eunice nikdy nevzala slova svého otce k srdci natolik, aby jí zabránila ve všech fantastických věcech, které v budoucnu učinila. Nikdy se nespokojila s myšlenkou, že jenom vítězství může člověka uspokojit. Celý život totiž pracovala s těmi, kteří věděli, že se nemohou ani zúčastnit, natož pak vyhrát. A přesto cítila, že pouhá možnost zazávodit si, stát se součástí hry, zažít napjatou atmosféru před startem a náhlé uvolnění v cíli, že i to stačí k rozzáření jejich tváře. Proto se rozhodla jim pomoci splnit si sen.
Eunice se narodila jako pátá v pořadí a snažila se mezi sourozenci vydobýt co nejlepší postavení. Navštěvovala školu v Londýně, později, když se rodina přestěhovala zpátky do Ameriky, chodila na střední v New Yorku. Absolvovala Stanfordskou univerzitu, kterou úspěšně ukončila v roce 1943 a stala se tak bakalářkou v oboru sociologie. Její život do té doby poznamenala neutěšená situace její sestry Rosemary, jejíž osud byl už v té době spjat se zdravotními ústavy a která zároveň svou sestru inspirovala v její ochotné pomoci postiženým z celého světa získat pro sebe kousek radosti, svobody a slávy.
Navíc hned rok po obdržení diplomu tragicky zahynul nejstarší bratr Joe a jeho stín John trávil celé měsíce v nemocnicích kvůli zraněným zádům, sestra Kathleen ovdověla a nad to všechno nemluvila s matkou, otec se zavíral v pokoji a želel nad ztrátou svého nejoblíbenějšího syna a stále znovu litoval svého rozhodnutí v případě lobotomie Rosie. Eunice začala pracovat na Ministerstvu zahraničních věcí, kde se zabývala problematikou nedořešených válečných otázek mezi něž patřili například veteráni. V následujících letech přestoupila do rezortu spravedlnosti, kde převzala hlavní funkci v sekretariátu projektu styku s mladistvými delikventy. Působila také jako sociální pracovnice v mnoha organizacích podporujících a chránících ženy a svou roli neopustila ani po přestěhováni se do Chicaga, kde pomáhala také u soudu zabývajícím se přestupky a trestnými činy mladistvých.
Na rozdíl od své tvrdohlavé sestry, Eunice se v květnu 1953 provdala za ,,řádného muže řádným způsobem“. Sargent Shriver působil v letech 1968-1970 jako americký velvyslanec ve Francii, o dva roky později kandidoval za demokratickou stranu na post viceprezidenta, na žádost samotného John Fitzgeralda také zaujímal jednu z vedoucích pozicí organizace Peace Corps, která posílala dobrovolníky do všech koutů země za účelem rozvoje školství, politiky, zdravotnictví i kultury. Spolu pak měli pět dětí. Dcera Maria se stala manželkou slavného rakouského herce Arnolda Schwarzeneggera, jehož úspěšnou volební kampaň na guvernéra Kalifornie v roce 2003 podporovala i jeho politikou odkojená tchyně.
Eunice se aktivně zúčastnila na přípravách volební kampaně bratra Johna před jeho dosazením do funkce prezidenta v lednu 1961. Avšak až v roce 1968 přišel onen okamžik, který ji navěky charakterizoval a také zaměstnal, když ve spolupráci založila první Paralympijské hry. Umožnila tak lidem trpícím nějakým postižením soutěžit, ukázat, že mají na něco víc, že mohou být šťastní, protože u většiny z nich výhra neznamená vše a prohra zkázu (jako pro Josepha Kennedyho), stačí jim pouhá možnost účasti.
Eunice vždy podporovala pokrok, otevřenost, nové směry. Přestože byla demokratkou, nastaly proto okamžiky, kdy se se spolustraníky nepohodla. Nesouhlasila s některými body předvolebního programu George Bushe, protestovala proti zneužití citátů svého bratra Johna mnohými organizacemi, naopak podporovala plány nesmělého Baracka Obamy.
V roce 1962 patřila mezi zakladatele National Institute of Child Health and Human Development (NICHD), součásti Národního Institutu Zdraví, a přispěla k založení mnohých dalších organizací a projektů podporující péči o děti a lidský rozvoj. Z tohoto důvodu po ní byla NICHD v roce 2008 přejmenována. Její jméno nese i Eunice Kennedy Shriver National Center for Community of Caring, vzdělávací program úspěšně započatý v roce 1982 na univerzitě v Salt Lake City, který se postupně rozrostl a přejaly jej školy na celém kontinentu.
V roce 1984 obdržela za své nepřehlédnutelné zásluhy nejvyšší civilní ocenění, Presidential Medal of Freedom(medaile svobody) z rukou prezidenta Ronalda Reagana. Získala také prestižní World Citizenship Award udělenou za práci na speciálních olympijských hrách. Jako jedné ze dvou osob v historii USA a zároveň jediné ženy se její podobizna objevila na americké minci ještě v době jejího života. Šlo o speciální kolekci pamětních stříbrných dolarů z roku 1995 věnovanou právě Paralympiádě. Na rubu mincí je možno přečíst citát:,, Uvěříme-li v to nejlepší v nich, naděje se znovuzrodí v nás!“, který by mohl definovat celoživotní snahu Eunice Kennedyové dokázat, že věřit je jednoduché.
Asociace atletů udělila Eunice cenu Theodora Roosevelta známou pod přezdívkou Teddy a navíc ji nominovala mezi sto nejvlivnějších osobností století, kde obsadila deváté místo. Získala také Papežský rytířský řád od Benedikta XVI. v roce 2006. V květnu 2009 the Smithsonian Institution's National Portrait Gallery ve Washingtonu D.C. vystavila obraz portétisty Davida Lenze, na němž je vyobrazena Eunice Kennedy se třemi vynikajícími sportovci a mladou nadějnou závodkyní. Galerie chtěla ukázat, jak působí žena napříč generacemi, navíc syn autora postižený Downovým syndromem se sám účastní her.
Eunice Kennedy, energická a velice obětavá dáma však začala věřit, že trpí Addisonovou chorobou. Prodělala několik mrtvic a strávila mnoho měsíců v nemocnici. V srpnu 2009 pak opět musela na nemocniční pokoj, povaha nemoci však nebyla nikomu známá, přinejmenším ji rodina neprozradila. 11. srpna 2009 brzy ráno Eunice Kennedy zemřela. Papež posléze zaslal rodině kondolenční list. Sestra Jean ani bratr Edward se nezúčastnili pohřbu. Senátor Teddy Kennedy tou dobou sám prodělával těžkou nemoc a byl upoután na lůžko. Jean proto zvolila zůstat u něho. Za dva týdny však ztratila i posledního z osmi sourozenců.
Předcházející články:
BUDÍN, Stanislav. D
BUDÍN, Stanislav. Dynastie Kennedyů. Fakta a svědectví. Praha: Naše vojsko, 1969.
MARSEILLE, Jacques a LANEYRIE-DAGEN, Nadeije. Významné události světových dějin. Paměť lidstva. Larousse. Praha: Svojtka a Vašut, 1997. ISBN 8071802972.
RUNBERG, Sylvain. Kennedy. Historické osobnosti. Brno: Lingea, 2023. ISBN 978-80-7508-925-0.
Všeobecná encyklopedie v osmi svazcích. Encyklopedie Diderot. Praha: Diderot, 1999. ISBN 80-902555-2-3.
https://www.nps.gov/articles/000/a-rise-to-prominence-john-f-kennedy-s-patriarchal-lineage.htm
HOLANEC, Václav. 99 filmů moderní kinematografie: od roku 1955 do současnosti. Praha: Albatros, 2005. ISBN 80-00-01537-4.
KENNEDY, John F. Profily odvahy. Praha: Knihovna a tiskárna pro nevidomé K.E. Macana, 1990. Dostupné také z: https://biblio.oui.technology/biblio/signature/MP1233/MP1233.zip.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Joseph_Kennedy#/media/Soubor:Joseph_P._Kennedy,_Sr._1940.jpg
https://www.nps.gov/articles/000/a-rise-to-prominence-john-f-kennedy-s-patriarchal-lineage.htm
